Karel Schwarzenberg ostře odsoudil novoroční zabití generála Soleimáního, velitele elitních jednotek Kuds íránských Revolučních gard, jako prý porušení mezinárodního práva, teroristický akt, zločin; a ve světě, ve kterém se bez vyhlášení války zabíjejí vysocí představitelé cizího státu, nechce žít. Martin Fendrych v oceňujícím komentáři na aktualne.cz to dokonce označil za vraždu a Karla Schwarzenberga uvedl jako vzor skutečného konzervatismu.
Máme tady dvě otázky: (A) podstatu zabití generála Soleimáního a (B) co je skutečný konzervatismus.
Podstata zabití generála Soleimáního
Při vší úctě ke Karlu Schwarzenbergovi, hluboce se mýlí a tento jeho názor je zcestný. Revoluční gardy Íránu jsou na seznamu teroristických organizací, generál Soleimání byl tudíž velitelem teroristické organizace, byť součástí režimu jednoho státu (záměrně říkám nikoli země, nýbrž jen jejího současného režimu). Tento islamistický režim, jenž v roce 1979 založil v Íránu ajatolláh Chomejní, od té doby vede vůči Západu (Amerika = Velký Satan, Izrael = Malý Satan) nevyhlášenou válku. Tuto válku v posledních letech generál Soleimání zintenzivnil. Podle mírných odhadů je odpovědný za smrt přes 600 amerických vojáků, podle některých to může být až přes tisíc. Jinými slovy, v zabíjení amerických vojáků v Iráku byl velice úspěšný. Pak před Vánocemi připravil útok na ambasádu v Iráku, při kterém byl zabit jeden americký civilista, přičemž celou dobu irácká vláda jeho počínání tolerovala.
Generál Soleimání tudíž vedl efektivní, leč nevyhlášenou válku proti USA a tudíž z hlediska válečného práva, jak je poprvé v 17. století formuloval Hugo Grotius a jak je uznáváno dodnes, byl jako voják, důstojník a ozbrojenec legitimním cílem útoku.
První omyl Karla Schwarzenberga: válka nezačíná formálním vyhlášením, válka začíná, když někdo, byť nevyhlášeně, začne cíleně zabíjet vaše občany, vojáky a civilisty. Japonci napadli Pearl Harbor 7. prosince 1941 bez formálního vyhlášení války; až následně americký Kongres formálně vyhlásil válku Japonsku. Ale válka nezačala rozhodnutím Kongresu, nýbrž japonským útokem.
Druhý omyl Karla Schwarzenberga: protože válka Íránu proti USA konkrétně a Západu obecně probíhá, byť bez formálního vyhlášení, zabití generála Soleimáního nebylo bezprávím, ale v souladu s válečným právem legitimním zabitím nebezpečného nepřítele.
Třetí omyl Karla Schwarzenberga: a už vůbec se nejednalo o teroristický čin. Terorismus je definován jako (1) použití smrtícího násilí (2) proti civilistům (3) za účelem dosažení politických cílů. Soleimání nebyl civilista, nýbrž voják, dokonce generál; obdobně jako admirál Jamamoto, organizátor útoku na Pearl Harbor, kterého Američané v roce 1943 taky cíleně zabili.
Čtvrtý omyl Karla Schwarzenberga: domnívá se, že válka začíná jen formálním vyhlášením (jak jsme si ukázali výše, není to pravda) a tudíž zabít generála Soleimáního by bylo legitimní jen po americkém vyhlášení války Íránu. To by pak poskytovalo dvě možnosti: (a) buď válku nevyhlásit a nechat Soleimáního řádit dál. Anebo (b) formálně válku vyhlásit a podniknout masivní útok na Írán typu, jaké jsme viděli za Druhé světové války. To by si Karel Schwarzenberg přál, aby jeho formalismu bylo učiněno zadost? Není lepší, prozíravější a morálnější raději zabít fanatického islamistického generála, než vyhlásit válku celé zemi a zabít v ní spoustu lidí, včetně nevinných civilistů? Samozřejmě Karel Schwarzenberg by si vybral možnost (a), nechat Soleimáního řádit dál.
Co je skutečný konzervatismus
A to nás přivádí k otázce (B), do jaké míry je jeho postoj skutečně konzervativní.
Karel Schwarzenberg je v některých otázkách tradicionalista, v mnohých nostalgik, a v dalších zase, především kulturně-morálních, levicový liberál, dokonce radikálně levicový liberál. Evidentně byl jako mladý člověk ovlivněn německou Novou levicí roku 1968.
Před časem o něm Česká televize natočila dokument, když byl ještě ministrem zahraničí (2007-9 a opět 2010-13). V jedné scéně telefonicky mluví s tehdejším francouzským ministrem zahraničí a říká mu, že kdyby to samé řekl o jeho zemi v době jeho (Schwarzenbergova) dědečka, věc by se řešila osobním soubojem v Bouloňském lesíku. Nostalgik…
Mě se taky líbil svět před rokem 1914, svět gentlemanů a fair play. Ale od té doby se mnoho změnilo, především vznikly totalitarismy: komunismus, nacismus a islamismus. Ty první dva jsou mrtvé, ten třetí stále až příliš živý.
Konzervatismus je kombinací morálního idealismu s politickým realismem. Uznává morální hodnoty, není amorální, natož cynický. Je však realistický, nikoli naivní, natož utopický.
Snaží se především zachovat, uchránit a ubránit („konzervovat“) západní civilizaci a její svobodu. To znamená chovat se gentlemansky, fair play a podle pravidel vůči těm, kdo se sami gentlemansky, fair play, a podle pravidel chovají. Asi jako se k sobě chovali rakouští a francouzští důstojníci v bitvě u Solferina 1859, nebo rakouští a italští důstojníci v bitvě u Custozy 1866, či pruští a rakouští důstojníci v bitvě u Hradce Králové rovněž 1866.
Ale jak se chovat vůči těm, kdo žádná pravidla nedodržují? Realisticky. Uvědomit si, že totalitáři a teroristé (stejně jako piráti na moři) stojí mimo civilizovaný svět, mimo civilizaci samotnou a ti první ji chtějí zničit. Proto je důležité zničit je dřív, že se jim to podaří.
Takto chápal Churchill nacismus: nikoli jako tradiční Německo, nýbrž jako novodobé barbarství. Proto byl vůči němu tvrdý, velice tvrdý, a použil prostředků, s kterými Karel Schwarzenberg nesouhlasí. Ale díky nim byl nacismus poražen.
Mnozí chtěli appeasement Hitlera, stejně jako mnozí chtěli ústupky Stalinovi a jeho následovníkům (Ronald Reagan však ne); ve stejné dobré víře, jakou má vůči Íránu Karel Schwarzenberg.
Když v 80. letech Bitové zjistili, že v Gibraltaru se nacházejí teroristé z IRA, Margaret Thatcherová nařídila jejich zastřelení komandem; byla pak lidmi jako Karel Schwarzenberg kritizována, proč raději nenařídila jejich zajetí a postavení před soud.
Když Libyjci v roce 1986 umístili do diskotéky v Západním Berlíně bombu, kterou byl zabit jeden americký voják a ostatní zraněni, prezident Reagan nařídil bombardování Libye s cílem zabít Kaddáfího (nepovedlo se); byl pak lidmi jako Karel Schwarzenberg za to kritizován (bez vyhlášení války, představte si!).
Churchill, Thatcherová, Reagan – mně to zní jako konzervativci. Konzervativní realisté. Věděli, že k teroristům a masovým vrahům se máme chovat jinak, než k normální státníkům či obyčejným zločincům. Ti jsou postaveni před soud; nad teroristy, kteří mají na rukou krev nevinných, smí být z morálního hlediska vykonána rychlá spravedlnost.
Kdysi, když byl Karel Schwarzenberg majitelem týdeníku Respekt, do jeho obsahu nijak nezasahoval (což mu slouží ke cti), nechal redaktory psát své názory. Jen jednou protestoval, když Teodor Marjanović (pokud se dobře pamatuji) v komentáři naznačil, že Izraelci by měli zabít Arafáta neblahé paměti (který jako terorista žil a jako terorista zemřel) – s tím, že je proti jeho svědomí, aby v časopisu, který vlastní, byla obhajována vražda.
Karel Schwarzenberg tedy evidentně nemá rád zabíjení teroristických vůdců. Tehdy i dnes. Jen je smutné, že na obhajobu appeasementu teroristů a jejich vůdců používá svou nemalou autoritu, které se v této zemi těší.
Autor je ředitelem Občanského institutu
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!