Křesťané a „klimatici“

klimastreik_zürich_DWA5889-1024x683

Pro nevěřící, které materiální a zážitkový blahobyt nenaplňuje, se boj proti klimatu nabízí jako levná náhražka náboženství. Sice nevede k vnitřnímu obrácení, pokoře, víře v něco vyššího, ale zvlášť při zhroucení tradičních opor v něm lze najít smysl jinak vyprázdněného života. Očekávání konce planety ale nemají nic společného s křesťanskou Apokalypsou, která po všech hrůzách věští Boží záchranu a tím i dobrý konec.

Pozitivní samozřejmě je, když konzumem zhýčkaný jedinec dospěje k názoru, že jeho styl života není v souladu s přirozeností a dobrovolně se vzdá něčeho, co vadí přírodě. Například jede do práce na kole místo autem, pěstuje si vlastní zeleninu na zahradě nebo využívá energii ze slunce. Potíž ale nastává ve chvíli, kdy se ke klimatu upne jako k „vyššímu“ smyslu života.

Matka Země

Hrozí totiž, že tato snaha dostane až religiózní rozměr, jen s tím rozdílem, že Boha tu vystřídá příroda. Ta je zde posvátná natolik, že ji je třeba chránit ne pro lidi, ale pro ni samotnou – extrémem jsou pak jedinci, kteří kvůli tomu dokonce nechtějí plodit děti. A jelikož Bůh je mrtev, tak se za naše hříchy proti přírodě musíme trestat my sami a snažit se vykoupit budováním nového světa. Dokonce tu zahlédneme ukázky eschatologického myšlení – například že planeta zkolabuje.  Jiný extrém zase nabízí vnímání člověka jako Tvůrce, který zastaví změny klimatu a vybuduje lepší svět.

Očekávání konce planety ale nemají nic společného s křesťanskou Apokalypsou, která po všech hrůzách věští Boží záchranu a tím i dobrý konec. U ekologistů důvěra, že vše má pod kontrolou vyšší moc, chybí. A chmurné vize naopak doplňuje nedůvěra, že nám někdo mocný – politici, vědci? – zatajuje ještě hroznější pravdu o planetě. A hlavně tu není člověk vnímán jako vrchol Božího stvoření, ale jako jeden z živočišných druhů – viz heslo studentů „Dinosauři si taky mysleli, že mají čas“.

Pro nevěřící, které materiální a zážitkový blahobyt nenaplňuje, se boj proti klimatu nabízí jako levná náhražka náboženství. Sice nevede k vnitřnímu obrácení, pokoře, víře v něco vyššího, ale zvlášť při zhroucení tradičních opor v něm lze najít smysl jinak vyprázdněného života. Stačí obětavě plnit úkoly, které si Matka Příroda žádá, a dostaví se dobrý pocit, že pracuji na společném dobru. A běda těm, kteří to nedělají! Když přidáme upjatou péči o zdravou stravu a kýčovité okouzlení divokou přírodou (proto ji má tolik reklam na luxusní a terénní auta ve svých spotech), jsme u jakéhosi v podstatě sobeckého pocitového náboženství.  

Kde Zelení bodují

Výše uvedené by potvrzovalo srovnání mapy religiozity Evropy a mapy zisku stran Zelených (třeba v evropských volbách 2019). Až na výjimky platí, že čím větší religiozita, tím méně hlasů pro Zelené. V tradičně křesťanských konzervativnějších oblastech (Španělsko, Itálie, Balkán, Polsko) mají zelení minimum hlasů. Největší zisky naopak nabírají v kosmopolitních protestantských zemích Německu a Švédsku, kde procento věřících klesá a podle konzervativnějších hlasů tu navíc církve degradují do podoby jakýchsi terapeutických spolků, u kterých je hlavní, aby se člověk v kostele „dobře cítil“. Kuriózní je i to, že ekostrany mají velké zisky u vzdělanějších a bohatších voličů ve velkoměstech a naopak malé zisky u chudších manuálně pracujících z venkova, tedy u lidí, kteří ekologii praktikují třeba už jen tím, že chovají krávy, které přirozeně hnojí půdu.

Křesťanství se (až na výjimky) šířilo hlavně radikálním příkladem lásky. Klimatické „wellness“ náboženství se šíří formou demonstrací a tlaků. Navíc je už i náznaky hledání viníků – novému světu totiž překážejí třeba ti, kdo mají dieselový vůz, starý kotel, ti, kdo vypouštějí zplodiny, létají letadlem, provozují jaderné elektrárny atd.

Místo aby učitelé děti brali na farmu nebo brigádu do lesa, tak jim od školky vštěpují zástupné věci jako hysterické třídění odpadů, zavírání kohoutků či zhasínání světel už po vteřině. Pokud se tento způsob myšlení o problémech bez souvislostí infiltruje do mozků, které nerozlišují nuance, milují emoce a vidí svět černobíle („elektromobil dobro, uhlí zlo“), tak není divu, že své apoštoly najde klimatismus právě mezi mladými, pro které je adrenalinový „boj za klima“ v ulicích něčím vznešenějším než sezení ve školní lavici.

Juvenilní „páteční setkání mládeže“ mají své rituály a symboly. Zahrnují adoraci „papežky“ Grety, nápadité transparenty a tlak na politiky, kteří pak slíbí bezuhlíkové město do roku 2050 či něco podobného. Dospělí se v této pseudoreligiozitě většinou tváří jako „vlažní věřící“ – uznávají klimatická „maxima“, ale nechtějí vzdát svých výhod: „Pojedu do práce autem, abych pak mohl domů dříve jet s dětmi na kole“ Nebo: „Jsem vystresovaný, musím na dovolenou, ale odepřu si letos letecky Egypt a pojedu klimatizovaným elektromobilem do Chorvatska“. Jenže k čemu je mít pět nádob na odpad a pít limonádu ekologickým brčkem, když váš nový dům zabral ornou půdu, máte telefon z Číny (ze surovin z Afriky) a limetku do sklenice vám přivezl kamion ze Španělska?  

Pomoc nebo fráze?

Pokud nejsme důslední, pak jsou hesla o čistých zdrojích energie, snižování emisí a správnému nakládání se zemědělskou půdu jen frázemi. Je třeba vnímat vše s rozumem a v souvislostech. Protože možná právě tam, kde chybí rozum a vnímání planety jako Božího stvoření, o něco více hrozí, že se ze zdravé snahy o zlepšení životního prostředí může stát nenávistná ideologie či náboženství.  

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!