Jen málo osobností světové politiky druhé poloviny 20. století vyvolávalo a stále vyvolává takové kontroverze jako Augusto Pinochet. Vládce Chile v letech 1973–1988/90, voják a politik, celým jménem Augusto José Ramón Pinochet Ugarte (1915–2006). Zatímco nemalá část vyšších a středních vrstev v Chile i v zahraničí a politická pravice vůbec jej dodnes vnímá jako zachránce země před komunistickou či obecně řečeno radikálně levicovou diktaturou se všemi hrůzami, které k takové vládě patří, levice na celém světě v něm spatřuje „dokonalou ukázku“ (proto)fašistického pučisty a vojenského diktátora, stojícího v čele krvelačné junty zaprodané americkému imperialismu. Jaký generál Pinochet byl a jak to bylo s jeho vládou doopravdy?
Je to sotva pár dní, kdy uplynulo jednatřicet let od 5. října 1988 – zlomového dne, od něhož se začal odvíjet konec Pinochetovy vlády. Právě tehdy se v Chile konalo referendum o dalším setrvání prezidenta u moci. Již samotný fakt, že se Pinochet, stojící v čele země od roku 1973, rozhodl pro vypsání všelidového hlasování, v němž měli Chilané rozhodnout, zda si přejí, aby jim i nadále vládl, vypovídá mnohé o povaze jeho režimu, zejména v jeho pozdní fázi.
Představa, jak jiní, ryzí diktátoři, jako byli Adolf Hitler, Benito Mussolini a Josif Vissarionovič Stalin, či Pinochetovi současníci, například Fidel Castro, vypisují referenda o své politické budoucnosti, je více než komická. Pinochet to v roce 1987 z mnoha různých důvodů udělal. A poté, co získal „jen“ 44 % hlasů (56 % Chilanů, kteří k referendu přišli, hlasovalo proti), skutečně začal připravovat zemi na nové poměry a na plně demokratickou vládu, jež byla s jeho, byť poněkud váhavým souhlasem v roce 1990 obnovena.
Co ovšem předcházelo nejen 5. říjnu 1988, ale především 11. září 1973, kdy se Pinochet chopil moci? Budoucí generál se narodil v listopadu 1915 ve Valparaísu jako syn rodičů francouzského (otec) a baskického (matka) původu, vystudoval vojenskou akademii a poté nastoupil službu v armádě. V ní také politicky krajně nestabilním poměrům navzdory neustále stoupal na žebříčku hodností, až byl v roce 1971 povýšen na divizního generála, na velitele vojenské posádky v hlavním městě Santiagu de Chile a posléze, na počátku roku 1972, do funkce náčelníka generálního štábu. V srpnu 1973 jej prezident republiky jmenoval vrchním velitelem chilské armády.
Mužem, který tak učinil, nebyl nikdo jiný než Salvador Guillermo Allende Gossens, první socialistický prezident země, zvolený v roce 1970 na čtvrtý pokus do úřadu především díky podpoře nejchudších vrstev společnosti. Politika prezidenta, jenž byl nejen radikálním levičákem, ale též agentem KGB, se brzy ukázala jako naprosto zhoubná. Nešlo pouze o úzkou spolupráci se Sovětským svazem, ale též o směřování Chile podle vzoru castrovské Kuby a o s tím související domácí politiku. Ta spočívala v razantních levicových opatřeních, jejichž součástí bylo rozsáhlé znárodňování (včetně zestátnění největší společnosti na těžbu mědi na světě), kolektivizace, využívání státních rezerv na pochybné „sociální projekty“ atd.
Důsledky této politiky na sebe nenechaly dlouho čekat. Ekonomika země se fakticky vzato zhroutila, inflace překročila nejprve stovky a poté i tisíc procent, s čímž souvisel zoufalý nedostatek veškerého zboží včetně potravin a zavedení přísného přídělového systému. To vyvolávalo stále větší nespokojenost lidí, ústící v občasné a poté téměř souvislé nepokoje, nemluvě o stále častějších útocích levicových radikálů a guerill na ty, kdo disponovali jakýmkoli větším majetkem (ať už se jednalo o vlastníky bank, továren, obchodů či půdy na venkově), a o stále zjevnějším ignorováním vlády zákona ze strany Allendeho, jeho ministrů a vykonavatelů jejich vůle. Vyhlášení výjimečného stavu, k němuž se vláda uchýlila v roce 1973, bylo vyjádřením její totální neschopnosti a nekompetentnosti (třebaže se nepřesvědčivě vymlouvala například na americké obchodní embargo). Není nijak nadnesené, řekneme-li, že na jaře a v létě 1973 stálo Chile na prahu občanské války.
Postoj armády k politickému vedení státu nebyl zcela jasný. Zatímco někteří vysocí důstojníci volali už nějaký čas po státním převratu, jiní jako například generál Carlos Prats či generál Augusto Pinochet, zůstávali vůči Allendemu prozatím loajální. V krajně napjaté atmosféře, k jejímuž vyhrocení přispěla též sněmovna chilského parlamentu, která schválila usnesení o tom, že vláda není schopna garantovat ústavní pořádek v zemi, se nakonec důstojníci pro převrat rozhodli a 11. září 1973 jej s úspěchem provedli. Po jistém váhání se k nim připojil i Pinochet a v krátké době se stal dokonce hlavou povstalců a šéfem vojenské junty. Podle svých slov tak učinil především proto, že v nastolení vojenské vlády viděl jedinou možnost, jak zachránit zemi před totálním hospodářským a politickým rozvratem, před občanskou válkou a před nastolením komunistického režimu kubánského typu.
Způsob, jakým si vojáci při převzetí moci a poté počínali, je dodnes často kritizován. Pozastavení platnosti ústavy, rozpuštění parlamentu, zákaz činnosti politických stran a drastická opatření vůči stoupencům nyní již bývalého prezidenta, jenž zřejmě spáchal sebevraždu při obraně svého sídla (v době vojenské vlády bylo zabito, včetně těch, kteří zmizeli beze stopy, něco přes tři tisíce Chilanů), abych jmenoval alespoň některé jejich kroky – to všechno vyvolalo nejen na straně Sovětského svazu a jeho spojenců silný odpor. Augusto Pinochet jako nejvyšší představitel nové vlády a později jako prezident země se pak stal prakticky permanentním terčem útoků latinskoamerické i světové levice. Jiné země, například Spojené státy americké, převzetí moci armádou v Chile naopak přivítaly, neboť se vážně obávaly rozšíření kubánské „komunistické infekce“ do dalších zemí Latinské Ameriky; CIA a některé další americké instituce proto byly obviňovány ne-li přímo ze zinscenování převratu, potom alespoň z jeho podpory.
Nekompromisní likvidace politických odpůrců, z nemalé části levicových ultra radikálů, placených Moskvou a Havanou, k níž došlo zejména bezprostředně po převratu, ale vypovídá o Pinochetově vládě pouze částečně a ne zcela přesně. Chile se totiž v krátké době stalo unikátním „ostrovem“ politické, ale též (a pro mnohé především) hospodářské stability a prosperity (mimo jiné díky významnému vlivu tzv. chicagské ekonomické školy) na jinak velmi nestabilním kontinentu. Prudký růst ekonomiky a s tím související růst životní úrovně, obnovení vnitřní bezpečnosti atd. vedly k tomu, že když se generál v roce 1978 obrátil na Chilany v referendu s otázkou, zda si přejí, aby jeho vláda a jím nastavené směřování země pokračovalo i nadále, odpovědělo kladně téměř 79 % procent voličů. Toto mimořádné číslo má, myslím, velkou vypovídací hodnotu.
Součástí stabilizace politického prostředí Chile byla i nová ústava z roku 1980, která počítala s dalším prezidentským referendem v roce 1988 a s následným návratem ke standardnímu demokratickému zřízení o dva roky později. A právě to se už zmíněného 5. října 1988 stalo. Bezmála 56 % Chilanů tehdy dospělo k závěru, že důvody pro další přetrvávání vojenské vlády pominuly a že je čas na návrat k „normálu“. Generál, jehož i po patnácti letech u moci podpořilo 44 % voličů, „vůli národa“ respektoval, třebaže si ponechal některé důležité funkce a značnou moc (post doživotního senátora a s tím související imunitu, post vrchního velitele armády). V roce 1990 zvolený prezident Patricio Aylwin pak jako uvážlivý muž v zásadě pokračoval v Pinochetově ekonomické politice a také jeho vládu hodnotil vcelku racionálně, když se vyjádřil v tom smyslu, že byla sice poněkud tvrdá, ale nanejvýš efektivní. I proto zůstává Chile v krajně rozbouřeném „latinskoamerickém moři“ jednou z mála zemí, kde se dnes slušně a dobře žije.
Poslední roky Pinochetova života byly, jak už to u osobností jeho typu bývá, poněkud trpké. Během návštěvy Velké Británie (jejíž bývalá premiérka Margaret Thatcherová jej vždy označovala za přítele, podobně jako jej ctil český disident a polistopadový politik Václav Benda) v roce 1998 na něj španělský soudce Garzón vydal zatykač, v důsledku čehož strávil generál více než rok v domácím vězení. Po návratu do rodné země byl, poté co rezignoval na post senátora, obviněn z porušování lidských práv (a následně též z daňových podvodů a zpronevěry). Vzhledem ke stále větším zdravotním obtížím byl nicméně znovu zadržován „pouze“ v domácím vězení a v prosinci 2006 zemřel na opakované selhání srdce. Jeden velký životní příběh tak po jednadevadesáti letech skončil.
Dnes je Augusto Pinochet sice už téměř třináct let mrtev, boj o jeho „politický odkaz“ ale pokračuje i nadále. Zatímco jeho stoupenců s postupem času pozvolna ubývá (už jenom vzhledem k jejich věku), odpůrci z řad zejména mladé generace jsou stále velmi aktivní. Ani oni ale nemohou nic změnit na tom, že jedinou alternativou Pinochetovy vojenské vlády byl s vysokou pravděpodobností naprostý rozvrat státu, jaký v současné době můžeme „v přímém přenosu“ sledovat u jiné latinskoamerické země – Venezuely, a tedy, dost možná, utrpení daleko většího množství lidí.
Na závěr si neodpustím jednu osobní poznámku. Když jsem před mnoha roky odlétal se svou ženou na předsvatební cestu do Japonska, netušil jsem, že se u příležitosti jednání Montpelerinské společnosti, jež se konalo v hotelu, kde jsme bydleli i my, setkám při večeři s bývalým ministrem vnitra Pinochetovy vlády a že si při té příležitosti vyslechnu mnoho zajímavého. Stejně tak jsem o rok později netušil, že budu při jiné příležitosti, tentokrát v kolumbijském Medellínu, opakovaně večeřet s mužem, jenž byl v první polovině sedmdesátých let jednou z obětí Pinochetova režimu; také on nám během dlouhých medellínských nocí sdělil leccos, na co, myslím, už nikdy nezapomenu. Dva muži, dva světonázory, dva životy a dva osudy… To by však bylo na mnohem delší a jinak komponovaný text, než jaký je ten dnešní. Tak třeba někdy jindy.
V rámci vzájemné spolupráce přebíráme z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
