„Být vděčný za každou radost, kterou nám nabízí den, a umět se o ni rozdělit. Nepít ze studánek negace,“ radí čerstvý osmdesátník František Novotný, rozhlasový redaktor, moderátor, textař, spisovatel a básník.
Podle vyprodaných nákladů jste zřejmě nejčtenější český básník. Která z Vašich prací – profesí je Vám nejmilejší?
Tady se nabízí odpověď, zdali máte radši levé nebo pravé oko. Každá ta profese má svá specifika. Poezie není třeba jen to, že se něco rýmuje, ale to, jak vidíte svět, a ideální je, když vám ruku vedou rozum a srdce současně. A tak jsme vlastně všichni básníky.
Vzpomenete si, která vaše práce, váš text byl nejtěžší?
Budete se asi divit, ale Mozartova arie Per guesta bella mano. Pro tvoji krásnou ručku. Máme ji v repertoáru pořadu Úklona klasikům, se kterým jezdíme s kontrabasovou virtuózkou Evou Šašinkovou a houslistou Milošem Černým, který nejen sjezdil svět s Kociánovým kvartetem, ale i učil zpěv na DAMU. A ten ji zpívá úžasně, bez afektu, paráda.
Scénářů byly stovky. Rád vzpomínám na cyklus Setkání s Karlem Čapkem, který jsme dělali s Luďkem Munzarem. Dali jsme téma, rozebrali po svém a potom, coby básník 21. století, jsem zašel za slavným spisovatelem a z jeho esejů, glos a fejetonů s ním udělal rozhovor. Když jsem přinesl první pilotní scénář, bylo to Politikum, Luděk to přečetl a povídá: „Hochu, tohle nám nedovolí odvysílat. To je tak současný, pravdivý … a krásný.“ Odvysílalo se to, a nakonec těch dílů bylo 80. Ukázky vyšly i na CD. Myslím, že bychom neměli tak snadno zapomínat na osobnosti, kterými se můžeme pyšnit. Mimochodem, jak vzpomínám v knížce Okouzlení slovem, den po Luďkově pohřbu jsme s jeho dcerou Barunkou přebírali medaili Společnosti bratří Čapků.
A pokud jde o knížky, těch tištěných je zatím 15, některé jsou na CD, a ilustrovali je Jiří Anderle, nebo Karel Franta a jsem šťastný, když je s nimi lidem chvilku pěkně na světě.
Co pro Vás znamená rozhlasová práce? Jak vnímáte rozhlasového posluchače? Jaký jste měl pocit, když vás generální ředitel René Zavoral uváděl do rozhlasové síně slávy?
Byl jsem poctěn, dojatý, šťastný a uvědomil jsem si, že s rozhlasem je spojeno 50 nádherných let mého života. Patřím ke generaci, pro kterou byl rozhlasový přijímač členem rodiny (ostatně nejsem sám a platí to v mnoha případech i v současnosti). Tehdy celé rodiny poslouchaly pohádky, hry, operety, sportovní přenosy a nikdy jsem netušil, že ti mistři slova budou jednou moji kolegové. Vždycky, když třeba přijdu do studia na nedělní Dobré jitro, pohladím mikrofon. Ten všechno prozradí, a tak se snažím být k posluchačům poctivý, nabídnout pár zajímavých informací, doušek pohodového času, aby se jim pěkně vstávalo. Je mezi nimi mnoho úžasných osobností, jsou to lidé, kteří umějí poslouchat, mají fantazii a zkušenosti prověřené životem. Mám je velice rád a moc si jich vážím. Jen mě trápí, že prostě fyzicky nestačím odpovídat na všechny jejich krásné dopisy.
V jednom z rozhovorů s Vámi jsem zaznamenala, že vyznáváte v práci pokoru. Trochu archaické slovo dnes, nemyslíte? Jaký obsah mu dáváte Vy?
Jeden moudrý citát říká, že najít štěstí v sobě je obtížné, ale najít je jinde je nemožné. Je důležité potkávat se na cestách moudrých a vlídných slov. Být vděčný za každou radost, kterou nám nabízí den, a umět se o ni rozdělit. Nepít ze studánek negace. Můj tatínek říkával: „Když je ti smutno, najdi si zrcadlo, okno, nebo louži, podívej se do ní a usměj se. Někdo se tam usměje na tebe a hned je ta krosna života o krapíček lehčí.“ Neškodí si občas připomenout třeba Osbornova Komika: „Buď vždycky slušný na lidi, když jdeš nahoru, mohl bys je potkat, až půjdeš dolů.“
Chybí dnešnímu světu pokora? A kde by ji mohl hledat?
Tak tohle by bylo povídání na hodně dlouho. Všichni cítíme, že současný svět je rozladěné piano. Žebříček hodnot, které drží lidskou společnost pohromadě, má prohnilé příčky, pokud ještě nějaké má. Cinkot mincí přehlušil i písničku zdravého lidského rozumu. Myslím, že při té úkloně zlatému teleti se lidstvo tak praštilo do hlavy, že má otřes mozku. Když se ptali jednoho spisovatele, co dnešní civilizaci nejvíc chybí, prohlásil: „Pokleknout a omezit spotřebu.“ Už od Machiavelliho, přes Le Bona, Goebbelse, až k současným propagandistům je známo, že každá společenská masa se nejlépe ovládá strachem nebo nejistotou. Dnes jsme navíc okupováni konzumem, vytvářejícím závislost. Kupujeme si věci, které nepotřebujeme, za peníze, které nemáme. Jsme zaplavováni a manipulováni scestnými informacemi. Lež a přetvářka je běžnou součástí i oficiální komunikace. Media jsou zaplavována filozofií destrukce. Dominuje kult ošklivosti a násilí. Jako by se měla naplnit Sokratova slova, že demokracie umožní, aby se vlády chopili zločinci. Ti neodpovědní, kteří mají osudy světa na starosti, řeší nákladně důsledky místo příčin. A zase za tím zaslechnete cinkání mincí. Děti nemají dostatek pozitivních vzorů. Celebrity jsou začasto bezvýznamní lidé, které všichni znají. Minulost ani budoucnost nejsou v módě. Pravda je často knokautována, než se dostane do ringu. To všechno jsem slyšel při mnoha setkáních. Každá špatná komunikace se mění v krizovou a Ferdinand Peroutka už kdysi prohlásil, že to je boj o duši národa, a dnes by asi řekl, že to je boj o duši našeho světa…
Jak vidíte a slyšíte kolem sebe, ten problém můžeme probírat ze stovek úhlů, zkrátka všichni chtějí vaše dobro. Nenechte si ho vzít! Ale utěšuje mě, že vždycky, i v těch nejtěžších dobách, existovala řada úžasných osobností, vznikala řada nádherných děl a platí to i v současnosti. Existuje spousta nesmírně schopných mladých lidí, kteří vědí, že za peníze se všechno koupit nedá. V tom je kus genetického kódu nadějné historie.
Je to psí doba a psi se o kost perou
Strach svírá hrdlo mor tančí krajinou
Hledači zoufalí pravdy se nedoberou
Když jednu minci moci mění čas za jinou
Tak jako vždycky bylo skřivan však znovu vzlétá
Písnička naděje dá stromům novou mízu
Někde uprostřed zmatků i na hnojišti světa
Maluje Leonardo svou slavnou Monu Lisu
Spolupracoval jste dlouhodobě se Spirituál Kvintetem. Co pro vás tato spolupráce znamenala a v čem spočívala?
To bylo 60 let nádherného života plného vzácných přátelství. Čas nepochybně potvrdí, co tahle kapela znamená v historii naší hudební kultury. Bylo mi ctí psát pro ně texty a při slavnostních koncertech na podiu během jedné nebo dvou písniček i básničku na tři až šest škodolibých slov z publika vytvořit. Když jsem vyslechl kombinace, jako třeba ruchadlo, koudel, splachovač, nebo potápěč rozpumprlíkovat, opruzený, nechtějte vědět, kde až jsem byl zpocený. Z části těch básniček vznikla docela unikátní knížka, kterou ilustroval Jirka Slíva. Když třeba vyprodaná Smetanova síň, Stavovské divadlo, nebo desítky dalších slavných sálů burácely smíchem a potleskem, byl jsem šťastný a vždycky Jirkovi Tichotovi škodolibě a s nadsázkou připomínal, že se znovu potvrdilo, že diváci přišli na básničku na tři slova, ale museli si kvůli tomu koupit lístek na celý koncert.
Mezi naše „fandy“ patřil i Miroslav Horníček. Měli jsme se rádi, ale celý život jsme si vykali. Dokonce jsem k nim občas zašel a brával jsem sebou i magnetofon, abych něco natočil pro rozhlas. A jednou jsem se ho zeptal, zda věří v Boha. On se zamyslel a opověděl: Nevěřím a trošku závidím těm, kteří ano. Ale snažím se žít tak, že kdyby nějaký Bůh byl, aby se mnou byl spokojenej. Neznám lepší definici víry.
A protože Miroslav Horníček chodil zejména na výroční koncerty, Jirka ho vždycky vyzval, aby z publika přišel povědět pár pozdravných slov. Což učinil se šarmem sobě vlastním. Bylo to, tuším, na pětatřicetinách kvintetu v Lucerně, už jsem měl svoje vystoupení za sebou, on svoji zdravici také, stáli jsme za kvintetem, který zpíval poslední blok písniček. Šťouchl do mě loktem a šeptnul. „Dobrý to zas bylo.“ „Miroslave, vy netušíte, jakej já mám strach, když na to podium lezu,“ přiznal jsem poctivě. „Františku, to vy netušíte, jakej já mám strach, když vy na to podium lezete.“ Byla to báječná moudrá a vtipná osobnost.
Ruchadlo koudel splachovač
Jednou dva bratrance napadlo
Že vynaleznou ruchadlo
Neb prázdno bylo v komoře
Tak prodali ho – za moře
Vezli ho v kufru velikém
Nádherným bílým parníkem
Po chodbách bloudí podle značek
Všude se blýská plno páček
Tož chtěli vědět proč a nač
Zatáhli – byl to splachovač
A marná byla další péče
Neb voda teče – teče – teče
Že nebyl kousek koudele
Nedopadlo to vesele
Voda dál tekla do parníku
Jak trudný konec Titaniku …
Když probíhalo 15 závěrečných koncertů Spirituál kvintetu, Lucerna byla jako vždy vyprodaná až po strop. V hledišti byly tři generace diváků a zase probíhal ten anatomický zázrak, že kvintet napíná hlasivky a ústa, publikum oči a uši a při tom spolu komunikují srdcem. Měl jsem v náručí 60 růží, a když celý sál zpíval společně Čelakovského Pocestného, že „krom toho, až té pouti přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem,“ věděl jsem, že to s námi ještě není tak špatné.
Oslavil jste významné životní jubileum. Dnes se někteří lidé vyššího věku obávají. Co byste jim řekl, abyste jejich obavy rozptýlil?
Myslím, že všichni jdeme podle předem dané mapy a jde jen o to, nepřehlížet to pěkné kolem a věřit na zázraky. Důležité je asi neztratit pozitivní myšlení, mít pořád pro co žít, najít si každé ráno nějakou radost na světě, mít přátele, být aktivní a činorodý, vždycky vítat ve dveřích naději, víru a lásku. Já vím, ono se to říká snadno, ale realizovat to, když se nedaří, když vidíte, jaká je doba bez základních hodnot, jak jsou i historické pravdy nežádoucí… Zkrátka dá to fušku. Ale jak pravil filozof Nietzsche: „Co mne nezabije, to mne posílí.“
Když byste se mohl vrátit do některého období svého života, co byste si vybral?
Prožil jsem zatím nádherný barevný a voňavý život, p otkal spoustu báječných lidí. Kteroukoliv větu z téhle symfonie si poslechu rád, ať má v partituře notičky slz anebo štěstí.
Jakou svou životní moudrost byste sdělil čtenářům Konzervativních novin?
Už v mládí mě zaujal citát o tom, že dlouho jsem byl smutný, že nemám boty, než jsem potkal člověka, co neměl nohy. Tak buďme blaženi a nezapomínejme, že naděje je neviditelná jistota statečných.
Milenka naděje
Každý den s tebou usíná
každý den s tebou vstává
milenka ze všech nejdražší
a ze všech nejskromnější
Je stínem stínu v každý čas
je důstojná je hravá
Jistota naděje
v té nejistotě zdejší
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!