Putin jí zahájil tím způsobem, že sliboval, že na Ukrajinu nezaútočí a že při hranicích jen provádí vojenské cvičení. Postupoval takhle, aby získal moment překvapení a šoku a do značné míry se mu to povedlo. Tímhle způsobem se nechoval žádný západní stát.
Saddám dostal před válkou v roce 1991 ultimativní požadavek aby opustil Kuvajt. Srbsko dostalo v roce 1997 před bombardováním tři ultimáta. Taliban v Afghanistanu dostal v roce 2001 ultimátum aby vydal Usámu Bin Ládina a Saddám dostal v roce 2003 ultimátum aby odešel z Iráku. Abychom našli paralelu Putinova chování, tak v Evropě musíme do let 1939-45, kde pak podobné překvapivé útoky nalezneme.
Jen území
Putin na začátku války sliboval, že mu nejde o územní expanzi, aby za tři čtvrtě roku na to bylo jasné, že mu jde přesně a jen o tohle. Jestli si z války odnese něco, co bude vydávat za úspěch, bude to jen a právě to připojení nového území. Žádné jiné cíle typu „demilitarizace“ nebo změna režimu na Ukrajině už nenastanou. Příklad státu, který zahájil válku jejímž cílem a konečným výsledkem byla jeho územní expanze zase najdeme jen v těch paralelách v dávné historii.
Přesně to je ten modus operandi, na kterém panovala v Evropě po roce 1945 shoda, že tohle už státy nebudou dělat. A žádný ze států Západu to nedělal. Když už se přikročilo k válce, bylo jejím cílem změna režimu v daném státě, ale nikoliv posun hranic států. Že se bude ve 21. století válčit za posun hranic států a územní expanzi je zase návrat do minulosti.
V bezpečnostní architektuře světa od padesátých let panovala shoda na tom, že pro zabránění jadernému konfliktu bude dobré limitovat počet hráčů s jadernou zbraní. A tohle myšlení se přeneslo na otázku řešení toho, co se státy, které po rozpadu SSSR zdědily část jeho jaderné výzbroje. USA se snažily vysílat signál – když jste menší, nemusíte jaderné zbraně mít nebo chtít, protože bezpečnost proti vašim větším sousedům vám bude zajištěna jiným mechanismem.
Co by znamenalo uzavřít mír s Putinem za podmínek, že mu zůstane to území, které nyní okupuje? Je možné postupovat tak, že někoho překvapivě napadnete a projde vám to. Vlastně ten moment překvapení je jedinou šancí, kdy můžete něco získat za přijatelnou cenu, protože pokud vás čeká připravená obrana s položenými minami, drony a dělostřelectvem, tak se moc nikam neprokoušete. Výrazně vzroste motivace dělat překvapivé útoky, které budou do poslední chvíle zatajené, kdy se diplomaticky snažíte tvářit, že nejste hrozbou.
Je přijatelným prostředkem silou posunovat hranice a zvětšovat prostor vlastního státu. Vracíme se do prostředí osmnáctého a devatenáctého století, kde se mocnosti v různých kombinacích snaží každá si urvat co největší kus a je naprosto přijatelné, aby to mělo podobu přímé územní anexe. Jak asi tímhle vzroste chuť jednotlivých hráčů tohle dělat si můžeme docela dobře představit.
Atomovky…
Jestli máte vedle sebe někoho silnějšího, koho se bojíte, jedinou obranou možností jsou atomovky. Smlouvy nic nezaručují a bezpečnostní garance nic neznamenají. Může nastat nové kolo jaderného zbrojení, kde už místo několika velkých hráčů bude spousta malých s různými lokálními zájmy a obavami kteří necítí nějakou globální odpovědnost vůči celému světu. Naplní se přesně ten scénář, kterého se teoretici jaderných konfliktů po rozpadu SSSR obávali. Mohl by se někdo Ukrajině divit, kdyby si tu atomovku po téhle zkušenosti pořídila? A států ve stejné pozici kolem Ruska je víc.
Myslím, že v deepstate USA jsou lidi, kteří si tohle uvědomují a promýšlejí. A myslím, že ambice Putina jdou tak daleko, že to prakticky vylučuje uzavření jakéhokoliv míru nebo příměří. Takže nakonec tu nezbude jiná možnost, než pokračovat. Ale bylo by dobré, kdyby tohle chápalo i evropské vedení.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!