Často se v Česku s povzdechem až příliš moc díváme na zahraniční osobnosti. Čtyřicet let komunismu nám způsobilo komplex méněcennosti, a tak se občas pro útěchu obracíme na persony za Atlantikem nebo za kanálem La Manche. Řada konzervativců včetně mě má dlouho v oblibě vyhledávat osobnosti z amerického nebo britského prostředí. Ten český konzervatismus prý nemá moc co nabídnout. Historik Jan Křen po sametové revoluci poznamenal, že Češi nikdy v historií ten pravý konzervatismus velkého stylu neměli.[i] Český konzervatismus od sametové revoluce cítil, že se nemá z české historie o co opřít. Inspiraci po většinu nacházel v anglosaském světě. Reagan, Churchill, Thatcherová. Známá klasika pro útěchu konzervativní duše. Kdo má rád něco ostřejšího, tak potom William Buckley Jr. nebo Barry Goldwater. A kdo si posteskne po životní filozofii, tak šáhne po siru Rogeru Scrutonovi nebo Jordanu Petersonovi.
Přitom zapomínáme, jak úžasné osobnosti nám historie našeho národa nabízí. Byť mám zálibu v anglosaském světě stejně jako řada dalších konzervativců, nemůžu uhnout od zmínky našich tří největších osobností z 19. století. Osobností, které čeští historici řadí paradoxně mezi liberály: Karel Havlíček Borovský, František Ladislav Rieger a František Palacký. Z dnešního pohledu bychom je však měli považovat spíše za konzervativce. Při tom, jak soudobý liberalismus zmutoval do zvrácené podoby, se tito tři čeští obrozenci jeví jako zásadoví ochránci tradičních hodnot. Byli to liberálové konzervativního střihu. Vraťme se proto na chvíli do starého českého liberalismu. Třeba zjistíme, že v něm můžeme objevit více konzervatismu než jinde ve světě.
Starý dobrý liberalismus
Století devatenácté bylo stoletím mnoha rodících se ideologií. Ještě před nástupem socialismu však bylo hlavně ideologií liberalismu. S trochou nadsázky byl liberál na každém rohu. Je dost možné, že bych v 19. století byl taky liberálem. Z dnešního pohledu bych byl totiž vlastně konzervativec. Katolíci jako já se tehdy na popud Vatikánu neměli vůbec vměšovat do politiky. Papež Pius IX. demokracii odmítal. Nejdéle sloužící papež sice v roce 1846 nastoupil na papežský stolec jako liberál, ale revoluční rok 1848 jej nadobro od liberálních myšlenek demokracie a konstitucionalismu odradil. Zatímco pro katolickou církev byl tehdy pohromou, pro naše liberály Riegra, Borovského a Palackého byl prvním posvěcením pro český národ a svobodu. Naši liberálové nežádali vyšinuté výstřelky proti lidské přirozenosti jako dnešní radikálové. Tehdy v roce 1848 žádali garanci ústavních svobod, odstranění cenzury a samostatnost českého národa.
Chtěli ústavnost, zrušení vrchnosti a poddanství. Lidská svoboda, která nepodléhá státnímu vměšování, byla hlavní vizí českých liberálů. Věřili, že člověk má právo si rozhodovat si o svém osudu sám bez otravného zásahu vrchnosti. Společnosti se bude dařit, když budou si budou jejich občané rozhodovat o svém osudu sami. „Čím více odevzdá vláda do rukou občanům samým, a čím menší jest počet vládních ouředníků…tím lepší jest řízení konstituční.“,[ii] psal Havlíček Borovský o potřebě lidské svobody. Všichni tři se vymezovali proti přílišné moci katolické církve, Borovský asi nejvíce. Ať nás však ani na vteřinu nenapadne, že se jednalo o tupé ateistické buřiče. Borovský sice ateista byl, ale nikoliv potřeštěným revolucionářem. Rieger i Palacký byli věřícími. Rieger sice do kostela nechodil poctivě, ale byl silným věřícím. „Rieger Boha nikdy neztratil,“ píše historik Robert Sak, „i nepotřeboval ho ani hledat, byl prostě v něm, kotva uchylující celou bytost.“[iii] Tehdejší liberálové věřili, že člověk nejlépe upevní svou víru pouze tehdy, bude-li svobodný. Víra z donucení není víra, „neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře“[iv] píše František Palacký. Palacký mimochodem už v dětství brilantně ovládal Písmo svaté.
Všichni tři dbali na dobré mravy a cnosti. Rieger byl i přes své společenské liberální myšlení po celou dobu věrný své ženě Marii – dceři Palackého. Havlíček Borovský sice nešetřil tvrdého slova proti habsburským vladařům. Odmítal však primitivní radikalismus a zcela se vysmíval socialistickým snům, které reprezentoval Karel Sabina. Ani boj za samostatnost českého národa v nich neprobudila destruktivní chování k habsburské říši. Požadovali samostatnost českých zemí, ale uvnitř habsburského státu. Obavy o destruktivní osud českého národa, pokud by se ocitl zcela sám, jim velel držet se radši otravného habsburského bratra. Odtud ta slavná Palackého věta, „Kdyby nebylo Rakouska, musili bychom ho vytvořit.“
Borovského pero, Palackého mysl a Riegerova řeč
Všem třem byl společný jejich boj za lidskou svobodu a český národ. Všichni taky byli aktivní v politice. Pro politiku přímo zrozeni. Všichni tři si taktéž prožili revoluční rok 1848 a zasazovali se o konstituční zřízení monarchie. Zklamání z rakousko-uherského vyrovnání roku 1867 se už Borovský nedožil. Tímto obdobím si prošli jen Palacký a Rieger.
Každý z nich však byl nadaný na něco jiného. Jak řekl jeden český historik v pořadu Historie Cs: „Palacký je mozek české politiky, Rieger jsou její ústa a Borovský její pero“.[v]
Borovského magické pero snad ani není třeba představovat. Vynikající básník a novinář. Jeho bravurní nadání se osvědčilo nejprve v Českých a potom v Národních novinám. Tyranský ministr vnitra Alexander Bach po něm šlapal, co to šlo. Podléhal striktní cenzuře a jeho publikace byly přerušovány. Celé období Bachova absolutismu žil pod útlakem monarchie, který vyvrcholil v jeho internaci do Brixenu. Opět vše vystihuje jeho magické pero v Tyrolských elegiích:
„Bach mi píše jako doktor,
že mi nesvědčí
v Čechách zdraví, že prej potřebuju
změnu povětří.“
Borovský byl schopen pro své ideály obětovat úplně všechno. Byl naprosto oddaný svým myšlenkám. Až na Rusko držel kontinuitu ve svých názorech od studentských let, ve kterých se většinou podle Borovského „jedna, větší polovice mladých lidí zamiluje do děvčat a druhá, menší, do idey“.[vi]
Na rozdíl od Borovského, měl Rieger ke psaní odpor. Neměl rád ani psaní svých politických projevů. Raději si vychutnával svou barvitou řeč. Na plénu Říšské rady se mu v rétorice jen těžko někdo vyrovnával. A co teprve cizí jazyky. Uměl hned čtyři: německy, rusky, anglicky a francouzsky. Na jeho němčinu se vane chvála ze všech stran. „On snad mluví líp než Němci“, šíří se lichotky nad Riegerovou němčinu.
Ze všeho nejvíce však miloval český národ a krásnou češtinu. A to s ní paradoxně jako mladý tak strašně zápolil. „Jak mohu česky psát, když neznám ani gramatiku“ – posteskl si Rieger, když ho Václav Štulc lákal do publikací.[vii]
Rieger se publikacemi nemusel trápit. Na ty hlavní myšlenky měl svého tchána – Františka Palackého. Náš Otec národa uměl myslet tzv. ve velkém. Bohatě se oženil, a tak se mohl plnou parou pustit do historických a filozofických prací. Jeho mistrovské dílo, které by měl znát každý hrdý Čech, je Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Palacký stejně jako Masaryk věřil, že náš národ má v sobě zakořeněného ducha svobody. Jako protestant shledával velkou slávu českého národa v husitství. Husité byli pro Palackého symbolem svobody. „Husité svobodní nepodléhají než autoritě Písma svatého a čtyř článků pražských“[viii], píše Palacký ve svých Dějinách.
Ani jeden z nich se nedožil svých vysněných snů. Borovský zemřel již velmi mladý, v nedožitých pětatřiceti letech. Potkal ho stejný osud jako jiné nadané mimořádné spisovatele, jako Karla Hynka Máchu nebo ruského básníka Lermontova.
Palacký se své české samostatnosti nedočkal. Rakousko-uherské vyrovnávání v roce 1867 byla definitivní rána pro jeho sen. Zklamán z chování císaře Franze Josefa se stáhnul z aktivní politiky a prosazoval strategii pasivní rezistence. Společně s Riegerem se rozhodli bojkotovat říšskou radu a český hlas dával rakouskému vládci najevo svou uraženost. Politika těchto staročechů, což je možná poněkud hanlivý, byť všední výraz Národní strany, byla politikou zcela pasivní. Proti nim se vzbouřili tzv. mladočeši, reprezentanti Národní strany svobodomyslné, kteří neváhali střílet do Palackého a Riegera ostrými. Palacký tento útok velice těžce nesl, zvlášť když byla napadána jeho osobnost a jeho životní zasvěcení českému národu. Mladočeši jako Julius Grégr však byli v kritice nekompromisní. Riegera a Palackého označovali za staré konzervativce a klerikály. No, posuďte sami, jak se Palacký bránil „hanlivému“ označení konzervativec: „Oni dávají nám sice název strany „konzervativní“, ale nejraději jmenují nás reakcionáři, a pro rozmanitost spílají nám ještě i feudálův, klerikálův, ultramontánův, ba titíž i jezuitův. Tu především ptáti se sluší, jakým právem to činí. A odpověď bude zníti: právem, kterého užívá každý, kdo se chytá zbraně – lži a utrhání.“… Já kupř. mohu o sobě říci, že jsem svobodomyslnějším nežli kterýkoliv mladočech, a byl jsem jím již i z těch dob, kdy u nás vídeňská liberálnost ještě nebyla v módě.“[ix]
Palacký umřel v roce 1876 – v době, kdy se mladočeši dostávali na vzestup. Rieger jako vychovaný bojovník ovšem svoje úsilí nevzdával. Po celou dobu se snažil obhajovat svou umírněnou „drobečkovou“ politiku. Snaha o poklidné vyrovnání s Němci mu však definitivně zlomila vaz. Za tzv. punktace byl Rieger nazýván vlastizrádcem. Postupně jeho osobnost z české politiky mizí a roku 1903 umírá. Jeho činy pro český národ nicméně zůstávají. Rieger, stejně jako Palacký a Borovský, zanechali pro lidskou svobodu a český národ mnohé. Borovský nám zanechává úžasnou poezii s životním bojovným duchem, že před zlem se člověk nemá hrbit. Na Riegera můžeme být hrdí za jeho celoživotní boj za český národ, jeho zásluhu o naše Národní divadlo, podporu české vzdělanosti a moderního průmyslu. A Palacký nám zanechává svá bravurní historická a filozofická díla s tichým odkazem na své liberální myšlení v konzervativním duchu.
Co bychom dnes za ně dali
Vývoj ideologií špatným směrem dospěl tak daleko, že už některé uznávané doktríny ztrácejí svůj původní smysl. Liberalismus právě zažívá největší otřes. Kdysi zcela nevinná vize s prostou myšlenkou „ať mě stát nechá na pokoji“ byla unesena radikálními hlasy. Liberalismus se posunul tak daleko doleva, že mnozí konzervativci u něm mluví jako o svém úhlavním nepříteli. Již tedy ne socialismus, komunismus nebo anarchismus. Novodobý pojašený liberalismus má být úhlavním nepřítelem konzervatismu. Problém dnešních dnů tak možná nevězí v nedostatku konzervativců, ale v nedostatku starých dobrých liberálů. Jak ukazují příběhy našich velikánů, ne všichni liberálové byli dříve jako ti dnešní. Jsem přesvědčen, že čeští liberálové by byli mnohým současným konzervativcům po chuti. Čeští liberálové jako Karel Havlíček Borovský, František Ladislav Rieger nebo František Palacký byli liberálové, kteří ctili osobní svobodu, ale také pravidla a řád; dbali na cnosti a bojovali za samostatnost českého národa. Dnešní doba možná nepotřebuje více konzervativců. Možná že potřebuje více cnostných liberálů jako Borovský, Rieger a Palacký. Kdyby dnešní liberálové vypadali jako ti naši tři velikáni z 19. století, měl bych je rád. Kéž by dnešní liberálové uměli myslet jako Palacký, psát jako Borovský a řečnit jako Rieger.
[i] In: Sak, R. (2003). Konzervativec nebo liberál? Academia, Praha, str. 313
[ii] Doležal, B. (2013). Karel Havlíček. Portrét novináře, Praha, str. 61
[iii] In: Sak, R. (2003). Konzervativec nebo liberál. Academia, Praha, str. 31
[iv] Znoj, M., Havránek, J., Sekera, M. (1995). Český liberalismus. Texty a osobnosti, Torst, Praha, str. 180
[v] Čt24. (2018). Vůdce národa, a nejen to. Historie.cs. Dostupné online: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/218411058220022/
[vi] Znoj, M., Havránek, J., Sekera, M. (1995). Český liberalismus. Texty a osobnosti, Torst, Praha, str. 70
[vii] Sak, R. (2003). Konzervativec nebo liberál? Academia, Praha, str. 19
[viii] Palacký, F. (1957). Z Dějin Národu českého. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, str. 192
[ix] Znoj, M., Havránek, J., Sekera, M. (1995). Český liberalismus. Texty a osobnosti, Torst, Praha, str. 184
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!