Liberalismus: co když je chyba v základech?

Náš svět není tím Západem, po kterém jsme pokukovali za komunismu. V západní společnosti dochází k podstatným změnám, ale mnozí si to zřejmě nechtějí připustit, tváří se, že se nic neděje, že všechno je v pořádku…

 Jedno možné vysvětlení praví, že příčinou „zbláznění“ dnešního světa je kolonizace liberálních institucí neomarxismem. Není pochyb, že dlouhý pochod institucemi přinesl své hořké plody, marxistické koncepty pronikly do společenských věd, poskytly jim svůj pojmový a argumentační aparát a Marxovo hřímání proti řádu, autoritě a rodině se tak vrátilo do hry pod novým, tentokrát „vědeckým“ pláštíkem.

 Co se stalo se světem, že tak zešílel?

Ale co když je problém hlubší? Co když je problémem samotný liberalismus? Marxismus totiž nevznikl jen tak náhodou, z ničeho, ve vzduchoprázdnu. Jeho kořeny vyrůstají z čehosi, co samo se tenkrát teprve rodilo, z jakéhosi ideového podhoubí.

Tehdy se tomu liberalismus ještě neříkalo, to slovo neexistovalo, nicméně liberální myšlenky si už tehdy hledaly cestu na světlo. Rodily se v reakci na duchovně umrtvující stav středověké církve v Evropě, jež uvázla v zákonictví, světském panování a korupci. Tento neutěšený stav vzbudil dvojí reakci: Nejprve různé snahy tak či onak obnovit církev návratem „ke zdrojům“, jež položily základy pro pozdější reformaci. A pak od 14. století se rodí renesance jako pokus o vzkříšení předkřesťanských životních a estetických ideálů, o návrat do „přirozeného“ světa, snaha udělat svět člověku „na míru“. Sluncem zalitý svět antických hrdinů, bohů a bájí se zdál být žádoucí alternativou asketickému a do posmrtného světa zahleděnému křesťanství…

Obojí pohyb byl nesen touhou svrhnout dusivý středověký krunýř, což bylo svým způsobem nevyhnutelné, doba byla ke změně zralá, něco se muselo stát… Pootevřela se tak cesta k osvobození lidského ducha, k humanismu, k osvícenství, k liberalismu.

Nový mýtus o člověku

Sedmnácté století přineslo evropskému myšlení cosi jako koperníkovský obrat. V astronomii se odehrál o sto let dříve a postavil do středu vesmíru Slunce. Ve filosofii se hovoří o „obratu k subjektu“, jež postavil do středu lidského přemýšlení člověka. Namísto metafyziky, kterou zajímalo, jak věci objektivně jsou, najednou začalo být důležité, jak člověk věci poznává, jak on jim rozumí. Tedy obrat od bytí k poznání, od ontologie k epistemologii. A v politickém myšlení se dostává do středu pozornosti jedinec a jeho zájmy.

Rodící se liberalismus přinášel nový narativ, nový mýtus o člověku, o vztahu člověka a státu, novou optiku, jak nazírat svět a jeho fungování. Anglický filosof John Locke (1632-1704) přišel s myšlenkou, že člověk se rodí ve stavu dokonalé svobody a rovnosti, což naráží na neomezenou svobodu jiných lidí. Proto si lidé ustavují stát, jakož i další společenské instituce. O něco později přibyla idea volného trhu, na který svobodní jedinci vstupují a jehož neviditelná ruka distribuuje statky tím nejefektivnějším způsobem. A rodící se liberalismus to byl, kdo si vzal za úkol po krůčcích přenastavit svět tak, aby svoboda se stala cílem a aby člověk tuto svobodu mohl maximálně využít.

John Stuart Mill (1806–1873) zvedl liberální štafetu tam, kde ji John Locke zanechal: poté, co liberalismus úspěšně utvořil politický řád zajišťující práva jednotlivce, se Mill obává, že tato práva jsou k ničemu, pokud člověk není svoboden od „despotismu zvyků“. Tedy nejde už jen o politickou svobodu, ale také o svobodu sociální…

Následovala idea „ušlechtilého divocha“ z pera Jeana Jacquese Rousseaua (1712–1778). „Kamkoliv se podíváme (…) je spoután řetězy, přesto že se narodil svobodný“. Člověk je od přirozenosti dobrý a tím, kdo jej utlačuje, je prohnilá společnost a její pokřivené normy a utiskující zvyky…

A na tyto své liberální předchůdce navazoval i Marx, když tvrdil, že dějiny jsou dějinami třídních bojů, zápasů mezi ovládajícími a ovládanými a že každý společenský problém lze uchopit prostřednictvím dichotomie „moc vs. útlak“…

Kdo je člověk?

Tváří v tvář úvodnímu liberálnímu mýtu o člověku se ptejme: Je společnost skutečně pouhým smluvním projektem? Je konečným cílem člověka skutečně jít za vlastním štěstím? Má být středem světa ode všech svobodný a na nikom nezávislý jedinec?

Člověk je tvor společenský, je závislý na druhých ze samotné své podstaty, nerodí se na zelené louce, rodí se do rodiny, do společnosti, která je uspořádaná, organizovaná, podřízena řádu, poddaná autoritě. Liberalismus přichází s chápáním svobody jako práva dělat si, co chci. V tradičním (antickém, křesťanském, konzervativním) chápání jde svoboda ruku v ruce s ideálem dobra a pravdy, je jim podřízena, svým způsobem jim slouží. Není tedy cílem, je prostředkem; prostředkem, abych mohl činit, co je správné. A mám-li dělat, co je správné, pak je nevyhnutelná určitá etika dobrovolného sebeomezení, sebeovládání – což ovšem liberalismus sám o sobě neumí zařídit.

Politická svoboda je společensky podmíněná, je civilizačním výdobytkem, nikoliv přirozeným právem, je ctností, kterou je potřeba kultivovat. „Jedinou svobodou, o kterou jde, je svoboda spojená s řádem“, namítá Edmund Burke, otec konzervativního myšlení. Proč řádem? Protože „choutky lidí musejí být omezovány, jejich vůle regulována a jejich city ovládány“, pokračuje Burke, jinak se svoboda stane svévolí, anarchií, chaosem. Vždyť vůči ostatním máme i povinnosti, k nimž jsme nedali souhlas!

Touha po svobodě je přirozená a legitimní, je to i důležitá biblická hodnota, člověk je stvořen jako mravně svobodná bytost. Myšlenky, že lidé jsou si rovni a mají právo hledat štěstí po svém, koncept omezené vlády (tedy že stát má mít jen tolik moci, kolik mu lidé propůjčí) a idea svobodné směny zboží – to byly ve své době myšlenky převratné, které stavěly tehdejší středověk na hlavu! A byly to myšlenky hluboce křesťanské. Člověk je člověkem, protože nese Boží obraz, proto má hodnotu a důstojnost, danou svou podstatou, a je hoden toho, aby se s ním jako s člověkem jednalo. A lidské instituce (včetně státu a trhu) musejí tuto hodnotu a důstojnost lidského jedince respektovat.

Společnost může fungovat a být vskutku svobodná jen tehdy, využívá-li dostatečný počet lidí svou svobodu ke konání dobrých věcí, tedy věcí, jež nejsou dobré jen pro ně, ale které jsou prostě správné. Ale co když se tak nechovají? Klesne-li počet těch, kteří svou svobodu užívají k dobrému, pod určitou kritickou mez, společnost přestane být svobodnou, ztratí svůj svobodný charakter a nejspíš upadne do chaosu, z něhož jí rád opět vyvede nejspíš nějaký muž tvrdé ruky.

Že by chyba v základech?

Aristoteles i Tomáš Akvinský nabádají (každý po svém), jak žít v mezích daných přirozeností, liberalismus nakonec vyústil do představy, že žádné takové meze neexistují: Každý má právo sám sebe definovat a nebýt omezen tím, co společnost očekává či přirozenost naznačuje.

Otcové zakladatelé liberálního myšlení považovali ctnosti a sociální normy za samozřejmost. Jakožto křesťanští gentlemani samosebou předpokládali, že lidé se svou svobodou naloží moudře. Jenže nedomysleli, že pokud člověka odstřihnou ode všech vztahů, které tvoří podivuhodné předivo lidské pospolitosti, která jaksi tajemně vyvažuje a udržuje v rovnováze celý svět – zkrátka když člověka vysvobodí ze všech „závislostí“ a nechají jít za štěstím, tak ho tím „osvobodí“ i od morálních závazků a mravních citů a loajalit… Je-li zbožným gentlemanem, nuže dobrá, nechť je svým pánem! Běda, ale co když jím není? Na tuhle otázku nemá liberalismus odpověď…

A ještě jednu otázku liberalismus nedomyslel: liberální projekt předpokládá trvalý, trvale udržitelný, všestranný růst – hospodářský, ekonomický, materiální, ale i vědecko-technický, intelektuální, morální – odtud posedlost a fascinace pokrokem, růstem, modernizací, spolu s kultem vědy (pravda je druhotná, hlavně aby to bylo vědecké). Svoboda ruku v ruce s blahobytem musí neustále růst. Mají-li mít všichni na všechno právo, pak je nutné, aby všeho bylo neustále víc a víc – což je v tomto světě zkrátka problém…

Já nebo my?

Podíváme-li se na vznik Spojených států (1776), mohlo by se zdát, že to bylo přesně podle Locka, že se sešli svobodní muži, založili republiku a pověřili vládu, aby jim jejich jménem vládla. Jenže podíváme-li se pozorněji, tak jednoduché to není. Společenská smlouva je možná tam, kde existuje nějaké „smysluplné předsmluvní my, tedy 1. osoba plurálu“, upozorňuje Roger Scruton. A vskutku, kdo podepisoval Deklaraci nezávislosti? Nikoliv Johny s Frankiem a Bobem, nýbrž „We, the people!“ My, lid! Ta smlouva národ neustanovuje, ta naopak potvrzuje, že národ už předsmluvně existoval, že už tady bylo nějaké „my“, že už ty lidi cosi spojovalo!

A podíváme-li se touto optikou na situaci EU: žádné „My“, jehož politickým výrazem by byly instituce EU, zde neexistuje. Stále zde máme 27 „lidů“, 27 národů, které – dojde-li na lámání chleba – sledují především své národní zájmy. A je to tak zcela srozumitelné, vždyť historicky nejosvědčenějším a nejpřirozenějším rámcem pro výkon práva a spravedlnosti je prostor národního státu, prostor obývaný jedním „lidem“, jedním „my“, které je spojeno (krom ústavy a psaných zákonů) především tisícerými neviditelnými pouty společného jazyka, společných dějin, tradic, příběhů a sdílené kultury…

Ano, společnost je kontraktem, uznával i Edmund Burke. Je ovšem „partnerstvím nejen mezi živými, ale mezi živými, mrtvými i dosud nenarozenými.“ Tedy ano, smlouva, ale nejen teď a tady, jak se nám hodí, ale se závazkem vůči minulým a odpovědností vůči budoucím…

Politická filosofie Západu

Liberalismus se postupně stal dominantní politickou filosofií novověku, celý Západní svět a jeho instituce a společenské mechanismy jsou jím prodchnuty. Filosofie elit postupně prosákla do lidového povědomí v podobě jakéhosi „občanského náboženství“, o němž se nediskutuje. Osamostatnil se od svých křesťanských kořenů, odhodil křesťanský obraz člověka a jeho přirozenosti, dotáhl do krajnosti osvícenské odmítnutí metafyzického řádu, proti kterému optimisticky staví prostředky a možnosti člověka, zejména pak rozum jako konečnou instanci. Stal se nesmírně ambiciozním, je k nezastavení. „Osvobozuje jedince od nároků místa, času a přírody…“, jak výstižně napsal kterýsi z jeho dnešních kritiků. Usiluje o vytvoření globální, celosvětové, všezahrnující kultury. Po pádu komunismu se chvíli zdálo, že dějiny dospěly ke svému vrcholu a vítězství liberálního myšlení po celém světě již nestojí nic v cestě…

Dvě strany jedné mince?

Jde o hnutí vnitřně nesmírně diferencované, vzpírající se jednotné definici, v každé zemi má jiné tradice, trochu jiná hesla, jiné důrazy, jinou příchuť. Přesto však můžeme rozeznat, že postupně se v něm zformovaly dva póly, dva úběžníky politického myšlení a praxe. Jsou jako dvě strany jedné mince, liší se do jisté míry rétorikou, důrazy, nicméně oba hrají na hřišti, vykolíkovaném liberalismem.

Pravý, klasický, pravicový liberalismus, navazující především na americkou revoluci a anglosaské myslitele, pro něž svoboda znamená hlavně svobodu od donucení, nechat být, Laissez-faire. Někteří občas pošilhávají po (předliberální) myšlence neměnné lidské přirozenosti, která není ideálně dobrá. Zdůrazňují svobodu hlavně v ekonomice, svobodný trh, omezený stát, nízké daně. U nás se takovým někdy říká liberálně-konzervativní.

Levý, levicový, progresivistický, hlásící se k tradicím francouzské revoluce. Chápe svobodu jako pozitivní svobodu, jako právo na…, zdůrazňuje morální pokrok, rovnost, sociální spravedlnost a stát jako její nástroj. Tento pól byl posléze nejvíce infikován neomarxismem. Zkřížením liberálního hardwaru a neomarxistického softwaru, tedy liberálních institucí s terapeutickou optikou osvobozování menšin vzniká nejhorší myslitelná kombinace s téměř totalitními ambicemi…

Kam dál to ještě chceme tlačit?

Není pochyb, že liberální ideje byly náležitým lékem pro dobu, kdy lidé trpěli nesvobodou. Ale jak dál ve světě, kde všechny zásadní existenciální problémy člověka jsou tak či onak vyřešeny? Nikdo není nelidsky vykořisťován, bez soudu vězněn, mučen, nikdo neumírá hladem, nikdo není vězněn za své názory, za svou práci dostanou lidé víceméně spravedlivou odměnu. Všichni mají volební právo, jsou si před zákonem rovni, mohou se odvolat k soudu a domáhat se spravedlnosti. Kam ještě dál to chceme tlačit?

Dokud byl liberalismus poháněn původním křesťanským étosem, vytvořil ze Západu nejsvobodnější a nejblahobytnější civilizaci v dějinách. Jenže už jsme za zenitem, podstata byla vyčerpána a strávena. Liberální projekt vrcholí vyčerpáním zdrojů morálních i hmotných – na které spoléhal, aniž by je však kultivoval nebo doplňoval.

Liberalismus začíná selhávat, protože dosáhl svého cíle. Tak formuluje svou kritiku např. politický filosof Patrick Deneen. Liberalismus se stává stále více sám sebou, tím, co byl skrytě od počátku – tedy vzpourou proti přirozenému řádu. Dnes už totiž není koho od čeho osvobozovat, tak začíná liberalismus zcela patologicky dekonstruovat samotného člověka: už oddělil sex od manželství a sex od plození, nyní se pokouší oddělit sex od biologie. A ve své moci nad přírodou si pohrává s eugenikou a sní o transhumanismu.

A začíná také dekonstruovat člověčí instituce – manželství, rodinu, společnost, stát. Vždyť podle něj nejde o instituce přirozené, založené samotnou lidskou přirozeností, jsou jen věcí domluvy, shody. Tedy jedinec a jeho zájmy mají před nimi přednost.

Má mít svoboda nějaké meze? Má být právo „být kým chci“ nějak omezováno? Může být omezováno realitou? Nebo se má realita přizpůsobit? Musí být matkou žena? Může menstruovat či rodit muž? Musí být černoch černý? Mám právo chtít, abyste mně oslovovali zájmenem ONI – a máte vy povinnost mi vyhovět?

Liberální hodnoty se stávají patologickými

Liberalismem vzývaná nezávislost vede k desocializaci moderního světa, přibývá lidí osamělých, bezdětných, jedináčků, narůstají psychické problémy, fobie, deprese, sebevraždy, jsme svědky šíleného paradoxu: „závislost“ se stává důvodem k euthanasii! Považte: polovina amerických žáků dochází na psychoterapii, 1/3 američanů přerušila kontakt s rodinnými příslušníky, nejčastěji rodiči, 3-4 z 10 domácností u nás jsou jednočlenné. Ubývá sociálního kapitálu, narůstá nedůvěra, čímž se opět zvyšují náklady. To vše dříve či později musí mít i politické důsledky.

Liberální nezávislost znamená osvobození od vztahů a vazeb – od rodiny, příbuzenstva, církve, školy, komunity, obce, spolků, národa – které dosud uplatňovaly jakousi kontrolu nad chováním jednotlivce. Ovšem ta kontrola byla kulturní, ne politická, byla nepsaná, neformální, v podobě společenských očekávání a tradic. Jak se člověk vymaňuje z jejich vlivu, jsou tato dříve „přirozená“ pravidla považována za přežitá, iracionální, nespravedlivá, utlačující. A tím spíš je potřeba se jich zbavit! A co je nejhorší: do prázdného prostoru se tak nevyhnutelně nasává politika, tedy stát – neformální pravidla jsou nahrazována zákony. To, co dříve určovaly nepsané společenské normy, dnes musí určovat zákony (vzpomeňme na sexuální harašení, debaty o definici znásilnění a konsensu pro sexuální kontakt…)

 Poručníkem se stává stát

Paradoxně, čím rozsáhlejší je nezávislost jedince na druhých, tím rozsáhlejším a mocnějším musí být stát, aby na to dohlížel – a zajišťoval to, co dřív poskytovalo jedinci jeho přirozené prostředí. Snaha zabezpečit práva jednotlivců vedla ke vzniku nejrozsáhlejšího státního aparátu v lidských dějinách. Odpovědnost totiž nezmizí, je pouze přenesena z jednotlivce na společnost, resp. na stát.

Sociální stát přestává být nástrojem společenské solidarity, s kterýmžto posláním se po válce rodil, ale bere si za cíl co nejdokonaleji ochránit a „zabezpečit“ člověka od nejrůznějších důsledků životních rozhodnutí a stává se tak nástrojem převýchovy (zákaz kouření, úvahy o zdanění cukru, uhlíková daň, zákaz spalovacích motorů…, ale také boj proti dezinformacím). A aby je mohl chránit, začíná je sledovat, kontrolovat, špehovat…

A tak jsme svědky, jak na jedné straně je člověk vynášen až do nebes (zejména EU je mistrem v poklepávání si na rameno: člověk, to zní hrdě) – a na druhé straně je člověk šikanován, postrkován, ponižován a připravován o soukromí způsobem, který byl v předliberální době nemyslitelný…

Kde se stala chyba?

Říká se, že ideje mají důsledky. Co když je tomu skutečně tak a kořeny dnešní krize liberalismu lze vystopovat až k zakladatelským mýtům liberalismu, k defektnímu obrazu člověka? Co když idea svobody, sama o sobě ušlechtilá a správná, byla nesprávně filosoficky založena a odůvodněna? Co když u kořene liberalismu stála chybná antropologie?

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme

200 Kč 500 Kč 1000 Kč