V knize Souostroví  Francie, vydané letos v únoru, varuje dlouholetý pracovník a ředitel statistického institutu IFOP Jerome Fourquet na základě statistických údajů před  rozpadem Francie jako státu  jednoho národa. Dodejme, že FIPO je uznávaný mainstreamový institut.

Fourquet popisuje to, co je známé: postavení a vliv kdysi zásadně důležité katolické církve ve Francii upadá. V roce 1961 bylo pokřtěných  92 procent Francouzů. Dnes je to sice stále osmdesát procent, ale to jen díky delší délce dožití – skoro polovina Francouzů se narodila právě  před rokem 1961. Ve věkové skupině 18-25 je pokřtěných šedesát pět procent, ale z nich jen něco více než polovina uvažuje o tom, že pokřtí své potomky. V roce 2015 tak už nebyla pokřtěna ani třetina nově narozených dětí.  Účast na mši u pokřtěných katolíků klesla ze 38 procent v roce 1961 na sedm procent v roce 2012.  Počet kněží ze 177 000 v roce 1950 na 51 500 v roce 2015. Z toho polovina je (často výrazně) za hranicí důchodového věku, ti mladší jsou často z Afriky, Asie či Latinské  Ameriky.

Muslimské hodnoty sílí

Úpadek církve, kdysi nevyhnutelně spojené s francouzskou společností, má dle autora další vedlejší efekty: v sedmdesátých letech se uzavíralo 400 000 manželství,  dnes méně než 250 000. Rozvody vzrostly ze 40 000 na 100 000. Narození mimo manželství vzrostlo z deseti procent před padesáti lety na dnešních šedesát procent.  Podpora potratů ze čtyřiceti osmi na sedmdesát pět procent,  podpora manželství homosexuálů z poloviny obyvatel v roce 1995 na dnešních sedmdesát procent. Porodnost klesla na zhruba dvě děti na ženu, což je pořád nejvyšší v západní Evropě – ale do značné míry díky muslimským imigrantům.

Zmíněné trendy samozřejmě nejsou ryze francouzským specifikem, v různé míře se objevují všude ve vyspělém světe. Problém nastává, když se jedna velká skupina těmto trendům vymyká. To se ve Francii týká přistěhovalců muslimských, především ze severní Afriky.  Mezi muslimskou komunitou naopak projevy náboženského cítění neustále posilují. A na rozdíl od příkladů jiné imigrace (Poláci, Arméni) se muslimové nejenom neintegrují, ale jejich fundamentalismus a segregace od většinové společnosti v dalších generacích posilují. Poláci a Arméni byli přitom historicky také poměrně uzavřenou skupinou a v první generaci byly například mezietnické sňatky výjimkou. To se měnilo ve druhé a třetí generaci. U muslimů je to naopak. Jejich specifická identita se v průběhu  času posiluje. Ramadán drželo v devadesátých letech 60 procent muslimské populace, dnes je to 71 procent. V roce 2003 nosilo hidžáb 23 procent muslimských žen, dnes je to 35 procent. Skoro čtyřicet procent muslimů pilo alkohol v devadesátých letech, nyní jen 22 procent. Klesá počet mezietnických sňatků. Předmanželská čistota je důležitá pro osm procent Francouzů  (a jen pro 23 procent praktikujících katolíků), pro muslimy je klíčová šedesáti sedmi procentech (včetně těch, co se neoznačují jako věřící, ale jsou z muslimského prostředí).

Následky

Fourquet neupírá muslimům právo na specifickou identitu. Uznává ostatně, že jejich rodinné hodnoty se dramaticky neliší od těch francouzských před padesáti lety.  Upozorňuje ale na to, že tak výrazná odlišnost a z ní vycházející  separace dvou  skupin obyvatel přináší v běžném životě následky, se kterými je třeba počítat. Terorismus je jen jedna strana mince. Stranou veřejné pozornosti probíhá i terorismus „nízké intenzity“ – nátlak na nemuslimy v muslimských oblastech, vandalství proti kostelům, synagogám a hřbitovům i veřejným budovám.  Jakmile je území převážně muslimské, zavádí se neformálně právo šaría, zejména vůči ženám. Nemuslimové do takových oblastí buďto vůbec nechodí, nebo je jejich pohyb sledován. Prosazování islámských předpisů chování často podporují muslimské drogové gangy, kterým to pomáhá při kontrole jejich území (symbióza kriminality a islámské radikalizace je vůbec zajímavá…).  Muslimské čtvrti jsou výrazně pod celostátním průměrem v míře chudoby, vzdělání a naopak nad průměrem v míře kriminality. Jako příklad uvádí autor Toulouse  – město Airbusu, ekonomicky výrazně nad celostátním průměrem. V muslimské čtvrti Grand Mirail ale panuje třicetiprocentní nezaměstnanost (mezi mladými je polovina bez práce) a padesát procent domácností žije pod hranicí chudoby.

Údaje o procentuálním zastoupení muslimů v populaci jsou navíc dle autora dramaticky podhodnocené. Oficiální údaje uvádějí šest až osm procent.  To ale neladí s dalšími daty:  muslimská jména u narozených dětí v roce 2016 se v celé zemi  pohybují okolo devatenácti procent. Ve velkých městech  je to mezi dvaceti pěti až čtyřiceti procenty.

Už ani Le Pen…

Fourquet varuje, že Francie, kdysi hrdá země „jednoho a jediného národa“ se propadá do etnokulturní heterogenity“ a tento proces provází úpadek kdysi precizní státní správy a systému sociální péče. Důsledkem je mimo jiné i to, že 67 procent Francouzů už nevěří kdysi „svatým“ konceptům jako „republika“ a „republikánské hodnoty“ a šedesáti šesti procent nic neříká pojem národní identita (a to i mezi voliči Marine Le Pen…).

Na základě článku France Is Dead as a Cohesive Judeo-Christian Nation v Middle East Forum

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!