Před osmi lety, 8. dubna 2013, zemřela bývalá britská premiérka Margaret Hilda Thatcherová. Politička a státnička, která zásadním způsobem změnila Velkou Británii, a která navíc přispěla jako málokdo jiný k pádu komunismu ve střední a jihovýchodní Evropě. Důvodů, proč si její úmrtí připomenout, je nicméně celá řada. Jedním z nich je i to, že principy a zásady, které zastávala a z nichž ve své politice vycházela, jsou ve většině ohledů zcela jiné než ty, jimiž se, bohužel, řídí politické elity dnes.
Když jsem přemýšlel o tom, jak tento text koncipovat, sepsal jsem si několik důvodů, proč si Margaret Thatcherové vážím a proč by si jí měli vážit i ostatní, anebo proč by ji měli přinejmenším respektovat. První z těchto důvodů je (nepříliš obratně, ale výstižně řečeno) tzv. genderový. Takřka všichni politici dnes mají plná ústa emancipace a rovnoprávnosti všeho druhu, jenom málokdo z nich si ale umí představit, jak těžké muselo být pro ženu prosadit se v šedesátých a v sedmdesátých letech v tak mužské až machistické politické straně, jakou v té době byla britská Conservative Party. Fakt, že Thatcherová v tomto prostředí absolutně uspěla a že se následně dokázala, řečeno s premiérem Benjaminem Disraelim, na „vrcholku kluzkého stožáru“, tj. v Downing Street číslo 10, udržet dlouhých jedenáct let (1979–1990), vypovídá nejen o obrovské ctižádosti a vůli, ale také o neobyčejné odolnosti a o pevnosti jejího charakteru. Už jenom proto klobouk dolů.
Pravidla jsou jednoduchá!
Druhým důvodem, proč si Margaret Thatcherové vážím, bylo její bytostné přesvědčení, že pravidla, jimiž by se měl politik řídit, jsou v zásadě jednoduchá. Jednou z hlavních zásad, na něž se při řízení vlády a správy země snažila dbát, proto bylo, jak s odkazem ke svému původu dcery majitele obchodu z malého města občas s úsměvem říkala, že by se lidé měli v každé situaci chovat co nejodpovědněji – pracovat, utrácet jen tolik, kolik si vydělali, spořit na horší časy, nespoléhat v případě potíží primárně na stát, nýbrž na rodinu a přátele, být loajální k místu, kde žijí, ke své zemi… Na první pohled to zní opravdu velmi jednoduše, až komicky jednoduše. V dnešních časech bezprecedentní covidové rozhazovačnosti, kdy stovky miliard (v českých korunách) zdánlivě nic neznamenají, stejně jako odpovědnost vůči budoucím generacím, to je ale postoj, který bychom u politiků zatraceně potřebovali.
Třetím důvodem byl postoj britské premiérky k evropské integraci. Když v září 1988 pronesla v belgických Bruggách svůj slavný projev, formulovala (stejně jako tolikrát předtím i potom) velmi přesně důvody, proč evropský integrační projev nejde tou správnou cestou. Posuďte ostatně sami: „Slyšela jsem toho už o evropském ideálu víc, než kolik jsem mohla snést, a měla jsem podezření, že mnoho ostatních lidí také. Ve jménu tohoto ideálu dosáhly plýtvání, korupce a zneužívání moci úrovní, které nemohl předvídat nikdo, kdo vstup do Evropského hospodářského společenství podporoval tak jako já… Evropa bude silnější přesně proto, že má Francii jako Francii, Španělsko jako Španělsko, Británii jako Británii, každou zemi s jejími zvyky, tradicemi a identitou; bylo by pošetilé snažit se upravit je do nějaké uměle vytvořené evropské osobnosti…“ Osobně jsem přesvědčen o tom, že kdyby se Evropa tehdy vydala cestou co nejužší mezivládní spolupráce, jež by umožňovala neomezený pohyb osob, zboží a kapitálu a zároveň by nevedla k pošetilým pokusům o federalizaci Evropy, byl by dnes ostrovní stát stále ještě členem Evropské unie, která by byla stabilnější a kompaktnější, než jaká je dnes – zmítaná post-brexitovou bouří.
Když už jsme u evropské integrace, rád bych připomněl ještě jeden dnes už téměř zapomenutý názor britské premiérky z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, se kterým ale v „koncertu velmocí“ zůstala osamocená, a sice její postoj ke sjednocení Německa. Thatcherová byla jeho rozhodnou odpůrkyní, mimo jiné proto, že se – i v rámci „jednotné Evropy“ – obávala německé přílišné ekonomické síly, z ní vyplývajícího politického vlivu a „ve všech ohledech nežádoucí dominance na kontinentě“. O tom, že budoucnost dala jejím obavám v řadě ohledů za pravdu, dnes, myslím, není pochyb.
Jedna ruka s Reaganem
Za další bych rád připomněl přesvědčení Margaret Thatcherové o nutnosti co nejtěsnější transatlantické spolupráce. Premiérka, kterou pojil přátelský, mimořádně vřelý vztah s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem, si velmi dobře uvědomovala, že Evropa je, pokud jde o její bezpečnost, na Spojených státech z velké části závislá. Kromě toho pociťovala hlubokou vděčnost vůči zemi, bez níž by Británie, její říše a západní část evropského kontinentu s velkou pravděpodobností neodolaly zuřivému útoku německých nacistů za druhé světové války. Také poválečná léta prožila Evropa podle Thatcherové v míru a v do té doby nevídané prosperitě především díky pečlivě budovanému a rozvíjenému transatlantickému partnerství, třebaže to v některých jiných zemích, například ve Francii, v de Gaulleových časech i později, odmítali a zpochybňovali. Ona sama v tom měla jasno.
Stejně jasno měla Margaret Thatcherová i v tom, že nelze za žádných okolností ustoupit násilí, ať už na vnitropolitické či na mezinárodněpolitické scéně. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Když se za terorismus uvěznění příslušníci Provisional Irish Republican Army (PIRA) a Irish National Liberation Army (INLA) v čele s Bobbym Sandsem domáhali v roce 1981 hladovkou statutu politických vězňů, Thatcherová jim neustoupila a vězni nakonec po smrti deseti z nich protest ukončili. Výrok premiérky „Zločin je zločin je zločin, nikoli politika“ vešel stejně jako její zásadový postoj do dějin. Nezastrašila ji ani eskalace konfliktu v Severním Irsku, ani pokus o atentát v roce 1984, během něhož v Brightonu jen těsně unikla smrti.
Falklandy nedáme!
V následujícím roce se o tom, kdo je to Thatcherová, přesvědčili i členové argentinské vojenské junty v čele s generálem Galtierim, kteří nechali ve snaze získat sympatie veřejnosti obsadit Falklandské ostrovy, patřící Velké Británii. Thatcherová ani v tomto případě nezaváhala a poté, co Argentinci odmítli ustoupit, vedla svou zemi do války. Rozhodla se pro boj, i když jej musela vést daleko od Británie, a tedy za logisticky složitých podmínek, a i když věděla, že přivodí smrt britských vojáků a smutek jejich rodinám a přátelům. Byla si totiž vědoma toho, že jakýkoli náznak appeasementu, tj. ustupování agresorovi, je při veškerých obětech mnohem horší variantou; na to znala britské dějiny velmi dobře. Zrovna my, Češi, majíce trpkou zkušenost s postojem britské vlády v Mnichově na podzim 1938, bychom to měli umět ocenit víc než kdokoli jiný.
Na závěr jsem si ponechal, už jen krátce, vztah Margaret Thatcherové ke komunismu. Britská premiérka v něm, stejně jako již zmíněný Ronald Reagan, oprávněně viděla jednak „velké zlo“, jednak výzvu, jíž je třeba se postavit. Nikoli náhodou ji právě sovětský tisk překřtil již v roce 1976 na „železnou lady“, což byla přezdívka, která ji následně provázela po celou politickou kariéru, a nakonec dala i název výtečnému životopisnému filmu, jejž v roce 2011 natočila režisérka Phyllida Lloydová s Meryl Streepovou v hlavní roli. Jak jsem už napsal v úvodu, vděčíme-li za naši dnešní svobodu někomu ze západních politiků, pak – kromě Ronalda Reagana a jeho nástupce George Bushe staršího – málokomu v takové míře jako právě Margaret Thatcherové.
V rámci vzájemné spolupráce přebíráme z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!