Patrik Daniška je slovenský právník a předseda Inštitútu pre ľudské práva a rodinnú politiku. Je ženatý, má čtyři děti. V posledních letech spolupracoval na řadě legislativních iniciativ s cílem posílit ochranu nenarozených dětí.
Ve slovenském parlamentu leží návrh zákona zpřísňující potratovou praxi. Co přesně obsahuje?
Je tam více kroků. Například nová terminologie, kdy se přerušení těhotenství konečně označí tak, jak to ve skutečnosti je – jako ukončení těhotenství. Na 96 hodin se má prodloužit povinná lhůta na rozmyšlení potratu. Má dojít k lepšímu poučení žen, které jdou na potrat. Má se zakázat reklama na potrat. Mělo by dojít k zjišťování důvodů, proč se ženy rozhodnou k potratu. Ale jsou tam i body o větší sociální pomoci, zvýšení příspěvku při narození postiženého dítěte a možnost čerpat část příspěvku na dítě už v těhotenství.
Takže taková metoda postupných kroků?
Ano. My jsme v roce 2015 při Pochodu pro život přišli s myšlenkou, aby se politici nezaměřovali jen na ten hlavní cíl – tedy zákaz potratů, ale i na drobné změny, které jsou reálně prosaditelné. Tři politické strany to víceméně vzaly za své a část našich požadavků převzaly.
Slovenská národná strana, Kresťanskodemokratické hnutie a Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti – strana premiéra Matoviče.
Návrhů na změnu zákona bylo ale již více?
Ano, v jednu chvíli byly dokonce čtyři. Nejaktivnější byli Kotlebovi – Ľudová strana Naše Slovensko. To je strana s hodně špatnou pověstí, krajně nacionalistická. Ale to téma otevřeli, navíc přišli s kvalitním návrhem, kdy by potrat byl legální jen ve výjimečných případech. Ovšem tím, že to jsou Kotlebovci, řada politiků pro jejich návrh nehlasovala. Podařilo se jim ale téma otevřít a zaktivovat další politiky, aby přišli s vlastními návrhy. Takže tu nakonec byly návrhy čtyři a ani jeden neprošel. Ovšem třeba jen o jeden hlas, jako tomu bylo u návrhu OLaNO. Nejdál se dostal návrh tehdy vládní Slovenské národní strany, který prošel sice prvým čtením, ale nakonec neprošel proto, že vládní socialistický SMER stáhl podporu části svých poslanců. Ale ověřili jsme si, že tu potenciál je. Bylo vidět, že kdyby se trochu chtělo, došlo k větší koordinaci a politici byli méně ješitní, tak by něco prosadili. Zejména pokud to bude mít nějakou méně kontroverzní, měkčí formu.
To jsme ale pořád před letošními volbami. Jak to vypadá nyní?
Teď je na tom parlament z pohledu ochrany života ještě lépe. To bylo vidět nyní, když se hlasovalo o tom již zmíněném vládním návrhu poslankyně Anny Záborské. V prvním čtení ho podpořilo 82 poslanců ze 150. To je pohodlná většina. V druhém čtení to bude ale těžší a zatím není jisté, zda návrh projde.
Mají poslanci v tomto volné hlasování? Nebo musí hlasovat podle pokynu stranického vedení?
Jsou strany, které jsou konzistentně pro život, a strany, které hlasují proti – třeba Sulíkovi liberálové. Ale většina je někde mezi tím. Ty strany, pro které to není klíčová agenda, své poslance vesměs nechají hlasovat, jak chtějí. I SMER, kde je přitom bývalý premiér Fico otevřeně pro potraty. Máme štěstí, že se do parlamentu nedostalo o chlup hnutí Progresívne Slovensko. Ti jsou nejvíc pro potraty.
K nim patřila i prezidentka Čaputová. Jak se nyní v této otázce vyjadřuje?
Když byla ještě političkou Progresivního Slovenska, udělali před volbami takové video, kde se tři jejich političky posadily, daly si vedle sebe své děti a při tom povídaly, jak je skvělé, že mají právo jít na potrat. Ale paní prezidentka to umí podat takovým pěkným způsobem, že to nebije do očí. Vychválí mateřství, pak řekne, jak to mají některé ženy ale těžké, a skončí tím, že mají mít právo na potrat. Takže ten názor má jasný. Když se jí později ptali, zda by jako prezidentka vrátila do parlamentu zákon s prolife obsahem, odpověděla, že kdyby ten zákon potraty neomezoval, byl zaměřený na podporu žen, tak by ho nevrátila. Takže uvidíme…
Paní prezidentka se k tomu vyjádřila také v proslovu v parlamentu o stavu republiky. Říkala, že by se neměla otevírat kontroverzní etická témata, které polarizují společnost. Vzhledem k jejím názorům a okolnostem bylo jasné, že myslí právě omezování potratů. Ale živit jiná kontroverzní témata jí nevadí – třeba Istanbulskou úmluvu. Parlament opakovaně vyzval ke stažení podpisu Istanbulské úmluvy a to ona ignoruje.
Vrátím se ještě ke Kotlebovcům. Je něco pozitivního na jejich aktivitě nebo je to spíš polibek smrti? Vzhledem k tomu, že jde o chlapíky, kteří kdysi pochodovali v uniformách nápadně připomínajících Hlinkovy gardy…
Má to takový smíšený efekt. Oni na jednu stranu proráží cestu. Přicházejí s návrhy a motivují tak i další politiky, aby byli aktivní. Na druhou stranu je to takový dáreček pro liberální média, která ráda spojují boj za práva nenarozených dětí s extremismem. Někdy to vypadá skoro jako kartel mezi Kotlebovci a liberály. 🙂 Ale reálně ta strana stabilně hlasuje v oblasti ochrany života a rodiny dobře. Zdá se, že pro část z nich je téma ochrany života skutečně klíčová téma. A mají také vliv na své voliče a sympatizanty. Vezměte si, že jejich voliči jsou často „skinheadi“ a jim podobné typy z rozpadlých rodin. Ti se teď díky té straně snad alespoň zamyslí nad tím, co je správné a jak by měli žít. Obecně to beru tak, že pokud někdo bojuje za ochranu života, je to prostě dobré. I kdyby to byli třeba komunisti. Čím víc jich bude, tím lépe. Ale je důležité, aby nereprezentovali prolife myšlenky jako jediní nebo hlavní nositelé.
Tím reprezentantem bylo dlouhou dobu Kresťanskodemokratické hnutie…
Ano, ale ti si tu metodu postupných kroků vzali až moc k srdci, zejména předseda Hlina, který byl jedinou výraznou tváří strany. Jako kdyby si oddechli, že už nemusí proti potratům tolik bojovat. Předseda Hlina se toho chopil v tom smyslu, že mu o konečný zákaz potratů nejde, ale jen o pomoc ženám. To není úplně šťastné. Ten konečný cíl bychom neměli ztrácet ze zřetele. My jsme hnutí za zrovnoprávnění nenarozených dětí. Od toho konečného cíle nesmíme ustupovat. Musíme to téma úplné ochrany nenarozeného života do společnosti stále vnášet. Protože to je pravda a pokud víme, že potrat je vraždou, tak bychom byli nekonzistentní, kdybychom od toho ustoupili. Dostali bychom se do logického protimluvu. My chceme, aby všichni lidé měli stejné právo na život. Ale musíme samozřejmě hledat reálnou cestu, jak k tomu za současné situace dojít.
Máte nějakou analýzu, z jakých důvodů chodí ženy na Slovensku na potrat?
Máme spíš zkušenosti od lidí z poradenství. Nejvíc vystupuje do popředí nedostatek podpory z jejich okolí, popřípadě na ženu okolí tlačí přímo, aby šla na potrat. Potom ekonomicko-sociální důvody. Nejvíc žen, které chodí u nás na potrat, má dvě děti. Další důležitou skupinou jsou mladé ženy, které ještě nechtějí být matkami.
Na Slovensku platí, že musí být ženy poučeny o rizicích potratu a jiných možnostech. Projevilo se to nějak?
Na statistiku to vliv nemělo. Alespoň ne výrazný. Ono hodně záleží na tom, jak se to udělá. Lékař by měl srozumitelným způsobem – přiměřeným schopnosti ženy to pochopit – vysvětlit rizika a popsat alternativy. V praxi víme, že to probíhá velmi formálně – dají jí to prostě podepsat. A ta písemná podoba je také velmi nedostatečná. Ale jsou i gynekologové, kteří to berou vážně, věnují tomu čas a tam to efekt má. Jen jich je málo.
Snažíte se s gynekology pracovat?
My máme skupinu prolife gynekologů. Snaží se být aktivní i v léčbě neplodnosti, nedělají potraty, zapojují se do debat. A věřte mi, nemají to vždy jednoduché… Většina gynekologů je bohužel opačného názoru. Ostatně každý gynekolog musel dřív vykonat potrat, aby dostal atestaci. Nyní už ne, ale je to tím prosáknuté. Ale posíláme gynekologům nabídky materiálů, které považujeme za dobré, aby měly ženy k dispozici. A někteří to odebírají, mají to v čekárnách, dávají to žadatelkám. Takže nějaká spolupráce je, ale ne moc intenzivní.
Je prolife hnutí na Slovensku spíš nábožensky založené?
Politici to prezentují spíše jako lidskoprávní téma. A to i když se jedná většinou o věřící. Národní pochody pro život ale organizuje biskupská konference. Takže se netváříme, že nemáme nic společného s církví. Ale argumentace do veřejného prostoru je spíš lidskoprávní, občanská, ne náboženská.
Má církev nějaký reálný vliv na formování veřejné debaty? V ČR máme pořád představu o Slovensku jako o katolické zemi.
Když se církev ozve, tak je politiky vnímána jako důležitý hlas. Nebere se to na lehkou váhu. Ale může to mít odvrácenou stranu. Liberální kritici se vždy hned ozvou, že jde o nepřípustné zasahování církve do společnosti. Ale ten hlas slábne. Ty trendy na Slovensku jsou stejné jako všude jinde – zhoršují se ukazatele religiozity, vnímání hodnotových témat. Prostě jen se zpožděním následujeme trendy v celém západním světě. Stejně tak v oblasti porodnosti, rozvodovosti. I když malinko stoupla sňatečnost a poklesla rozvodovost, každá generace je liberálnější. Je to vidět na otázce genderu. To si staří lidé ťukají na čelo, ale mladí lidé se už střetávají s tím, že mají spolužačku, která chce, aby ji oslovovali mužským jménem. Kulturně to tu válcuje mediální mainstream liberálním směrem. Společnost se pomalu, postupně mění. Tak, abychom si toho nevšimli a najednou jen překvapeně koukali. Jako když se vaří žába.
Nevede to přece jen k nějaké reakci?
Ano, jsou tu dva momenty, kdy se společnost vůči gender ideologii aktivizovala. Prvním bylo referendum o ochraně rodiny, kdy se řešilo homosexuální partnerství a adopce. Referendum nebylo úspěšné, protože nepřišlo dost lidí. Ale začalo se o tom diskutovat a lidé byli „přinucení“ se nad tím zamyslet, udělat si nějaký názor. A pak je tu Istanbulská úmluva, kterou se podařilo zastavit a z úzkých kruhů aktivistů to téma dostat do ulic. Díky jasnému stanovisku církví, působení Slovenského dohovoru za rodinu a faráři Mariánu Kuffovi vyprovokovali také politiky, aby se vyjádřili. Křesťanské církve se spojily a vydaly jasné prohlášení, že odmítají Istanbulskou úmluvu. To se četlo ve všech křesťanských kostelech – katolických, evangelických, pravoslavných… A na to politika zareagovala a ještě minulá vláda odmítla Istanbulskou úmluvu ratifikovat. A byla podpořena většinou politického spektra.
Můžete ještě okomentovat rozhodnutí slovenského Ústavního soudu, který definoval, že nenarozené dítě není plný člověk, ale lidství má různé stupně? Mělo to nějaký dopad na právní myšlení, na společnost?
Rozhodnutí soudu je slovenskou verzí Roe vs. Wade [rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, které v roce 1973 povolilo potraty]. Slovenská ústava o potratech nic neříká. Ale je tam psáno, že všichni lidé si jsou rovni v důstojnosti a právech. Přesto sedm ze třinácti soudců rozhodlo, že naše ústava garantuje právo na potrat – našli ho v právu na soukromí. Přitom ústava výslovně hovoří o tom, že lidský život je hodný ochrany už před narozením. To tam vložili křesťanští poslanci. Ústavní soud se z toho vyvlíknul tak, že právo na život mají jen narození lidé a že tato věta vlastně znamená, že nenarozený život je ústavní hodnota, kterou je třeba chránit podobně jako životní prostředí nebo kulturní dědictví. Ale že když dáte na váhy subjektivní právo na soukromí, neboli na potrat, a ústavní hodnotu, převáží subjektivní právo. Je to skandální a z odůvodnění je cítit, že byl předem stanovený výsledek a jen se k němu hledala cesta. Je to pro nás poučení, že je někdy lepší jít politickou cestou než přes soudy. I když je to běh na dlouhou trať.
V rámci vzájemné spolupráce přebíráme od Hnutí pro život
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!