V posledním čtvrtletí jsme mohli číst mnoho o prezidentských volbách v USA, přepočtech a sporech týkajících se korespondenčního hlasování. A vcelku oprávněně – aniž by někdo tušil, jak dramatické dopady to ještě bude mít. Proto lze jen žasnout nad tím, že se v těchto dnech znovu v poslanecké sněmovně otevírá diskuze o korespondenčním hlasování, které si chce nová koalice pravostředových stran „Spolu“ vetknout i do svého volebního programu.
Není třeba velkého úsilí, abychom si odvodili, že hlasy, které se sečtou až úplně na konec hlasování, nadto v těch momentálně nejdůležitějších státech USA (jinde se obvykle započítávaly průběžně), při těsném výsledku nepochybně ovlivnily společenskou shodu a dojem o legitimitě volby. Ve středu 6. ledna jsme mohli vidět, jak dramatické dopady to v psychologii části veřejnosti může vyvolat.
A co Rakousko…?
Vybičované emoce stoupenců Donalda Trumpa, které provázely týdny po samotném hlasování, už automaticky klasifikovaly každého, kdo podpořil žádosti o přepočet, kamsi mezi konspirační teoretiky a pravicové fanatiky (k čemuž samozřejmě pomohlo i zastoupení několika skutečných konspiračních teoretiků a fanatiků v davu Trumpových stoupenců). Přitom se při racionálním pohledu nelze divit snaze jednoho z kandidátů o přepočítávání. Nejenom vzhledem k tomu, že se o něm poslední čtyři roky z druhého extrému nejednou opakovalo, že nebyl zvolen legitimně.
Nelze si přitom nevzpomenout na už čtyři roky starý případ z Rakouska. Tehdy během volební noci rovněž vedl kandidát pravice (dokonce té skutečně krajní) Norbert Hofer, avšak korespondenční hlasy sčítané v následujících dnech dostaly do vedení současného prezidenta Bellena. Rozdíl byl zhruba o 20 tisíc hlasovacích lístků. Při následném soudním přezkumu se ukázalo, že se špatné sečtení týkalo 80 tisíc hlasů. Rakouský ústavní soud tehdy prezidentské volby zrušil a nařídil jejich opakování.
Soudci vesměs sklidili potlesk za svoji odvahu a zpětně se rozhodnutí přijímá většinou veřejnosti jako správný a nutný krok. Častokrát i v Česku – mimochodem mezi týmiž lidmi, kteří vnímají Trumpovu snahu o přepočet jako útok na volby a demokracii jako takovou. I principiální stanovisko je u řady osob bohužel podmíněno táborem, jemuž (zrovna) fandí.
Samozřejmě, možnost opakování prezidentských voleb v USA byla zejména kvůli odlišnému ústavnímu pořádku a právní situaci od počátku naprostá fikce, za což bychom měli být spíše vděční (raději si nepředstavujme, jak by asi vypadala kampaň při opakování téhož volebního souboje). Přesto si sami položme otázku, zda by takový krok byl respektován a oceňován americkými politiky podobně, jako před čtyřmi lety v Rakousku. Případní masochisté si mohou představit i porovnání reakcí u konkrétních osob – elit Demokratické strany, stejně jako Donalda Trumpa a jeho podporovatelů. Často to nedává zrovna hezké srovnání.
A nemá být volba tajná?
Jak by podobnou situaci řešila demokracie v Česku, si snad ani nepředstavujme. Pravděpodobnost, že by některá z okrskových volebních komisí sečetla korespondenční hlasy už ve čtvrtek či v pátek (a někdo z členů komise si to dal třeba na sociální sítě), nebo že by jinde praskla vodovodní trubka a hlasy znehodnotila, není zrovna malá. A to ani nehovořím o „zaručených zprávách“ české konspirační scény o tom, že se balík s desetitisíci hlasy našel kdesi v kontejneru a jiný byl doručen týden po volbách – při kvalitách veřejných služeb by si takové zprávy našly přesvědčené čtenáře i kdyby nebyly pravdivé. Reálný problém s korespondenčními hlasy leží ještě trochu jinde.
Ať se nám to líbí nebo ne, korespondenční hlasovací lístek není s to garantovat tajnou volbu, ani nezpochybnitelnost toho, že jej předal skutečně oprávněný volič. Principem politické volby je nezjistitelnost toho, jak kdo volil. Za tím účelem postupujeme pravidelný rituál za plentou, kde je ve většině civilizovaných zemí zakázáno mimochodem pořizovat i fotky. I kdybychom v této zemi vyřešili všechny logistické otázky (a to je samo o sobě odvážný předpoklad!), pořád neodstraníme fundamentální problém: chybí záruka, že hlas byl projevem svobodné vůle oprávněného voliče.
Rizika a problémy z kroku, který možná přinese drobnou úlitbu domnělé snaze o modernost, neúměrně převyšují hypotetický přínos zvýšené volební účasti. Mimochodem, očekávání vyšší volební účasti v zemích, které korespondenční volbu zavedly, se nenaplnilo. Popravdě nevykazují statisticky významný nárůst. Je proto s podivem, že koalice stran, které se označují jako konzervativní, bez většího zdůvodnění navrhuje obětovat něco, co funguje, ve prospěch rizikové a škodlivé změny.
Raději ne…
Nepochybuji ani na moment o tom, že v případě na začátku vzpomínaných Spojených států by řada voličů do volební místnosti i došla. Avšak kvůli všeobecným výzvám k volbám korespondenční formou a také následnému zrušení řady volebních místností upřednostnila své volební pohodlí (a nejspíše i bezpečí s ohledem na epidemiologickou situaci). Za cenu poškození legitimity celých voleb. A na takové úrovně společenského konsenzu jako Rakousko nejsme ani v Česku.
Autor je historik.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!