Havajské košile lze vnímat jako ztělesnění americké kolonizace, imperialismu a rasismu proti původním obyvatelům Havaje, cituje list Guardian jistou učenou dámu z Davisova centra historických studií v americkém Princetonu. No ovšem, havajské košile. Jsou vesele barevné, s palmami a sluníčky, mají krátké rukávy a nosí se přes kalhoty.
Poprvé jsem si takovou košili natáhl, když mi bylo dvanáct. To bylo v roce 1957, pamatuju si to přesně. Maminka se tenkrát vrátila z Polska, tam vládly jiné poměr než u nás, bylo tak k dostání leccos, co u nás bylo nedostupné. Třeba zrovna havajské košile. Jednu mi tedy přivezla. Já ji na sebe natáhl a vyběhl na ulici. Sto metrů od baráku, bydleli jsme v Praze na Žižkově, na mě začala ječet ženská. Co že mám na sobě takovou hnusnou amerikánskou parádu! Mám ji dodnes před očima, tu paní, nebyla to žádná svazačka v modré košili. Byla to řádná občanka středního věku. Ideově uvědomělá. Kdepak jí je dneska konec, mohla by té učené dámě dělat asistentku na univerzitě v Princetonu. Nevím, jak na tom byla s historickým vzděláním, ale ideově byla pevná a to je hlavní. Čím dál víc hlavní.
Já to zmiňuju ani ne tak kvůli Guardianu, tomuto Rudému právu nové doby, taky je největší a nejčtenější, aspoň soudě podle toho, jak často je citovaný v našich médiích. Budiž to takový maličký příspěveček k diskusi o povaze doby. Jistě že vznikla jako důsledek politického puče a ten by nebyl nastal bez brutálního mocenského nátlaku a hrozby ozbrojeného převratu. Ale on ten režim opravdu měl oporu mezi mnoha lidmi. Bez nich by roztál jako sníh v květnu. Jako další příklad dám ještě jednu příhodu související s polskými výlety mé maminky. Ona milovala polské divadlo a měla ve Varšavě kamarádku a spolu vymetaly avantgardní scény. Přivezla mi z takového výletu pikslu kokakoly a dala mi ji rovnou na peróně na nádraží. Šla kolem uvědomělá ajznboňačka, zahlédla červenou plechovku s bílým nápisem a velmi jadrně mi popřála, abych se po ní pozvracel a taky aby se mi stalo to, co je ještě potupnější než pozvracení. No, nestalo se mi ani jedno, ani druhé. Kokakola mi tenkrát chutnala, dnes ji nepiju. Člověk musí dozrát i ke vztahu k limonádě nadupané kaloriemi. Taky k havajským košilím, ty mám rád dodnes, zrovna tak jako dozrát ke vztahu k ideologicky pevným soudružkám. Ty mi lezou krkem, ať je potkám v Hybernské ulici, na peróně Masarykova nádraží anebo na stránkách Guardianu, deníku největšího a nejčtenějšího.
Vysíláno na ČRo, převzato z Neviditelného psa.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme