„Základem fungujícího důchodového systému musí být rodina“, tvrdí ekonomka Hana Lipovská z Masarykovy univerzity, autorka knih Má to cenu?, Kdo chce naše peníze a Moderní ekonomie. A neváhá říct i to, že současné hospodářské a politické problémy jsou důsledkem právě stále se prohlubující krize rodiny.
Vypadá to, jako kdyby Andrej Babiš jednoznačně uplácel sobě nakloněné voličské skupiny (důchodce, státní zaměstnance). Jak dlouho mu to může ekonomicky vycházet? Můžou mu peníze „dojít“?
Především se nejedná o peníze Andreje Babiše a dokonce ani o peníze této vlády. Jsou to naše peníze, peníze českých daňových poplatníků. Nejsem si jistá, zda premiér skutečně „jednoznačně uplácí sobě nakloněné voličské skupiny“, resp. vidím zde korelaci, nikoli kauzalitu. Bezpochyby tato vláda zvyšuje starobní důchody i platy státních zaměstnanců, tyto dvě skupiny však primárně nepředstavovaly základní elektorát hnutí ANO 2011. Předseda vlády však umí dobře prodat plnění programu koaličního partnera a vlastně i komunistů, jejich voliče tak k sobě přitahuje.
Reálně se však penze příliš nezvyšují, neboť ceny spotřebního koše v mezidobí rostou také. Podíl starobního důchodu k průměrné hrubé mzdě navíc klesl ze zhruba 48 % z doby konce Klausovy vlády na necelých 41 % v letošním roce.
Reálně se však penze příliš nezvyšují, neboť ceny spotřebního koše v mezidobí rostou také: mezi lety 2015–2019 sice průměrná penze vzrostla o necelých 17 %, nicméně spotřební koš českých důchodců zdražil zhruba o 7 % (ovšem zelenina a poštovní služby zdražily o třetinu, tabák nebo náklady na zdraví o 14 %, naopak telefonní služby zlevnily o 40 % a doprava seniorů o čtvrtinu). Podíl starobního důchodu k průměrné hrubé mzdě navíc klesl ze zhruba 48 % z doby konce Klausovy vlády na necelých 41 % v letošním roce.
„Vycházet“ či „procházet“ to může tak dlouho, dokud bude naše hospodářství solidně růst. Až se ekonomika zadrhne, pak podobný přístup povede k zadlužování a zhoršování ratingu České republiky. Druhá možnost, kterou bych jako národohospodář viděla velmi ráda, je v tuto chvíli nepříliš reálná: rychlý růst naší produktivity, tedy tak rychlé bohatnutí celého hospodářství, že konstantní podíl platů a důchodů bude v absolutních číslech mnohem větší než dnes. Abychom však mohli státním zaměstnancům a důchodcům dát větší kus koláče, musíme jej umět nejprve upéct. A to se pouhými sliby zatím ještě nikdy nepodařilo.
Abychom však mohli státním zaměstnancům a důchodcům dát větší kus koláče, musíme jej umět nejprve upéct.
Jelikož volby jsou primárně o ekonomice a o tom, jak se nám daří, není pes zakopán v tom, že ze systému stále více lidí bere, než do něj přispívá? Ovšem hlasovací právo mají obě skupiny stejné. Což vede k převaze těch, co se – obrazně řečeno – vezou nad těmi, co tu káru táhnou a k vítězství pouze krátkodobých řešení…
Máme dnes samozřejmě téměř 2,4 milionů důchodců, což představuje zhruba 29 % všech voličů – nicméně, přestože jsou dnes většinou ekonomicky neaktivní, svého času pracovali, na tvorbě národního důchodu se podíleli a volební právo jim přirozeně upřít nelze.
O právu volit a být volen lze uvažovat spíše u ekonomicky neaktivních, kteří se na chodu ekonomiky nikdy nepodíleli – z tohoto hlediska považuji za nepřípustné snižování aktivního volebního práva z 18 na 16 let. Naopak, dávalo by smysl posunout volební právo až na rok dokončení školy, což v případě většiny středoškoláků již není 18 let, nýbrž 19 let. Prodlužování vysokoškolských studií podle vzorce „3+1 – 2+1“ (tedy čtyřleté bakalářské a tříleté magisterské studium namísto standardního celkově pětiletého studia) pak vede k běžnému jevu šestadvacetiletých absolventů. Samozřejmě, někteří z nich během studia pracují, o většině z takových pak lze spíše říci, že během práce studují…
Takzvaná „stříbrná ekonomika“ však začíná být zásadní otázkou zejména v západní Evropě, kde senioři představují nejen významnou kupní sílu, ale především výraznou voličskou skupinu. Odpovědí na otázku krátkodobých a dlouhodobých řešení je větší soudržnost rodin: pokud se dospělé děti a vnoučata budou starat o své rodiče a prarodiče, budou se ti snažit volit tak, aby další generace měla přibližně stejnou nebo lepší životní úroveň. Pokud v rodinách mezigenerační solidarita nefunguje, starší voliči ji přirozeně ve volbách požadují po státu. Krátce řečeno: současné hospodářské a politické problémy jsou důsledkem stále se prohlubující krize rodiny.
Panuje vesměs shoda na tom, že důchodový systém potřebuje reformu. Ale žádná vláda nemá sílu (a často ani ochotu) dosáhnout jeho změny. Je naděje na jeho reformu nebo musí prostě zkolabovat, abychom si uvědomili, že to prostě tak dál nejde. A jak by měl vypadat takový odpovědný důchodový systém?
Základem fungujícího důchodového systému musí být nultý pilíř, tedy rodina, respektive nejbližší okolí člověka. Stát má přebírat spoluodpovědnost jen v hraničních případech. Problémy s důchodovým systémem řeší většina zemí našeho civilizačního okruhu, včetně států Latinské Ameriky. Ideální systém samozřejmě neexistuje, každý je spojen s problémy a riziky, nicméně základní teze je zřejmá: stáří není pojistná událost. Bohužel, dvě třetiny zaměstnanců nedosáhnou na průměrnou hrubou mzdu, spořit z nízkého příjmu na důchod je obtížné, ne-li nemožné. Pokud si budete spořit od 30 do 65 let na důchod tisíc korun měsíčně, pak při úrokové sazbě 2 % a 15% míře zdanění budete mít naspořeno necelých 380 tisíc korun – ovšem v době, kdy jejich kupní síla bude vlivem inflace výrazně nižší než dnes. Milion korun, doporučovaný dnešními finančními poradci, by za stejných podmínek bylo možné naspořit jen při měsíčním vkladu tří tisíc korun – povídejte to však prodavačce – matce samoživitelce – nebo učiteli s hypotékou.
Základem fungujícího důchodového systému musí být nultý pilíř, tedy rodina
Existuje něco jako ideální míra zdanění?
Svatý Tomáš Akvinský údajně napsal, že daň je jen legitimizovaná loupež. Ideální míra zdanění pak objektivně nemůže existovat, existuje vždy jen subjektivně ve vztahu k našim hodnotám a prioritám. Pokud preferujeme vyšší míru anonymní solidarity, pokud se nechceme o základní věci (nebo o naše děti či stárnoucí rodiče) starat sami, pak je „ideální“ míra zdanění vyšší. Pokud chceme nést odpovědnost za život náš a naší rodiny sami, pak chceme přirozeně daně co možná nejnižší. V ekonomické teorii budeme považovat za rozumnou takovou míru zdanění, která nebude způsobovat takzvané náklady mrtvé váhy, tedy která nebude pokřivovat naše rozhodování o spotřebě či výrobě.
Jak to, že u nás (a obecně v Evropě) nejsou daně zdaleka takovým volebním tématem jako třeba v USA?
Nevím, jaký důraz dnes na daně kladou voliči ve Spojených státech, byť díky Trumpově kampani je patrně opět vyšší. U nás je však otázka daní tradičně spojována s pravicí, která ovšem takřka vymizela. Zdá se, že se voliči rozhodují více na základě státních výdajů než státních příjmů. Řešíme zřejmě více, co stát má zaplatit, vybudovat, oč se má postarat, než kde na to vezmeme a z čeho tyto zdroje státu uhradíme. Stále si málo uvědomujeme, že stát pouze hospodaří (spíše hůře než lépe) s penězi, které jsme mu my sami svěřili. Vláda je správcem zhruba 26 % našeho bohatství. Roční příjmy státního rozpočtu tvoří zhruba čtvrtinu ročního českého hrubého domácího produktu. Vláda disponuje čtvrtinou všeho, co jsme za rok vytvořili. Ve volbách se proto máme ptát, zda tak činí s péčí řádného hospodáře a zda bychom s touto obrovskou sumou nedokázali školství, zdravotnictví, silnice nebo železnice financovat lépe sami bez státní převodovky.
Řešíme zřejmě více, co stát má zaplatit, vybudovat, oč se má postarat, než kde na to vezmeme.
Jak je možné, že se vláda a opozice neshodne na něčem, co by mělo být exaktně měřitelné? Třeba zda máme či nemáme nejvyrovnanější rozpočet, zda jsme vybrali či nevybrali nejvíc daní… jak tvrdí Andrej Babiš.
Většina ukazatelů, které používáme, nejsou přesně měřitelné veličiny, nýbrž pouze odhady: například hrubý domácí produkt nebo míru inflace či míru nezaměstnanosti neměříme, neznáme je do posledního desetinného místa, ale pouze jejich velikost více či méně přesně odhadujeme. Za druhé, pro většinu ukazatelů máme více různých statistik, které jsou sice podobné, ale přesto se liší: například státní dluh není totéž jako veřejný dluh. Většina těchto ukazatelů se pak kromě absolutních hodnot vykazuje i jako poměrový ukazatel k hrubému domácímu produktu. Může se tak stát, že státní dluh roste, ale poměr státního dluhu k hrubému domácímu produktu klesá, neboť ekonomika roste vyšším tempem než zadlužení. Je pak zcela přirozené, že si vláda vybírá čísla, která dokumentují její úspěchy, zatímco opozice kontruje statistikami svědčícími o vládním neúspěchu. Čísla mluví jasně – otázka je, co v jejich řeči chceme slyšet. Jako ekonom chci znát v tomto případě absolutní čísla: o kolik se vládní dluh zvýšil či snížil a proč. Taková tvrdá data nijak rozporovat nelze.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!