V souvislosti s avizovaným ukončením pracovní smlouvy na částečný úvazek profesoru Tomáši Petráčkovi na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy se rozproudila veřejná debata plná silných názorů. Jednou oblastí diskuse je, a nutno dodat, že zcela oprávněně, otázka „dvojkolejnosti“ postavení uvedené fakulty ve vztahu k Římskokatolické církvi reprezentované Arcibiskupstvím pražským na straně jedné, a státu, resp. Univerzitě Karlově jako jeho veřejné vysoké škole, na straně druhé.
Problematičnost oné dvojkolejnosti se v českém prostředí projevovala již od 19. století. Paradoxně nikoliv ve spojení s dobovými sekularizačními snahami, ale v souvislosti s dělením tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity na samostatnou českou a německou univerzitu. Tomu se tehdejší církevní představitelé zprvu odmítali podřídit. V novějších dobách si stačí vzpomenout na 90. léta 20. století a vetování volby profesora Václava Wolfa děkanem ze strany pražského arcibiskupa Miloslava Vlka z pozice velkého kancléře, odebírání kanonickými misí z důvodu názorového nesouladu s arcibiskupem Vlkem a tehdejší personální čistku, která byla mocensky řízena právě ze strany tehdejšího pražského arcibiskupa a jeho okolí.
Hybridní škola
Právě oprávnění pražského arcibiskupa z pozice velkého kancléře vůči fakultě veřejné vysoké školy – mezi něž patří i možnost vetovat volbu rektora, která přísluší akademickému senátu dané fakulty, stejně jako faktická vázanost možnosti výuky na fakultě na udělení a neodejmutí kanonické mise – patří z hlediska oddělení státu a církve mezi nejspornější instituty. Ač je třeba v některých ohledech odmítnout někdejší výrok Václava Klause, kterým stavěl z hlediska státu církve na úroveň spolků zahrádkářů, představme si, že by předseda Českého zahrádkářského svazu mohl vetovat volbu děkana Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.
Ano, je to do očí bijící dvojí metr. Jednou jsou mocenské zasahování arcibiskupa do dění na fakultě a personální čisty řízené z arcibiskupství fajn, jindy je domnělé či skutečné mocenské zasahování arcibiskupa do dění na fakultě z hlediska akademických svobod nepřijatelné. Ale bez ohledu na onu licoměrnost si je třeba položit zásadnější otázku. Je takové hybridní postavení katolických teologických fakult, resp. vůbec působení teologických fakult a škol v rámci veřejného a státem akreditovaného školství, ku prospěchu daných fakult, státu i církví?
Otázkou je totiž, zda existuje něco jako veřejný zájem na výuce teologie na veřejných vysokých školách. Teď nemyslím otázku kvality výuky a diplomových prací, vykazování publikačních výsledků v systému RIV či otázku racionality dnešní existence hned tří katolických teologických fakult. Nemám na mysli ani otázku smysluplnosti samostatné husitské a evangelické teologické fakulty na Univerzitě Karlově při uvědomění si dramatického poklesu věřících u Českobratrské církve evangelické, Československé církve husitské a Starokatolické církve v České republice, jejichž představitelé mají sice občas tendence mistrovat katolíky, jak to mají dělat lépe a moderně, ale jim samotným klesá v důsledku jejich přístupu počet vlastních věřících mnohem dramatičtějším tempem. Podstatná je samotná otázka, zda by měl stát mít v gesci teologické vzdělávání, akreditování teologických oborů, skládání státních zkoušek z čistě náboženských předmětů, tj. fakticky vzdělávání a zkoušení v oblasti náboženského přesvědčení.
Jako v USA
Podobně jako by stát neměl akreditovat třeba obory marxismu, vědeckého ateismu, environmentálního aktivismu a gender studies, neměl by stát nechat vzdělávání v oblasti náboženského přesvědčení na jiných? Ano, je tu nesporně dlouhá tradice spjatá již se samotným vznikem Karlovy univerzity. A pro církve i jejich duchovní je jistě prakticky výhodnější, když mají jejich duchovní jen na základě studia jejich náboženství formálně vysokoškolské vzdělání. Není ale z hlediska oddělení církví od státu – i přes všechnu opatrnost, která má být spojena s prováděním zásadních změn – logičtější a vhodnější, aby teologická vysokoškolská studia byla po vzoru Spojených států amerických soukromou a státem neregulovanou aktivitou? Pro obě strany. Zasahování vlády do poskytování i akreditování vysokoškolského náboženského vzdělávání může vést k porušení principu oddělení církví od státu a zasahování státu do náboženských záležitostí církví, což je v rozporu s náboženskou svobodou a autonomií církví.
Sociální práci, církevní dějiny, dějiny umění či filosofii lze učit na jiných fakultách veřejných či soukromých a státem akreditovaných vysokých škol. Studia teologie si mohou církve organizovat a soukromě akreditovat samy, popř. mohou být realizovány prostřednictvím jiných nezávislých organizací. Proč by měl český stát nad rámec filosofie, církevních dějin a religionistiky zkoušet prostřednictvím veřejných škol z katolických, evangelických, husitských či jiných představ a přesvědčení o existenci Boha z pozic daných přesvědčení? Je opravdu pro církve žádoucí státní mocenská kontrola jejich vzdělávání?
V sousedním Rakousku se stát v roce 2015 rozhodl, že nově bude kontrolovat teologické vzdělávání muslimských duchovních. Rakušany k tomu vedly jistě legitimní důvody spočívající ve snaze eliminovat zahraniční vlivy na v Rakousku žijící muslimy a omezit šíření těch nejradikálnějších muslimských projevů směřujících proti Rakousku i samotné existencí naší civilizace. Je však tento alpský stát opravdu tím nejvhodnějším arbitrem výkladu Koránu a dalších náboženských textů a posuzovatelem teologických sporů v rámci islámu? Nebylo by vhodnější dosahovat stejných cílů prostřednictvím migrační a populační politiky a nestavět se v oblasti náboženství nesmyslně do role, která státu nepřísluší?
Kdo má vlastně učit?
Nejedná se však jen o obecnou otázku konfesní neutrality státu a náboženskou svobodu daných církví, ale i praktické dopady na fungování teologických fakult či škol. Konstatování, že nemá na její škole učit morální teologii někdo, kdo kvůli milence (v případě Jaroslava Lormana dokonce z důvodů homosexuálních preferencí) opustil rodinu, dává z hlediska hodnot a nároků církve a jejího práva na autonomii smysl. Stejně tak, a tím teď nemyslím nikoho konkrétního, může z církevního pohledu dávat smysl, že nemá na církevní škole vyučovat někdo, kdo soustavně vystupuje proti věrouce dané církve a napadá její představitele. Z hlediska pracovněprávních norem na veřejné vysoké škole však je zcela oprávněně problém s někým takovým jednostranně ukončit pracovní poměr, neboť veřejné škole samozřejmě nemá být nic po tom, co legálního si dělá její zaměstnanec ve svém soukromí a jaké má názor na učení nějaké organizace, která stojí mimo danou školu.
Po restitucích a majetkovém vyrovnání by dokončení odluky státu a církve, bez ohledu na to, jaký výsledek by z hlediska směřování teologických fakult a vysokých škol přinášelo, dávalo dokončení odluky smysl i v oblasti vysokého školství.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme