V pondělí rozvášnil veřejný prostor rozsudek Městského soudu v Praze. Soudce Jan Šott zprostil obžaloby Andreje Babiše a Janu Nagyovou v kauze Čapí hnízdo. V komentářích pod články a na sociálních sítích – zejména Twitteru – se pak rozjelo obrovské mrzení části veřejnosti, která pod vlivem mediální masáže a také manipulací vlivných opinion makerů měla za to, že to přece měla být jasná „basa pro Babiše“.
„Původní podezření policie nebylo provedeným prokazováním potvrzeno a v tomto smyslu se nejednalo o dotační podvod. Nelze dovodit, rozhodně ne jednoznačně, že by byla porušena i ta objektivní stránka, to znamená, že by skutečně Farma Čapí hnízdo nárok na dotaci neměla,“ vysvětloval soudce Šott pečlivě, proč rozhodl, jak rozhodl.
Spousta lidí obratem napsala, že jejich důvěra v právní stát a justici definitivně skončila. Mají k tomu důvod? Opravdu je to tak, že justice selhala?
Nebudu se pouštět do rozboru kauzy ani rozsudku jako takového. Výše uvedený citát postačí. Zarážející je, jak obrovské množství těch, kteří na sociálních sítích trestní kauzy rádi komentují – a často velmi rázně –, nemá ani elementární znalosti trestněprávních principů, dokonce Ústavy.
Nazval jsem to právním bezvědomím společnosti. Často slýcháme o ekonomické negramotnosti a jejích důsledcích (exekuce atd.), ale o negramotnosti právní se nemluví. Je přitom zásadně znát nejen u konzumentů obsahu, ale také u těch, kteří z pozice novinářů jednotlivé kauzy komentují a informace čtenářům přinášejí. Vždyť spousta novinářů například dodnes řadí do justice i státní zastupitelství, které je ale součástí moci výkonné, tedy úplně jiného systému.
A tady je kámen úrazu.
Všechno to trvá už od dob akce „čisté ruce“, kterou měl na starosti dnešní prezidentský kandidát protičeské páté kolony Jaroslav Bašta, přes falešnou protikorupční revoluci, která v důsledku přinesla nesystémové posílení role státních zástupců a z politiků udělala sprosté podezřelé do té míry, že se řada z nich bojí dodnes nakládat s veřejnými prostředky, až po novinářské klauniády kolem kauz Dozimetr nebo záležitostí s brněnskými městskými byty.
V drtivé většině případů média nejsou schopna podat nezávislé profesionální pokrytí trestních věcí, včetně rozboru podmínek trestnosti, které by musely být prokázány postupem dle trestního řádu, aby to „dopadlo“, jedná-li se o kauzu s přesahem do politických kruhů.
Setkáváme se s matením pojmů: podezřelý, prověřovaný, stíhaný, obžalovaný, obviněný… Setkáváme se s cílenou dehonestací dosud bezúhonných lidí na základě nezákonných úniků z živých spisů do některých médií, respektive k některým novinářům.
Trestní právo má své zásady a bylo by dobré si ty nejdůležitější připomenout. Máme-li být právním státem, je nutné tento krajní nástroj státní moci používat obezřetně a stejně tak o něm informovat veřejnost.
-
Zásada ULTIMA RATIO – trestní právo chrání práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob a dalších subjektů, jakož i právem chráněné zájmy společnosti a státu, včetně ústavního zřízení České republiky, jen tehdy, jestliže právní prostředky jiných právních odvětví k jejich ochraně nepostačují.
-
Zásada IN DUBIO PRO REO – jejím obsahem je pravidlo, že je vždy nutno v případě pochybností o zjištěném skutkovém stavu přiklonit se ke skutkové verzi pro obviněného příznivější (širší princip presumpce neviny).
-
Presumpce neviny – na obviněného je třeba vždy nahlížet jako na nevinného, dokud není jeho vina vyslovena pravomocným rozhodnutím nezávislého a nestranného soudu. Základní tezí pak je, že vina obviněného musí být naprosto nepochybně prokázána v rámci spravedlivého a zákonného trestního řízení soudem, jako jediným orgánem rozhodující o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny).
-
Právo na řádný a zákonný proces – záměrně neužívám pojem spravedlivého procesu, jelikož ten je v mém chápání slova spravedlnost nemožný. K soudu si chodíme pro rozsudek, ne pro spravedlnost.
Těch zásad je samozřejmě víc. Je smutné a zarážející, že novináři, kteří trestní věci s politickým přesahem pokrývají, tyto zásady málokdy ctí. Svoji zaujatost a preference pak přenášejí na čtenáře či diváka a ten bývá rozezlen. Děje se to i nyní, přestože rozsudek v kauze Čapí hnízdo svědčí o zcela zákonném a řádném výkonu soudce Šotta.
Očekávání veřejnosti přiživené médii ale bylo jiné.
O právu se říká, že je minimem morálky. Jak můžeme brát vážně novináře, kteří na základě protizákonných úniků ze soudních spisů v přípravném řízení (neveřejné řízení) fabulují a dehonestují podezřelé či obviněné tak, že jim zcela upírají právo na řádný proces. Jejich způsob „investigace“ často připomíná estébácké metody – „hlavně na toho lumpa najdi nějaké kompro, ať si o něj nikdo neopře ani kolo“.
Co s tím, když je dotyčný nakonec shledán nevinným?
Falešná protikorupční revoluce, vyvolaná dílem bláznivými aktivisty, kteří chtějí svázat politická rozhodnutí do tabulek, dílem mediální štvanicí a dílem náladami rozzlobeného lidu, který vzpomíná na nejtěžší zločin totalitní doby, tedy rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, poškodila právní stát víc než cokoliv jiného.
Připomenu výroky bývalého policejního prezidenta Jiřího Koláře ohledně nezákonných odposlechů: „Mě ta myšlenka vůbec netrápí. Já vedu rozhovory a ať si je každý odposlouchává, jak chce. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno.“ Nebo slova bývalého prokurátora a politika Miroslava Antla: „Kdo se chce očistit, ať se nechá trestně stíhat.“ V neposlední řadě vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová: „Můžeme zavírat i o Vánocích.“ Jsou to absolutně skandální vyjádření a každému demokratovi by taková estébácká drzost měla rozsvítit červenou kontrolku.
Skutečnost, že tyto děsivé výroky byly přijaty mnohdy s pochopením, dokonce nadšením, že „konečně ty zloděje někdo pochytá“, pak vede k tomu, že v rozporu se zákonem sedí policie u odposlechů a tzv. „rybaří“ – číhá na potenciální trestnou činnost. Ano, tak daleko jsme nechali dojít destrukci právního státu.
Skutečnost, že tyto nezákonné praktiky, vhodné pro středoasijské despocie, nikoli pro sebevědomý a svobodný stát západního světa, část společnosti přijímá s nadšením a hýká blahem, když média pořádají spolu s policií a žalobci hony na čarodějnice, vypovídá o smutném stavu všeobecného povědomí o tom, co to právní stát je.
Přesto jsem přesvědčen, že světlo na konci tunelu vidím. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek a jeho úřad usilovně pracují na definování rámce trestní politiky státu, dokončují zákon o státním zastupitelství a další zásadní věci. Právě on je častým hromosvodem nenávisti části mudrlantů ze sociálních sítí. Bylo to tak i v pondělí, když nevinným a fakticky nezpochybnitelným tweetem okomentoval rozsudek.
Snesla se na něj zloba lidí, kteří svým „nerozhledem“ připomínají demonstranty z proruských akcí. Někteří jsou dnes schopni (s nadsázkou řečeno) tvrdit, že egyptské pyramidy postavil praotec Rus. A přesně podobné nesmysly píšou třeba ministru Blažkovi pod jeho tweety (nebo jinde do komentářů) lidé, kteří si hrají na demokraty a mají plnou pusu pravdy a lásky.
Dokonce jsem zaznamenal, že stejný člověk, který před pár dny nadával kvůli kárné žalobě na nezákonný postup soudce Aleše Dufka, o němž jsem psal minule, vyzýval Blažka ke kárné žalobě kvůli kauze Čapí hnízdo. Chocholoušek měl v pondělí napilno.
Všechny tyto věci ukazují, že právní bezvědomí společnosti, mnohých médií a také – a to já rád zdůrazňuji – významných opinion makerů na sociálních sítích (ti totiž mají mnohdy větší vliv než média samotná) je hluboké a odborná veřejnost, včetně seriózních novinářů, by se měla pokusit o nápravu.
Svoboda a demokracie bez právního státu totiž nemohou fungovat.
Převzato z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme