Koprovka vítězící

V uplynulých dnech proběhl další útok klimatických aktivistů na umělecké dílo: V Muzeu krásných umění ve francouzském Lyonu polily dvě aktivistky Monetův obraz Jaro polévkou. Dívky, které se prý obávají, že letošní jaro by za současné klimatické situace mohlo být poslední, jako důvod svého vandalského činu uvedly: „Milujeme jej (umění), ale naši budoucí umělci už nebudou mít co malovat na spálené planetě.“ Minulý měsíc táž skupina polila Monu Lisu. Patrně jako varování před tím, že klimatická krize zapříčiní hromadný úhyn všech dívek se záhadným úsměvem.

Je to zdůvodnění stejně naivní jako účelové a patrně nás opravňuje k úvaze o skutečných motivech útoků aktivistů na umělecká díla. Prvním vodítkem nám budiž dokonalá neúčelnost takových výpadů. Claude Monet, Leonardo da Vinci ani Van Gogh ke zhoršování životního prostředí nijak nepřispívají a zničení jejich děl nepovede k jeho zlepšení. Pominout přitom jistě můžeme i lehce vyčpělé klišé, že útok na známý artefakt přitáhne k tématu udržitelnosti pozornost. Možná ano. Jenže aktivisté nepotřebují pozornost. Potřebují podporu a něčím tak barbarským ji nejenže nezískávají, ale vyvolávají averzi i v té části společnosti, která by jinak byla ochotná o nutnosti ochrany klimatu diskutovat.

Druhým vodítkem při hledání skutečných motivu ikonoklastů jsou použité bojové prostředky: Polévka, bramborová kaše, kečup nebo hořčice. Jídlo coby symbol uspokojení nejprimárnější z primárních potřeb. „Jejich bohem je břicho,“ jak stojí psáno v listě Filipanům, v kontextu ne právě lichotivém. Není to zápas o klima, je to zápas o hodnoty. Boj polévky s Monetem je bojem vezdejšího s transcendentním.

To, co woke úderku doopravdy dráždí (bez ohledu na to, zda to ví), je transcendentní potenciál umění. Jeho schopnost otevřít člověku prostor k přesahu z utilitárního tady a teď k nadčasovému a ideálnímu. Bramborová kaše či rajský protlak svádějí ve světových galeriích zápas o hegemonii materiálního. Toho, co sytí lačné břicho. Prostoru, kde jediná očekávatelná metanoia je obrácení mixované mrkve v exkrement.

Boj, jenž pod rouškou ekologické rétoriky probíhá, je bojem o levicovou verzi světa. V ní už ale nejde o osvobození člověka jako za praotce Marxe, ale o jeho právo na nízkost. Ti, kdo jsou dnes (ať už právem, či neprávem) pokládáni za „uražené a ponížené“, nemají být násilně (modelově prostřednictvím umění) pozdvihováni na úroveň domnělých elit; naopak má být plně uznáno, ano absolutizováno jejich právo na zbožštění škubánků a uhlířiny. Pokud jsou galerie moderními chrámy (a už sama architektura těchto budov o tom poměrně přesvědčivě vypovídá), jde o to umístit na jejich oltáře svíčkovou a gulášovku.

Všechno to přece dávno známe: Kláštery a chrámy proměněné ve sklady píce po reformě Josefa II., tohoto přítele chudých, o němž si dělný lid ještě dlouho vyprávěl, že nezemřel, ale v skrytu a ústraní čeká na příležitost k návratu a nastolení spravedlnosti (ať už to znamenalo cokoli). Kostely a konvikty přeměněné tajemníky okresních výborů KSČ ve strojní a traktorové stanice či prasečáky, neboť náboženství je opium lidstva, kulturní nadstavba roste jen z ekonomické základny a rezidence prelátů a vily buržoustů budou sloužit lidu. Tato změna účelu byla vždycky primárně hodnotovým přeznačením. Rovněž současná redefinice umění, které ztrácí hodnotu jako estetický znak a nabývá ji jako bojový prostředek, patří do tohoto diskurzu.

Woke aktivisté nechtějí hledat verze světa, kde by ti, kdo dosáhli limitní míry zajištění primárních potřeb a nyní touží uspokojovat ty vyšší, nebyli pokládáni za parazity. V situaci, kdy jiní lidé nemají ani za co kouřit, pokládají duševní a duchovní potřeby za přepych. Boj koprovky s Goghem je tímhle bojem. Klima je jen stále potrhanější divadelní kulisa.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
200 Kč 500 Kč 1000 Kč