Řada událostí z poslední doby ukazuje, jak velmi chybí věcná diskuse o otázkách, spojených s lidskou sexualitou. Z „manželství pro všechny“ se stala záležitost politická, kromě jiného díky politické korektnosti, s níž je provázaná ideologie LGBTQ. Jestliže ve veřejném prostoru věcná debata chybí, v prostředí křesťanských komunit to platí dvojnásob, speciálně pak v prostředí stále ještě největší církve katolické. Je přitom evidentní, že přes západní hranice se k nám budou nastolené otázky přelévat stále silněji, což bude i v tomto prostředí rezonovat. Bez poznatků vědy se přitom neobejdeme.
Nastal zřejmě čas, aby se v českém katolickém prostředí začalo diskutovat o nejednoduché otázce, jaké stanovisko vůči sexuálním menšinám zaujmout. Otázku „manželství pro všechny“ je třeba posuzovat na pozadí celého hnutí či ideologie LGBTQ. Připomenu, že uvedená zkratka znamená hnutí leseb, gayů, bisexuálů (u nich jde o kombinaci homosexuality a heterosexuality čili „binárnosti“), tansgenderů (osoby, které se cítí být co do pohlaví „v nesprávném těle“) a „queer“ lidí, kteří nechtějí mít společensky srozumitelnou sexuální identitu.
Pohlavnost v přírodě a sexuální kultura
Aktivisté, kteří se skutečných nebo domnělých zájmů těchto skupin chápou, sami ovšem nositeli uvedených stavů být nemusejí a nebývají. Před jakýmkoliv hodnocením je třeba těmto stavům porozumět biologicky a lékařsky. Bez toho se diskuse o problému LGBTQ točí v prázdných floskulích.
Pohlavnost je v přírodě velmi rozšířený jev. Součinnost dvou pohlaví, samičího a samčího, zajišťuje promíchání dědičných vloh, rozšiřuje jejich variabilitu a zvyšuje tak schopnost druhu přizpůsobovat se proměnlivým podmínkám prostředí. Velmi důležitý je rozdíl v „nákladech“, které obě pohlaví musejí do reprodukčního procesu investovat. Jsou to samičky, které živí ve svých vnitřních pohlavních orgánech embrya, u savců pak kojí a pečují o první krůčky mláděte.
Reprodukční vklad samiček je proto mnohem větší než u samců, kteří tvoří jen malé buňky – spermie a nebývají obdařeni „otcovskými instinkty“. Jejich reprodukční strategií je všeobecně vzato oplodnit co největší počet samiček a o jejich další osud se pak nestarat. Samičky musejí být proto mnohem zdrženlivější ve volbě sexuálního partnera, poněvadž jejich zájmem je ho k sobě připoutat aspoň po dobu, kdy budou zaneprázdněny mateřstvím. Tento základní výchozí bod v chování pohlaví do jisté míry doznívá i u člověka pod vrstvou kulturních zušlechtění.
Biolog se nemůže nezeptat, jakou evolucí pohlavnost v dlouhých geologických obdobích procházela. Nás zde zajímá evoluce pohlavnosti u zhruba půldruhého tuctu předků rodu Homo, člověk. Sám vznik člověka vědou zatím vyřešen nebyl, a dokud věda zůstane jen u toho, co je nakonec ověřitelné smysly, nikdy vyřešen nebude (schopnost prožívat, vědomí není v zásadě smyslově ověřitelná). I tak však může věda přispět k vývoji pohlavnosti u člověka zajímavými hypotézami.
Známe formy, u kterých je v kosterních zbytcích vyjádřený velký rozdíl mezi pohlavními, a kde jsou samci výrazně větší než samice (a mají velké špičáky, svědčící o bojích mezi samci). Zde šlo nejspíš o tzv. harémový typ sexuální organizace: jeden samec hájí skupinu samic, ke kterým nepřipouští konkurenty.
Naopak tam, kde se anatomické rozdíly mezi pohlavími vyrovnávají a mizí známky tělesných soubojů (postupně u Australopitéků a později v rodu Homo), můžeme usuzovat, že se sexuální organizace společenství přesouvala k vytváření stálých párů (monogamii), příp. s mírným přebytkem žen na jednoho muže, jak to pozorujeme u současných lovců-sběračů.
Zánik harémového typu sociální organizace snad souvisel i s úlohou žen jako sběraček. Zdá se tedy, že monogamie je průvodním znakem hominizace, a že už v procesu biologické evoluce se ukazuje pro nejvyšší životní formy výhodné tvořit víceméně pevné rodičovské páry.
V rodu Homo postupně vzniká to, čemu říkáme „kultura“. Po vědecké stránce je její vznik obestřený tajemstvím a stávající teorie většinou trpí uvažováním v kruhu. Metody evoluční biologie nejsou vhodné k vysvětlení jedinečné události, jakou je zrození lidské kultury, ať už náhlé nebo pozvolné.
Vznik člověka zůstává prostorem pro filosofickou spekulaci nebo náboženské řešení. Potenciální nezodpovědnost mužů jako pouhých oplodnitelů je v kultuře spoutávána institucionálně, sociálně uznaným manželstvím mezi mužem a ženou. Faktické zrušení binární sexuality, jak k němu směřuje ideologie LGBTQ, ohrožuje především ochranu zranitelnějšího pohlaví, toho, které více investuje do reprodukčního procesu, tedy žen. Zrušení pohlavnosti jako socioekonomické kategorie by bylo možné jen se zánikem mateřství, a tedy daného civilizačního okruhu.
Určující faktory homosexuality a transgenderismu
Velkým polem polemik odborníků bývaly příčiny homosexuální orientace. Jak se zdá, definitivní tečku za hypotézou, že existuje nějaký „gen pro homosexualitu“, udělal výzkum publikovaný v prestižním časopise Science v srpnu 2019. Obrovská molekulárně-biologická studie, provedená na téměř půl miliónu osob, ukázala, že homosexualita je podmíněna geneticky jen z 8 % až 25 %, a to „multigenně“, což znamená, že genetický vliv je rozprostřen mezi velké množství „malých“, blíže neidentifikovaných faktorů.
Nezávisle bylo zjištěno i několik zajímavých podporujících faktorů homosexuality: existence starších bratrů u mužů, u obou pohlaví levorukost a existence víc než jednoho homosexuála v blízkém příbuzenstvu; sexuální svádění mladých homosexuálními dospělými a špatně fungující rodičovství. Všechny tyto faktory zvyšují pravděpodobnost, že se člověk stane či je homosexuálem, nicméně stále ještě zbývá dost místa pro svobodné volní rozhodnutí homosexuálně konat. (To popírají jen ti, kteří popírají svobodu vůle vůbec.)
Úplně odlišná je situace „transgenderů“ (před lékařským zákrokem) a „transsexuálů“ (po „přeměně“). Existují zcela nepochybné případy, kdy se už malý človíček cítí být tím druhým pohlavím. Podle toho si volí hračky a chce se oblékat. Není to stav navozený výchovou, na druhé straně se tento stav často sám upraví po dosažení dospělosti. Lékařský zákrok ke „změně pohlaví“ může přinést těm, kteří se trvale cítí „trans“, velkou úlevu, bohužel ne úplnou, poněvadž sebevražednost u těchto osob vysoko převyšuje průměr.
K těmto případům nemá moralista příliš co říci, stejně jako se nevyjadřuje k operativní změně tvaru nosu. Zlé ovšem je, že se touha po změně pohlaví stává něčím na způsob infekce a začíná se masově šířit mezi západní mládeží. Psychologové však zjišťují, že žadatelé/ky o tuto změnu mají i jiné problémy, např. se svou identitou, a myslí si, že jejich problémy se takto radikálním zásahem vyřeší. Samozřejmě se mýlí, poslední věci jsou horší prvních.
Ideologie LGBTQ a nutnost diskuse
Agenda LGBTQ k nám v plné míře ještě nedorazila, její zhoubnost by však bylo možné doložit nikdy nekončící řadou případů ostrakizace odpůrců, jejich vylučováním z univerzit, umlčováním ve veřejném prostoru, morálním ponižováním. Případné „pokání“ „provinilých“ nemá žádný účinek, morální odsudek je definitivní a často existenčně zničující. Filosof Václav Bělohradský situaci shrnul pregnantně: „Z problému nepatrné menšiny, která se necítí ve shodě se svým tělem, se stala ideologie.“
Ideologie LGBTQ je z velké části spojena se sexuální revolucí 60. let minulého století. (U nás tato revoluce probíhala déle a skrytěji, v 60. letech jsme měli jiné starosti.) Sexuální revoluce byla podmíněna dostupností spolehlivé antikoncepce a snadným přístupem k potratům na požádání. To, co vypadalo jako osvobození žen, byl však ve skutečnosti tlak na to, aby se jejich pohlavnost přizpůsobila mužskému biologickému vzoru: tendencí k hédonismu, promiskuitě, komerčnímu sexu.
Sexuální revoluce tím, že smazala samotnou biologií člověka daný rozdíl mezi mužskou a ženskou rolí, poškozuje samozřejmě víc to pohlaví, které je v reprodukčním procesu zranitelnější, tj. ženy. Moderní kultura „technologických prostředků“ slouží velmi dobře mužům, ale nutí ženy, aby popřely své přirozené nutkání upřednostňovat oddanost, náklonnost a ochranu. Pro ženy to znamená potlačení choulostivých skutečností ženského těla – prostředky řízení porodnosti, důsledky volného nahodilého sexu, dokonce placeného těhotenství – aby dosáhly něčeho, co vypadá jako rovnost, ale co je ve skutečnosti požadavkem být mužem (tak to vidí „reaktivní“ feministka Marry Harringtonová a lze s ní souhlasit).
V genderové ideologii se stává přirozenost člověka předmětem rozhodování, volby. Je napadán sám pojem „přirozenosti“. Avšak už i z biologického hlediska se „přirozenost“ tvrdě ohlašuje: je to „fotografický snímek“ podstatných rysů Homo sapiens v geologickém období zvaném pleistocén. Je to cosi biologicky a antropologicky konstatovatelného a v geologických měřítcích relativně trvalého. Účelově zkreslený je i pohled ideologie LGBTQ na pohlavnost. Nejsou údajně jen dvě pohlaví (v tom případě by projevy pohlavnosti tvořily dva vrcholy křivky), nýbrž pohlavnost je „fluidní“ (tekutá) v čase i prostoru (pak by tvořily její projevy křivky jednovrcholové).
To je ovšem nesmysl, který zde nemůžeme rozebírat, vyžadovalo by to více statistiky. Celý manévr s fluiditou má však uvolnit cestu, aby se poruchy embryonálního, fyziologického a psychologického dění mohly skrýt pod hlavičkou „variant“ plynulé variační křivky, aby si jednotlivec mohl sám definovat své pohlaví a třeba je i opakovaně měnit, aby se transsexualita stala ještě prestižnějším stavem než sama homosexualita, a aby se mladiství mohli rozhodovat o změně pohlaví bez vědomí rodičů.
Nedostatek seriózní diskuse vytváří paradoxně prostor pro rozvoj ideologických postojů. Zaznívají požadavky, aby se společnost (a specificky například i církev) pohnula v otázce sexuálních menšin „kupředu“. Sympatie k prvním poslům ideologie LGBTQ (hlavní masa k nám ještě nedorazila) se ale zdá být příliš důvěřivá a snad i málo informovaná. Pokud tato ideologie nezanikne v Americe a západní Evropě dřív, než se k nám přelije, způsobí velké kulturní škody.
Je třeba si uvědomit, že u nás je starší generace proti ideologiím spíše imunní, ale u mladé generace, která komunismus už nezažila, se to předpokládat nedá. Bez otevřené diskuse proto není možné patovou situaci řešit. Tento příspěvek (biologa a lékaře) proto chce být jedním z kroků, vedoucích k vážné diskusi, směřující k jádru věci.
Jiří Vácha
Autor je emeritní profesor Masarykovy univerzity.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
200 Kč
500 Kč
1000 Kč