Lék na desinformace? Vzdělání a důvěra!

Jakkoli se dnes v důsledku existence mobilních telefonů a další dříve nepředstavitelné techniky hovoří o „vrtulníkových rodičích“, kteří podléhají pokušení obecně pochopitelné touhy ochránit své dítě (často skutečně jen jedno…) před skutečně každým rizikem, je zjevné, že ani těm nejdůslednějším z nich se nemůže podařit naplnit tuto ambici na 100%.

Pominu nyní relevantní úvahy na téma „jak okradli své dítě o dětství“, to by bylo na jiný článek. Jedná se mi o triviální – ale navzdory tomu často opomíjenou – pravdu, že všechny rizikové faktory předjímat nelze. Ono jich nelze předjímat dokonce ani většinu – v jejich konkrétnosti. Dokážeme je jaksi obecně popsat – na základě zkušeností nastřádaných generacemi (a proto jsme často bezradní ve vztahu k rizikům ve virtuálním prostoru, neboť tam tato nastřádaná zkušenost zatím do značné míry schází…). Každá konkrétní rada je vlastně „ztělesněním“ nějaké obecnější „poučky“. Případy, kdy mladík skočil šipku do neznámé vody a ukázalo se, že je mělká… (v lepším případě dnes skokan sedí na invalidním vozíku, v tom horším je po smrti) – takové případy se v dotčeném prostředí tradují a matky je svým synům opakují „do zblbnutí“. A znamená to prostě: buď obezřetný! Mohl bych navázat nějakým hezkým příkladem, co v podobném duchu říkají rodiče svým dcerám, ale věřím, že to není třeba. Jediným rozumným, „dlouhodobě udržitelným“ řešením zkrátka je, že rodiče dětem předají tyto obecné pravdy, což je jednoduše součást dobré výchovy, a pak už jim nezbývá než se (vždy s pochopitelným chvěním – ale to je jiná…) spolehnout na to, že dětem poskytli zdravý základ a ony si už v živodě (dětském a následně i v tom dospělém) poradí samy.

Marný boj

Spolky zaměřené na vyvracení desinformací (zejména na internetu…) jsou svým způsobem obětí dvojího omylu. Jednak implicitně vycházejí z toho, že snad mohou postihnout každou lež. Ne, nemohou – a i to se pak snadno promítá do stále evidentnější praxe, kdy tyto spolky trpí slepotou na jedno oko a čím více se dívají vpravo, tím více nepravostí vidí. Druhým (no, vlastně prvním…) omylem je nominalismus, který znesnadňuje (až vylučuje) zobecňování a tu zmíněnou konkrétnost si vynucuje… Pokud se nevystoupí z těchto mylných předpokladů, je to past bez možnosti úniku: stále rozsáhlejší a urputněji vynaložené úsilí povede ke stále slabšímu výsledku, naopak bude stále častěji kontraproduktivní (to je v tomto kontextu velmi důležitá okolnost…).

A přitom po internetu se skutečně šíří velká spousta více či méně zjevných nesmyslů, přičemž mezi nimi jistě jsou i vědomé lži zaměřené na rozeštvávání společnosti (lhostejno nyní z jakého zdroje a s jakým strategickým cílem). Tak co s tím, že? Nic. Prostě nic. Každá přímo namířená snaha proti tomu je vposledku, jak již zmíněno, kontraproduktivní. Tedy, pokud a dokud se ji nepodaří opřít o důvěru, což je pro dotčené spolky tím nedosažitelnější, čím jednostranněji se chovají…

Desinformacím však čelit lze: kvalitním vzděláním. Kvalitní vzdělání je však nutně náročné. Kromě toho, že je to běh na dlouhou trať (to, že jde o klišé, tomu nic neubírá na pravdivosti), je to i začarovaný kruh: kvalitní vzděláním mohou poskytovat jen ti, kteří jsou kvalitně vzdělaní (i proto, že jen tito dokáží snadno správně nahlédnout, co to vlastně kvalitní vzdělání je…). Kde je vzít? Zapomeňte na něco jako je „finanční gramotnost“ a přidržte se počtů a matematiky. Kdo je kvalitně vzdělán v počtech a v matematice, je automaticky „finančně gramotný“ a ona získaná znalost a dovednost mu bude oporou i ve velké řadě jiných životních situací (které – viz výše – sice nelze všechny konkrétně předjímat, ale přesto se na ně lze takto do jisté míry připravit). Ovšem ten, kdo třeba i úspěšně projde nějakým kurzem „finanční gramotnosti“, může klidně setrvat ve své neschopnosti sčítat zlomky – a kromě jedné specifické dovednosti je mu takováto nabytá znalost téměř k ničemu. O co účinnější by – vedle těch počtů – bylo všeobecné vedení k odpovědnosti, které by samozřejmě zahrnovalo také imperativ: nepůjčuj si na hlouposti!

Kritické myšlení

Podobně s „kritickou gramotností“. Dnes se např. prosazuje, aby se ve školách všemi možnými předměty vinulo téma klimatické změny. Já se však domnívám, že všemi předměty by se měla předně vinout snaha vštípit žákům a studentům schopnost myslet. Pokud bych k tomu dodal nějaké přídavné jméno, bylo by to správně myslet (ale je to trochu pleonasmus…). A správné myšlení je jen jedno, logika je jen jedna, protože svět – ten materiální i nemateriální – je pouze jeden. Myslet se přitom nedá „naprázdno“, jaksi o ničem, při myšlení musí být k disposici vždy nějaká látka, o které se přemýšlí, proto jsou třeba fakta, která je někdy potřeba se i naučit, namemorovat (no fuj, to je ale hnusné slovo)… nejen, ale také proto, aby člověk mohl přemýšlet i v okamžicích, kdy nemá připojení k internetu, nebo se mu prostě už do žádné obrazovky zírat nechce. Ostatně má-li se něco vymyslet, koncentraci o samotě to často přímo vyžaduje. Koncepce „kritického myšlení“ mi připadá jako jakási deviace. Ostatně, co má být myšlení „nekritické“? Něco jako naivní přijímání všeho, co přijde? Konečně, při vzdělávání je na místě – s ohledem na vývoj dětí a tedy jejich schopnost chápat – přecházet od konkrétního k abstraktnímu. A nejvýraznějším representantem cvičení v abstraktním myšlení v současném školství je matematika. Tím se trošku vracím zpět, ale zkrátka sem bych upřel pozornost. Obávám se přitom, že to nepatří mezi priority nastupujícího ministra školství. Ale to je opět pouhá odbočka.

Tím vším chci prostě říct, že kvalitně vzdělaného člověka – člověka, který (správně) myslí – nikdo rohlíkem neopije. Ne že by nebylo možné takového člověka podvést, ale takový pokus, aby mohl uspět, musí být pak sám promyšlený, cílený… Takto náročná kritéria však masově vypouštěné lži z podstaty nemohou rutinně splňovat. A zmíním na okraj ještě jednu samozřejmou okolnost: i mezi kvalitně vzdělanými lidmi pochopitelně existují různice – kvalitní vzdělání je podmínka nutná, nikoli postačující… kvalitní vzdělání nikomu nezaručuje, že v každé situaci kápne na řešení, že vždy nalezne pravdivou odpověď. Ale pravděpodobnost, že se mu to podaří, se tím určitě zvyšuje. Vzdělaný člověk mívá navíc tu výhodu, že i když toho vcelku hodně ví („o něčem všechno a o všem něco“), tuší také, že toho ještě víc neví – zejména tím se odlišuje od polovzdělance. Vzdělání každopádně není lékem na všechno a v řadě případů se dnes o nutnosti vzdělávání hovoří tam, kde by spíše bylo na místě akcentovat charakter a ctnosti.

Pythagoras mi to odpusť!

Co zbývá dodat, že kvalitní – tedy náročné – vzdělání nikdy nebude dostupné všem. Dokonce nebude dostupné ani většině. Můžeme vytvořit takovou iluzi tím, že snížíme laťku. Přesně o to se snažíme – místo abychom si nelhali do kapsy a dívali se pravdě do očí. Velmi mnoho lidí však zkrátka na dosažení kvalitního vzdělání nemá intelektuální potenciál. (Vědomí toho všeho však jistě neznamená, že se nemáme snažit vytáhnout každého co nevýš – prostě až tam, kam to jeho intelektuální potenciál umožňuje…) A právě v tomto okamžiku nastupuje klíčová role druhého léku proti desinformacím: důvěra. Není-li společnost fatálně rozeštvaná, pak by měla mít dostatečně velká většina lidí ve svém okoli (v rodině, mezi přáteli) někoho, kdo kvalitně vzdělaný je, a komu zároveň lidsky důvěřují. Takového člověka se pak lze prostě přeptat, co on na to… a podle toho se zařídit. Ano, je to triviální, ale nakonec v lidském životě nejlépe fungují ty nejjednodušší postupy. Co ale triviální rozhodně není, jak v již jednou důkladně rozeštvané společnosti onu důvěru obnovit. To by mělo mít přednost před všemi „kritickými“ a „finančními“ gramotnostmi, stejně jako před klimatickou změnou, to by mělo mít přednost dokonce i (Pythagoras mi to odpusť!) před matematikou.

Autor je předseda Konzervativní strany a matematik.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkuje