Velkým paradoxem je sám Chesterton – nepochybně mistr paradoxu. Jeho romány už téměř nikdo nečte, z jeho povídek se vydávají nanejvýš zábavné příběhy faráře detektiva, a jeho brilantní eseje o anglické literatuře se většinou týkají dávno zapadlých autorů. Přesto je v anglosféře hned po Shakespearovi druhým nejcitovanějším spisovatelem. Jak je to možné? Chesterton psal hlavně pro noviny, zabýval se pěnou dní a jazyk, styl i sloh žurnalistiky rychle stárne. Kdysi tak naléhavé problémy dnes nikomu nic neříkají, a přesto dodnes vycházejí nové výbory a zejména citáty z jeho publicistiky. Záhadu objasnil jeho redakční kolega, „Gilbert mi řekl, že kdyby byl milionář, rozhazoval by peníze. Ne potřebným, ale jen tak pro radost. A zrovna tak plýtval svým geniálním talentem.”
U Chestertona v té dobové mnohomluvnosti překvapí krátké anekdotické celky, jakési ucelené větné hroudy „gobbets”, řekl by Angličan. Nejsou to nějaké úryvky, on totiž myslí v epigramech. Jsou nejen vtipné a objevné, ale především originální obhajobou věcí stálých – lidské přirozenosti, konstant evropské civilizace svobody a řádu, liberálního konzervatismu, dědictví Říma, Athén, Jeruzaléma i novodobého bratrství demokracie a patriotismu. Proto je Chesterton aktuální a vrhá ostré světlo na naši současnost.
Nikdo před ním a nikdo po něm nedokázal s takovým humorem a tak obrazně a srozumitelně vyjádřit existencionální pocit a postoj západního člověka, „chtěl jsem ukázat, že víra vyhovuje mé potřebě spojovat důvěrné s neznámým, čili s romantikou. Předpokládám, „že i mí čtenáři usilují o aktivní, imaginativní a barvitý život plný fantazie a básnické zvídavosti”… „To ale znamená dívat se na svět s pocitem úžasu i vědomím, že jsme tu vítaní.” (Je to náš domov, ale ne tak docela a je nebezpečné se v něm zabydlet) „Potřebujeme být ve světě divů šťastni, aniž bychom pociťovali pohodlí.”
Karel Čapek o svém milovaném spisovateli napsal, že „velebil pět švestek obyčejného lidského života, jako domov, víra, demokracie, řád a důvěra”. Těch švestek bylo víc, Chesterton oslavoval svobodu proti byrokracii a státnímu dohledu, autonomii rodiny i manželský slib – tu jedinou smlouvu, kterou beztrestně porušujeme. Obhajoval soukromé vlastnictví, bez něhož není svobody, patriotismus, bez něhož není společenství ani demokracie. Především však zápasil s pýchou sekularizovaného intelektu, s progresivisty a budovateli nového světa, s voluntaristickou vzpourou proti stvořenému světu a bránil tradici i zdravý rozum nevzdělanců. Racionalismus oddělený od víry, společenství a tradice páchá sebevraždu, omezený lidský rozum závisí na kolektivní moudrosti minulosti, vyjádřenou lidovým úslovím a rčením, ba dokonce i předsudky předků.
„Tradice znamená dát volební právo té nejskrytější třídě ze všech tříd, našim předkům. Je to demokracie mrtvých. Tradice odmítá arogantní vládu současníků̊, kteří by si chtěli osobovat práva jenom proto, že tu zrovna jsou.“ „Tradice je totiž nesobecká, sobecké jsou jen návyky.“
Angličané jsou humorem proslulí, vtipy, bonmoty, aforismy i drsné „kameňáky” vulgární periferie (cockneys) ještě donedávna patřily ke koloritu Londýna. Dnešní vzkříšení puritanismu pod moralistickým exhibicionismem politické korektnosti zahubilo veřejný humor, v politice vládne zákaz dělat si šoufky z typicky ženských a mužských vlastností, sexu i sexuálních deviací, z tlusťochů, cizinců a zejména ze smrtelně vážných muslimů. V rozvolněné sekulární společnosti zanikly i tradiční ctihodné objekty vtipů jako církev, politici, tchýně nebo manžel pod pantoflem a manželka panovnice. Chesterton považoval humor a to i přisprostlý vtip, za mystickou záležitost a nenahraditelnou zbraň morálky. Sranda rozbíjí hrůzný hřích intelektuální pýchy, ponižuje falešný majestát, nadutost a humorista, který si dělá legraci sám ze sebe, vyzdvihuje největší ctnost člověka – pokoru.
Chestertona fascinovala božská stránka lidské komedie, jediného živočicha, který se řehtá. „Vždyť naše nejchudší vrstva, jež by měla být nešťastná, je ta nejveselejší.” a „Vulgární fór je subtilní vyjádření něčeho, co nelze jinak (slušně) pojmenovat.” Vtipy jsou svou podstatou náboženské, vycházejí ze dvojí přirozenosti člověka”, bytosti duchovní i zvířecí, nesmějeme se, když se zřítí most, ale když sletí pán tvorstva a je v područí své živočišné nemotornosti nebo nezvladatelných živlů ponížen. Vtip je komickou zprávou o Pádu člověka. Nepřímo souvisí s věčnými pravdami, to je ta jeho tajuplná vlastnost, to co nám připadá k smíchu, nemusí být falešné nebo nepravdivé, „Vtipný není opak seriózního, opakem seriózního je neseriózní.”… „Je totiž také myšlenkou.”
O humoru se psát nemá, lze jen citovat. Těch epigramů, bonmotů a anekdot je v této sbírce na dva tisíce a Chesterton nám v nich ukazuje život jako dar, svět jako zázrak, ráno jako počátek dobrodružné cesty, druhého člověka jako radostné setkání a příležitost.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!