Komunismus, socialismus a svoboda

Francesco_Hayez_(1791-1882)_Ritratto_di_Antonio_Rosmini_(1853-1856)_Galleria_d'Arte_Moderna_di_Milano

Útočí současní pokrokáři na tradiční rodinu? Jejich předchůdci to dělali také. Chtějí vymazat národní hranice a nahradit je jednou velké vládou? První pokrokáři to plánovali také. Chtějí omezit soukromé vlastnictví? Cožpak to jejich předchůdci nedělali dávno také? Podívejme se na paralely dneška s Itálií 19. století v době Risorgimenta (boje za sjednocení země). Právě z té doby pochází nenápadný spisek Komunismus  a socialismus dnes již polozapomenutého kněze, filosofa, teologa a řeholníka Antonia Rosminiho-Serbati (1797–1855).

Rosmini byl současníkem evropských utopistů v čele s Charlesem Fourierem, Henri de Saint-Simonem a Robertem Owenem. Právě proti jejich naivním pokusům o ustanovení reálného komunismus se vymezoval položením základů takzvaného křesťanského liberalismus. Svůj Komunismus a socialismus sepsal s obdivuhodnou prozíravostí rok před Marxovým Manifestem Komunistické strany. Svou schopností přesně pojmenovat podstatu problému si ovšem vyrobil řadu nepřátel  i uvnitř italské církve. Po Rosminiho smrti tak byla některá jeho díla dána na index zakázaných knih, teprve v roce 2001 jej Kongregace pro nauku víry rehabilitovala a konečně roku 2007 byl někdejší „bludař“ vyzdvihnut na oltář jako blahoslavený. Na beatifikaci se podílel mj. také prof. Tomáš kard. Špidlík.  A sv. Jan Pavel II. jej ve své encyklice Fides et ratio (1998) uvádí vedle Sv. J. H. Newmana či Edity Steinové (Sv. Terezie Benedikty od Kříže) jako příklad odvážných badatelů, kteří dokázali spojovat filosofii jako vědu s vírou.

Co je to liberalismus?

Nepotřebujeme protekci, nýbrž svobodu, říkal Rosmini a ve svém díle proto varoval před omezováním svobody vyznání a svobody volby, před omezováním soukromého majetku a monopolem moci, před zrušením svobodných společenských vazeb, popíráním rodin a přirozenosti vůbec.

Tehdy stejně jako dnes docházelo k neustálé intelektuální tahanici
o náplň pojmu „liberalismus“. Ve svém projevu v Akademii obrozenců proto říkal:

Vážení pánové, vezměme na sebe dnes velmi vážně úlohu obránců pokroku, a pokud dovolíte, opravdového liberalismu. Toto slovo je dnes velmi často zneužíváno, a proto je potřeba klást si otázku: Co je pravý liberalismus? Liberalismus, o němž hovoříme, je zároveň politický  i právní systém, jenž všem zabezpečuje vzácný poklad právních svobod.

Čtyřiačtyřicet let před vydáním sociální encykliky Lva XIII. Rerum Novarum upozorňoval, že cíle se mezi lidmi neliší, liší se pouze cesty, jimiž „liberálové“ všech stran slibují k hlavnímu cíli dojít:

„Rovněž my horoucně toužíme po tom, aby se výrazně zlepšily ekonomické podmínky života chudých lidí a dělníků a aby společenské instituce pomáhaly všem bez výjimky k dosahování hospodářského prospěchu, blahobytu a harmonického soužití s ostatními. Tohle přece chceme my všichni.“

Fourier, Saint-Simon, Owen a další utopisté sice slibovali totéž, podle Rosminiho však byly jen „proroky bezmezného štěstí“, kteří by, pokud „neprokáží to, co slibují, mohli by být označeni za populisty  a podvodníky.“

Základem liberalismu podle Rosminiho je tedy svoboda, neboť „všechna práva, z nichž se může těšit člověk, nacházejí společný jmenovatel ve svobodě. Právo je projevem a záštitou svobody.“ Právě ze svobody vyvěrají především čtyři základní práva jednotlivce:

  1. ta, která souvisí s vlastním svědomím;
  2. právo využívat vlastních přirozených schopností ke svému zdokonalení a štěstí;
  3. právo na osobní vlastnictví;
  4. právo sdružovat se s ostatními počestnou formou za účelem dosažení spravedlivého cíle.

Oproti tomu pro utopisty je podle něj svoboda „hlavní překážkou na jejich cestě ke komunismu a socialismu.“

Všeobjímající vláda

Ekonomické dopady utopistického komunismu jsme v našich zemích zažili celkem nedávno, nová hospodářská opatření v rámci evropské integrace nás k nim navíc opět navracejí. Nabývají sice nejrozmanitějších forem, jejich podstata je však stále stejná: útok na soukromé vlastnictví, pokus o omezení volného trhu a vytváření velké, silné, všeobjímající vlády, která neponechá příležitost pro vlastní rozhodování jedince. Rosmini pozoroval v předvečer revolučního roku 1848 prakticky totéž:

„Je jasné, že tato nová vláda, která nás má zabezpečit proti všem současným pohromám, musí být vybavena pravomocemi nesrovnatelně většími než kterákoli předchozí vláda v dějinách…Osobní vlastnictví naprosto pomine…Kolegium těchto vladařů bude všem určovat jejich zaměstnání, to ale znamená, že by si nikdo nemohl svobodně zvolit to zaměstnání, které by si sám vybral.

V nové společnosti už nebudou žádní vlastníci na základě práva, nýbrž pouze momentální uživatelé.

Je třeba to říci zcela otevřeně: Na moc a bohatství se jim sbíhají sliny!“

Dopady ekonomického utopismu známe (na rozdíl od novodobých plánovačů) dobře: technické zaostávání, přechod do šedé ekonomické zóny k melouchaření, plýtvání časem a vzácnými zdroji, mrhání lidskou prací i důstojností a v důsledku propad životní úrovně vedoucí ke zhroucení celého systému.

Jednotlivec by tedy v takovém systému nemohl být „v zásadě ničím, když vláda sama chce být vším…nevycházely by z lidské bytosti žádné tvůrčí impulsy, a proto by musel ustat svobodný rozvoj lidských schopností, přestal by jakýkoli pokrok, začali by scházet velcí vynálezci, odvážní podnikatelé, neúnavní pracovníci, taková společnost by se posouvala dějinami podobně jako stádo ovcí, v němž by panovala prostřednost, monotónnost, nuda, k čemuž by se nevyhnutelně přidala nedostatečná produkce, nekvalitní výroba a bída.“

Všeobjímající lidství

Nadužívání nálepek vede v posledních letech k vyprázdnění obhajoby slov „rodina“ a „národ“. Z „obrany tradiční rodiny“ se tak stala podobná floskule jako z dovolávání se „národní suverenity“ nebo z obhajoby „svobody a demokracie“. Tato úderná, ale prázdná, rétorika sice vede k vykrádání pojmů pro nejvyšší hodnoty, jejich samotná podstata však zůstává nedotčena: tak, jako se plýtváním neumenšuje význam vody, nesnižuje politické zneužívání velkých slov podstatu hodnot, které označují.

Národy v Evropě 21. století skutečně jsou ohrožovány – stejně, jako byly ohrožovány v Evropě Rosminiho časů, kdy měla „pominout také národnost a občanská společnost, protože to všechno má být nahrazeno jediným všeobecným sdružením lidí pod kontrolou všemocné vlády.“ Rodinu v Evropě 21. století skutečně ohrožuje volání po umělé rovnosti pohlaví (jakkoli skryté pod nálepkou „genderismu“), surogátní mateřství, snaha o změnu významu slova „rodina“ či „manželství“. Ani v této zvrácenosti však nejsou dnešní pokrokáři nikterak inovativní. Už roku 1847 Rosmini psal:

„V novém uspořádání oné přešťastné společnosti se lidé budou muset zříci rodinného života a nejzákladnějších lidských vztahů. Příčinou rozštěpení mezi saint-simoniány se stala otázka, zda potomek má mít možnost poznat svého otce i svou matku.

Děti se již nerodí otci, nýbrž společnosti, protože výhradně sama vláda má povinnost postarat se o jejich výchovu a vzdělání. Nebude žádný otec, nýbrž pouze zploditel, nebude existovat matka, nýbrž pouhá rodička, a to budou ještě oba potomku neznámí, anebo je nebude moci s jistotou identifikovat. Výchovu v rodině nahradí výchova v ústavech. Přirozená výchova má tedy být nahrazena výchovou umělou a veřejnou.

Co tedy chtějí udělat s důstojností otců? Smím to vůbec vyslovit? Nebude to urážet vše uši, když řeknu, že z otců chtějí učinit pouhé plemeníky lidského rodu?

Zastánci nových společenských systémů ztratili jakýkoli stud…mohli bychom je upozornit, že jejich reforma je dobrá leda tak pro živočichy  a že by ji měli uvádět do praxe s koňmi a osly, ale nikoli s lidmi.“

Právě rozbití rodiny pak vede k posílení silné vlády hrstky nevolených vyvolených, kteří „ze svých srdcí a myslí vykořenili přirozené zásady  a zasadili tam uměle vykonstruované principy, které jsou s lidskou přirozeností v naprostém rozporu“. Velký, silný, sociální stát, ve kterém se dnešní Evropa rozpouští, si pravděpodobně pater Rosmini před sto sedmdesáti lety představit neuměl. Varoval však před vládou, která slibuje, že „bude pečovat naprosto o všechno,“ protože „pak i ti nejmoudřejší lidé budou odsouzeni k tomu, aby až do smrti zůstali na úrovni malých žáčků.“

Všeobjímající společnost

Člověk už dávno není stavěn na roveň pouhého živočicha, nýbrž ještě pod něj. Zájmy zachování lidského rodu jsou kritizovány jako materialistické, konzumentaristické, klimaticky nešetrné a egoistické. Soukromé vlastnictví sice de jure existuje, ale de facto je omezováno regulací, která mu zakazuje vlastněné užívat podle svobodné vůle. Národní státy sice na mapě ještě stále nalezneme, ovšem jejich význam je rozmělňován a nivelizován. Děti se sice stále ještě mohou rodit do rodin, ovšem za podporu tradiční rodiny považují i tzv. konzervativní politici podporu matek samoživitelek. Takřka stejný stav popisoval Rosmini, když mluvil o nových společenských systémech, kde

„jednotlivec neznamená zhola nic, zatímco vláda znamená úplně všechno, kde jednotlivec už se nemá starat sám o sebe ani o svou rodinu, nýbrž dbát výhradně na to, aby co nejpřesněji vykonal nařízení vlády, která chce myslet za všechny, kde neexistuje soukromé vlastnictví, kde člověk nemůže svobodně nakládat s tím, co užívá, kde národy nemají svou totožnost ani budoucnost, kde synové nemají žádnou vazbu na své otce, ani otcové nevědí, kdo jsou jejich potomky, kde je řetěz dějin naprosto zpřetrhán a zůstávají pouze jednotlivé, vzájemně odtržené články.“

Slovy Shakespeara – „to staré triky jsou, snad jen v novém hávu.  Dnes jako před sto sedmdesáti lety vedeme vyčerpávající bitvu o každý metr fronty. Každý zákop, který dnes obhájíme, bude znovu předmětem útoků nepřátelské armády – snad zítra, snad za deset, sto nebo dvě stě let. Jsme proto konzervativní nikoli strnulým myšlením, ale neustálým úsilím o udržení obranné pozice. Jsme liberální nikoli neomezenou ochotou svobodu omezovat, ale naopak neotřesitelnou odvahou svobodu chránit.

Raději góly chytat, než dávat

Zatímco vojáci pokroku posouvají svoji hranici hlouběji a hlouběji do vnitrozemí, my vítězíme jen tehdy, když dokážeme ubránit tisíciletou pevnost. Konzervativní obrana jistě není příliš přitažlivá. Je daleko heroičtější góly dávat než vychytávat, nová území dobývat než stará bránit, jít, třebas přes mrtvoly, vpřed, než neochvějně zůstávat tam, kde máme své kořeny. A přesto není jiné cesty. Ostatně, jakkoli jednotlivé bitvy budeme vést ještě mnohokrát, válka jako taková už byla dávno vyhrána.

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!

 

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.