Chemický průmysl v Evropě zaměstnává na 3,5 milionu lidí. Z pohledu investic, na které ročně posílá desítky miliard eur, je ve výrobním sektoru dokonce jedničkou. „Přesto je nyní jeho konkurenceschopnost v ohrožení,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ Boris Gaspar, ředitel české pobočky největšího světového chemického koncernu BASF.
Podstatnou zátěží je podle něj růst cen energií, „legislativní tsunami“ valící se z Bruselu, ale i tlak ze zámoří. „USA přinesly legislativu, která firmám dodává pobídky, jež vedou k žádané transformaci prostřednictvím velkých inovací. Evropa a Green Deal jdou opačnou cestou, o zmiňovanou transformaci usilují formou restrikcí a neustále zužují mantinely, do kterých se zdejší firmy musejí vejít,“ vysvětluje Gaspar.
Nedávno jste představili hospodářské výsledky za loňský rok. Jak velký na ně měly vliv ceny energií, zejména zemního plynu?
Zásadní. Zvýšené náklady na zemní plyn a na elektřinu nás stály o přibližně 3,2 miliardy eur více než o rok dříve. Většina této částky, okolo 2,2 miliard eur, připadla na vyšší náklady na zemní plyn, a opět, většina z toho se týká Evropy. Na to jsme pochopitelně museli reagovat. Částečně jsme vyšší náklady promítli do cen výrobků, zároveň se však poměrně agresivně snažíme snižovat naši energetickou náročnost.
U chemického průmyslu je základní problém, že zemní plyn používá nejen jako zdroj energie, ale i jako materiálový vstup. Pro představu: v našem mateřském Verbundu v německém Ludwigshafenu (jedná se o obří komplex cca 200 propojených provozů a fabrik) spotřebujeme mezi 50 a 60 procenty zemního plynu na výrobu energie, zbylých 40-50 procent pak jako materiálový vstup pro výroby.
Když loni 24. února začala válka a Rusko utáhlo kohouty plynu, bylo nám jasné, že pokud dodávky dlouhodoběji klesnou pod 50 procent naší běžné spotřeby, budeme muset celý komplex odstavit. Za poslední rok jsme ale přijali řadu inovací a podstatně jsme snížili naši závislost na zemním plynu – nyní bychom dokázali fungovat i při třicetiprocentním objemu dodávek a naší ambicí je fungovat i ve chvíli, kdy by dodávky plynu klesly dokonce na 10 procent.
To znamená, že nahrazujete zemní plyn i jako vstupní surovinu?
Tak daleko zatím nejsme, ale postupně zavádíme efektivní alternativy v těch oblastech, kde zemní plyn využíváme na výrobu energie a tepla.
Nahrazujete jej OZE?
Naše provozy upravujeme tak, aby v případě nedostatku zemního plynu mohly fungovat i na palivový olej a zároveň zefektivňujeme procesy tak, abychom měli obecně nižší spotřebu energie. Ale pochopitelně se zaměřujeme i na OZE, v této oblasti máme celou řadu projektů. Namátkou: v Severním moři investujeme do výstavby větrného parku Hollandse Kust Zuid, uzavíráme kontrakty na nákup zelené energie, investujeme do solárních panelů. To vše pro nás má dva efekty: jednak se nám daří zbavovat se závislosti na zemním plynu, jednak se posouváme blíže k uhlíkově neutrálnímu provozu.
BASF chce uhlíkové neutrality dosáhnout v roce 2050. Jak toho chcete docílit, když zemní plyn, případně další fosilní paliva, tvoří nemalou část vašich materiálových vstupů?
Z pohledu energií to bude jednodušší, zde zkrátka přecházíme na zelenou elektřinu – i skrze projekty, které jsem právě vyjmenoval. U těch chemických záležitostí to bude obtížnější, ale velkou pomocí v tomto bude postupné zavádění cirkulárních modelů včetně projektů chemické recyklace a také využití obnovitelných materiálových zdrojů (např. využití biometanu). To nám pomůže, abychom namísto fosilních vstupů pracovali s tím, co už se vyrobilo, s odpadem, který díky recyklaci dostaneme znovu do výroby a uděláme z něj nový produkt.
Máte již nyní ověřené a fungující technologie, díky kterým byste, v teorii, mohli už teď být „net zero“?
Nyní tam ještě nejsme, ale vývoj a důraz na inovace je součástí naší DNA. Ročně na R&D vynakládáme dvě miliardy eur, což je obrovská částka. A jsou to právě tyto peníze, které nám pomohou objevit inovace a technologie, které k dosažení net zero cíle nakonec přispějí.
Ve vašem domovském Verbundu propouštíte téměř tři tisíce lidí, uzavíráte několik provozů. Naopak v Číně otevíráte nový průmyslový komplex za 10 miliard dolarů. Znamená to, že se chemický průmysl stěhuje z Evropy do Asie?
Nejde o žádné stěhování. V Číně náš Verbund budujeme už od roku 2018, expandujeme tam proto, že čínský trh masivně roste – a my chceme být u toho. Podíl Číny na globálním chemickém trhu už nyní tvoří přes 40 procent, do dalších let to bude až polovina. Naopak Evropa oslabuje, před dvaceti lety se zde prodalo 27 procent všech chemických výrobků, nyní jen 15 procent.
Pro firmu, jako je BASF, by bylo velmi nemoudré ignorovat tyto trendy, nicméně zároveň zdůrazňuji, že k žádnému stěhování nedochází. Asijské provozy budou vyrábět pro asijský trh, evropské pro trh evropský. Není to tak, že bychom z Číny najednou začali vyrábět pro Evropu.
Nicméně výrobu v německém provozu utlumujete.
Ano, to je pravda, byť to není nic dramatického. V Evropě postupujeme podle programu úspory nákladů a snažíme se o optimalizaci výrobních struktur v Ludwigshafenu. Je to logické: na energie jsme v Evropě vydali o miliardy eur více, některé produkty, které v Ludwigshafenu vyrábíme, tak nebudou do budoucna konkurenceschopné, a proto tam uzavřeme asi čtyři nebo pět provozů.
Co to znamená pro produkty, které tyto závody vyráběly?
V jejich výrobě v Evropě pokračujeme. Příkladem je například fabrika na kaprolaktam, kterou v Ludwigshafenu uzavíráme. Tuto surovinu jsme využívali jak pro export do Asie, tak pro naši další výrobu. A zatímco pro export už není za současných podmínek evropská produkce kaprolaktamu konkurenceschopná, pro naše další využití jej budeme dále vyrábět v belgickém závodu. Podobně je to i v případě kyseliny adipové, kde rovněž část produkce spotřebujeme sami na výrobu jiných produktů, a tuto výrobu zachováme, ovšem tu část, kterou jsme prodávali na externí trh, omezíme.
Předpokládám, že zmíněný kaprolaktam či kyselinu adipovou budete vyrábět ve vašem novém čínském provozu?
Čínský závod v Čan-ťiangu bude třetím největším Verbundem na světě. S ohledem na pokračující výstavbu nemůžeme zveřejňovat detaily jednotlivých fabrik, tudíž nemohu potvrdit, zda je to skutečně tak, že v Evropě jeden závod na kaprolaktam zavřeme a v Asii otevřeme. Podstatné je, že továrnu zavíráme proto, že část pro export už kvůli vyšším nákladům není na asijském trhu konkurenceschopná.
Upravujete kvůli vyšším cenám energií nějak vaše výrobní portfolio?
Snažíme se v Evropě více orientovat na výrobky, který mají větší přidanou hodnotu. Těch základních chemikálií se už nyní na asijském kontinentu a v Číně vyrábí hodně a z pohledu evropské výroby to pro nás není konkurenceschopné.
Jaká je z tohoto pohledu budoucnost chemického průmyslu v Evropě?
Pro nás Evropa a evropské výrobní závody zůstávají strategicky extrémně důležité. Ano, je pravda, že probíhá transformace. Naše závody se mění. Stále ale zůstávají klíčové pro náš evropský trh, který je, navzdory čínskému růstu, v absolutních číslech stále poměrně velký. BASF se za posledních 150 let kompletně proměnila už čtyřikrát či pětkrát, nyní to bude další změna v pořadí – a díky transformaci, ve které se odkláníme od fosilních zdrojů, nakonec budeme silnější.
Skutečně? Opravdu vítáte evropskou klimatickou politiku, Green Deal, s tak otevřenou náručí?
Jako člověk, který zastává určité principy a hodnoty, jako rodič, který chce pro své děti co nejlepší místo pro život, to mám jasně vyřešené. Ke klimaticky odpovědné politice neexistuje alternativa. I proto v BASF jednoznačně podporujeme cíle Green Dealu a přijímáme celou řadu velkých projektů, díky kterým se stane naše uhlíková neutralita realitou. Jsme zcela uvědoměle součástí tohoto procesu.
Zároveň ale máte pravdu, že existuje i odvrácená strana a je pravda, že jsme kvůli Green Dealu pod tlakem. Z Bruselu se na nás valí legislativní tsunami, spočítali jsme, že se jedná o více než 20 tisíc stran technického textu regulací a směrnic, kterým musíme přizpůsobit naši politiku. To je obrovské množství materiálů, které někdo musí pročíst, pochopit a vymyslet, co to znamená pro firmu a jak na to zareagujeme. Je to něco, co by šlo jistě dělat jednodušeji.
Za nás by nejlepší přístup byl takový, abychom se ke klimatické neutralitě dostali způsobem, který evropský průmysl nebude stát jeho konkurenceschopnost.
Tlak z Asie je přitom jen část problému. Z druhé strany je evropský průmysl pod tlakem z USA, kde byla nově přijatá legislativa IRA (Inflation Reduction Act), jež přináší finanční pobídky pro tamější podniky.
A to je právě ten rozdíl v přístupu mezi USA a Evropou. USA přinesla legislativu, která firmám dodává pobídky, které ve finále vedou k žádané transformaci prostřednictvím velkých inovací. Green Deal jde opačnou cestou, o zmiňovanou transformaci usiluje formou restrikcí a neustále zužuje mantinely, do kterých se zdejší firmy musejí vejít. Často jde paradoxně o to vynaložit desítky milionů eur na nějaké opatření, které má z pohledu klimatu jen velmi marginální efekt – přitom ty samé peníze by šlo využít na skutečné inovace, které by mohly přinést skokovou změnu.
Přitom chemický průmysl je pro Evropou důležitý, zaměstnává okolo tři a půl milionů lidí a jde o druhý největší výrobní sektor hned po potravinářství. Z pohledu investic je chemický průmysl dokonce jedničkou, plyne na něj okolo 50 miliard eur ročně. Pokud tedy nyní dostáváme chemický průmysl pod tlak a vystavujeme ho určitému riziku, tak to nepomůže nikomu.
Co byste chtěl po Bruselu?
Jsme pro to, abychom cíle klimatické neutrality dosáhli všichni společně. To, co od Bruselu žádáme, je, abychom si všichni sedli k jednomu stolu a domluvili se na tom, aby ta tranzice proběhla rozumným způsobem. Aby jednotlivé evropské legislativy na sebe nenarážely a aby celý proces měl určitou souslednost, ne aby to bylo vše naráz.
Pro představu: Evropa po chemickém průmyslu chce, aby se digitalizoval, zavedl cirkulární ekonomiku, splnil kritéria Strategie udržitelnosti pro chemické látky (CSS) a aby dosáhl uhlíkové neutrality. A to nejlépe všechno naráz. My s těmi ambicemi souhlasíme, s každou z nich. Ale způsob, jakým se k nim máme dostat, nás dostává pod tak silný tlak, že se obáváme, že přijdeme o konkurenceschopnost, a že to v důsledku bude mít kontraproduktivní efekt.
Slyší v Evropě na tyto argumenty?
Myslím, že Evropská komise si tento problém uvědomuje, i proto specificky pro chemický průmysl nedávno přijala takzvanou přechodovou mapu, kde reaguje právě na to, že je té legislativy moc najednou. Snaží se to nějak rozfázovat. Ten dokument pochopitelně vítáme, ale na druhé straně nemá závazný charakter, takže je ještě třeba, aby z něj jednotlivé členské státy vyvodily konkrétní kroky. Aby to nebyl dokument, který skončí zavřený v nějakém bruselském šuplíku.
Převzato z Info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!