Když liberál píše o konzervativcích

„A zřejmě hlavně v těchto obvodech se bude rozhodovat do jisté míry i o dalším směřování naší země, protože tam proběhne hlavní boj mezi konzervativci a demokraty. A právě ten skýtá velkou šanci přesvědčit voliče o přednostech současného demokratického režimu, což vyžaduje jiný jazyk, který vrací slovům původní význam a striktně se vyhýbá všem frázím a floskulím, s kterými šermují konzervativci.“

Úvodní citát pochází z textu Karla Hvížďaly „Senátní volby, aneb Demokracie není ideologie“ (Neviditelný pes, 14.7.2020). V něm autor představuje konzervativce, vůči kterým se rozhodl vymezit, takto: „O křesla v horní komoře se hlásí řada známých tváří, a to i takových, které někdy označujeme za konzervativní. Uveďme například bývalého člena ČSSD Vítězslava Jandáka, který v posledních letech na sebe upozornil tvrdými výstupy proti veřejnoprávním médiím a jenž kandiduje za ANO. S podobnými názory se tam hlásí i Petr Žantovský za SPD a za hnutí Trikolora bývalý šéf TV Nova Vladimír Železný.

Když liberál říká demokrat, myslí tím téměř vždy sebe

Od snad přijatelného „které někdy označujeme za konzervativní“ (koho má tím „my“ autor na mysli?) však autor bez dalšího přechází do naprosté obecnosti a napříště hovoří prostě o konzervativcích. Jistě, zmínění pánové mohou situačně mít a asi i mají pár skutečně konzervativních názorů. To z nich však ještě konzervativce nedělá, stejně jako nenazýváme matematikem každého, kdo sem tam dokáže něco vypočítat správně – vždyť přece zrno může být nalezeno i úplně slepým kuřetem. Nicméně, v souvislosti s autorovým vlastním voláním po jazyku, který vrací slovům původní význam, to působí přinejlepším jako jistá, byť hodně vyčpělá provokace (těsně vedle té, když ještě dnes někdo s vážnou tváří hovoří jako o konzervativci třeba o Leonidu Brežněvovi… prostě v tom vulgárním pojetí, že přece něco chtěl konzervovat… podobně např. s íránskými ájatolláhy), přinejhorším pak jako zlovolný pokus autora očernit konzervatismus a konzervativce tím, že je podpásově vhodí do jednoho pytle se jmenovanými kandidáty. Modus operandi je podobný, jako před již téměř 10 roky při hysterii kolem pana Bátory (vzpomíná si na to ještě vůbec někdo?). Už tehdy jsem s autorem polemizoval na podobné téma jako nyní – z jeho strany se tedy podle všeho nejedná o nějaký omyl, ale o dlouhodobé hluboké přesvědčení a opakovanou snahu, aby na konzervatismu a konzervativcích ulpělo co nejvíce vrženého bláta.

To mě přivádí k něčemu ještě důležitějšímu, než je manipulativní zacházení s konzervatismem. Je to představa demokracie jako něčeho „nad-ideologického“, jako něčeho, co pouze nastavuje pravidla (politické) hry a hlídá, aby byl její průběh férový. Konkrétně autor na toto téma píše: „…demokracie není ideologie, která mění každou myšlenku v dogma či marketingový slogan. Demokracie neslibuje zářnou budoucnost, vyšší smysl, jasný pořádek ve společnosti a v byznysu, ale pouze složitou parlamentní každodenní práci, která se řídí zákony a ústavou. Demokracie je vlastně způsob, jak odporovat všem ideologiím…

Tato presentace vlastních názorů a přesvědčení coby „nad-“ či „ne-ideologických“ je vcelku populární. Nezřídka implicitně pracuje s konceptem formy bez obsahu. To je však v politice možné nanejvýš teoreticky, ryze abstraktně. V žité politické praxi žádná forma bez obsahu k disposici není, tedy každá forma je vždy nějakým obsahem naplněna. A zde přichází na řadu to skutečně zajímavé. Ti nejhlučnější hlasatelé přístupu „stanovení pravidel“ jsou totiž velmi nervózní, když někdo uvnitř nastavených mantinelů hraje jinak, než si oni sami představovali – a, mají-li v rukou patřičnou moc, což je dnes standardem, hned spěchají s návrhy, jak je nezbytné mantinely přestavět, upřesnit, povětšinou zúžit. Nezřídka si říkají liberálové (sic!). „Liberalismus je především doktrínou vládnutí. Je to teorie nebo spíše super-teorie společnosti, tj. teorie, jež se v logickém pořádku považuje za nadřazenou teoriím zbývajícím. Přiznává si nárok být obecnější, rozšířenější a mnohem univerzálnější než její konkurentky. Jejím cílem – podle názorů jejích stoupenců – je vytvořit obecné rámce, v nichž by ostatní mohli jednat. Liberálové tuto svoji výsadu – v podstatě nejvyšší politickou výsadu – nikdy nikomu dobrovolně nepředali a nepředají. Odkud se bere tato neobvyklá pýcha a přesvědčení, že právě jim přísluší role hlavního organizátora? Liberálové donedávna tvrdili, samozřejmě v dobré víře, že jsou, pokud jde o doktrínu, čistí a průzrační, protože nejenže nikoho nevylučují z velké společnosti, ale chtějí do ní všechny zapojit. Připomínají autory pravidel silničního provozu nebo ty, kdo řídí dopravu. Snaží se vytvořit takový dopravní systém, v němž se bude moci pohybovat maximálně velký počet vozidel, výrazně větší než v případě ostatních autorů a ostatních organizátorů dopravy. Takový systém, jak sami tvrdí, mohou vytvořit pouze oni, protože pouze oni jsou neutrálními arbitry světa, v němž se odehrávají konflikty. Tento ušlechtilý cíl má však svoji druhou stránku, liberály, kteří se s oblibou označují za naprosto transparentní, běžně zamlčovanou. Nejenže se vždycky stavějí do nadřazených pozic a dožadují se větší moci než ostatní, ale prakticky nikdy nejsou uspokojeni dosaženou mocí a chtějí jí stále víc. Chtějí ovládat nejen společnost jako celek, ale také všechny její součásti, nejenom to, co je obecné, ale rovněž to, co je zvláštní, nejen lidské činnosti, ale také lidské myšlenky. Prvotní teze ve znění ‚my ustanovíme pouze rámce společnosti jako celku a vy si v jejich mezích budete moci dělat, co budete chtít‘, se velice rychle mění ve stále konkrétnější tvrzení: ‚my ustanovíme pouze rámce ve školství (v rodině, v životě společnosti) a vy si potom budete v jejich mezích moci dělat, co budete chtít‘. Avšak ani toto ještě nestačí: ‚my ustanovíme pouze rámce v této škole, a vy si potom budete moci v jejich mezích dělat, co budete chtít‘. Po škole přijde na řadu třída atd. atd.“ (Ryszard Legutko: Triumf průměrného člověka, CDK, Brno 2017) Zkušenost ukazuje, že když liberál říká demokrat, myslí tím téměř vždy sebe – a nikoho než právě sebe. Diskutovaný text autora této zkušenosti plně odpovídá.

Demokracie a populismus

Ano, také o konzervatismu lze hovořit jako o životním postoji spíše než o ideologii… Z tohoto „ne-ideologického“ sebepojetí však neplynou žádná závažná politická privilegia, která by si pro sebe na tomto základě konzervativci nárokovali. Naopak jsou přesvědčeni, že hranice politiky a její kompetence jsou omezené, mají omezené zůstat a jisté sféry lidského života, a čím intimnější sféry, tím více, mají být politiky ušetřeny. Pokud je to akceptováno, pak z toho plyne pro případně zvoleného politika samozřejmě méně, nikoli více moci…

Je třeba mít také na paměti, že po zádech demokracie se k moci vyšplhali jak němečtí nacisté, tak naši domácí komunisté (byť se před tím poválečné Národní frontě podařilo soutěž politických stran, potažmo tedy demokracii, jaksi „omezit“…). Demokracie se totiž domnívá (demokraté jakožto demokraté se domnívají), že více záleží na tom, kdo vládne (totiž ten, kdo dostal ve volbách více hlasů…), než na tom, jak vládne. Demokracie možná nemění každou myšlenku v dogma, ale zrovinka tato myšlenka je příkladem demokratického dogmatu par excellence. Přitom vladař může vládnou jako tyran i filosof, může být Nerem i Markem Aureliem či Šalamounem. Oné druhé, lepší možnosti však nikdy nedosáhne vládnoucí lid a to ani prostřednictvím svých zastupitelů.

Ale přidržme se na okamžik ještě onoho jazyka, který vrací slovům původní význam. Jak je to s tou demokracií a demokraty? „Demokracie získala natolik vysoký status, že neúměrně rozšířila svůj význam, neboť v sobě zahrnula všechny hodnotové prvky života společnosti. Tak vzniklo zakořeněné přesvědčení, že k podstatě demokracie patří rovněž vláda zákona, občanská společnost, individuální svoboda, morální řád a řada jiných dobrých věcí. … Celé to směšování vyplývá z nevědomosti a ze zakořeněných myšlenkových návyků, které se nikomu nechce podrobovat verifikaci. Připomeňme si: Občanská společnost a vláda zákona mohou v demokracii existovat, ale ne nutně, mohou, ale rovněž nemusejí, existovat v jiných zřízeních. Svoboda toho nemá s demokratickou tradicí mnoho společného; v této tradici byly – a to oprávněně – shledávány spíš prvky zaměřené proti svobodě. … Demagogie neboli schopnost manipulovat lidmi vznikla v podstatě v demokracii, ne v jiných režimech.“ (Ryszard Legutko: Ošklivost demokracie a jiné eseje, CDK, Brno 2009) Lze doplnit, že typicky demokratickým prvkem není jen demagogie, ale také např. populismus.

To, co autor reflektuje ve svém textu, tedy ani náhodou není střetem demokratůkonzervativci, ale – řečeno jazykem, který vrací slovům původní význam – střetem demokratického liberála (totiž autora) s demokratickými populisty (totiž pány V. Jandákem, P. Žantovským a V. Železným). Jedná se o ukázku výše popsaného jevu, kdy se ten první leká, že ti druzí hrají v mezích vytyčených mantinelů jinou politickou písničku, než by si on sám představoval. Konzervativci tomuto specifickému střetu jen přihlížejí – s o to větší nevolí, pokud se konzervatismus stává v takovém zápase nástrojem sloužícím coby nadávka, s o to většími rozpaky, když se takové instrumentalizace dopouštějí liberálové, jindy tak volající po liberálně-konzervativní spolupráci, s o to většími obavami, když si představí, že jedna ze zmíněných spoupeřících stran nabude nějakého výrazného vrchu.

Není-li nutné měnit, je nutné neměnit!

A konzervativní pohled na demokracii? Inu, opatrný, střízlivý. Je to dobrý sluha, ale zlý pán (kdo nevěří, nechť nahlédne do Tocquevillovy Demokracie v Americe). Je také třeba pamatovat, že má řadu podob a některé jsou pro konkrétní společenství v konkrétním čase vhodnější než jiné. Rozhodně by se neměla šířit tam, kam nepatří (asi každý pochopí, že takovými místy jsou armáda či policie, ale neméně nevhodná je např. pro rodinu či školství…). A určitě není na místě její zbožšťování. Taková již zmíněná vláda zákona či umírněnost vládnoucích vůči obyvatelům země, to jsou důležitější podmínky. Pokud jsou dobře zajištěné v demokracii, tím lépe. Historie nás však učí, že jsou chvíle, kdy je to právě demokracie, popř. její přemíra, co vládu zákona vážně ohrožuje či dokonce likviduje. V takových chvílích není žádnou ostudou demokracii opustit – naopak je hloupé a v konečném důsledku destruktivní na ní trvat. Kromě toho, není důvod jakkoli tabuizovat otázky, zda by náhodou nemohla být (nejen, ale zejména) vláda zákona stejně či dokonce lépe zajištěna v nějakém jiném než ryze demokratickém režimu. Prvořadě nikoli proto, abychom aktivně směřovali ke změně systému (vždyť „Není-li nutné měnit, je nutné neměnit.“ – lord Falkland), ale abychom byli lépe připraveni pro zmíněné situace, kdy změna nutná skutečně bude, neboť „Revolucí nelze nastolit demokracii; jen postupná demokracie může vést k revoluci.“ (G. K. Chesterton).

Autor je předsedou Konzervativní strany.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!