Před několik týdny jsem se zúčastnil několika online diskuzí na Facebooku s téměř třemi stovkami „městských třicátníků,“ kteří se převážně rozhodují mezi koalicí PirSTAN a SPOLU. Přestože mezi nimi byla řada jedinců s vyloženě levicovými názory, téměř nikdo z nich neuvažoval dát hlas ČSSD, KSČM, Zeleným nebo radikálně levicovému uskupení Budoucnost. Šlo přitom o lidi s vysoce liberálně orientovaným kulturním kapitálem, silným sociálním cítěním a obstojným finančním zázemím… Proč tomu tak je? Hodně nám napoví právě otázka bydlení.
Co tedy z debaty vyplynulo? V první řadě je to povrchní znalost jednotlivých politických programů zabývajících se politikou bydlení. Přestože šlo v drtivé většině o vysokoškoláky, jen málo účastníků bylo schopno popsat jednotlivé body politického programu a to jak u PirSTAN, tak pravicově laděnější koalici SPOLU. Otázkou zůstává, čí je to chyba. Podle mého názoru si ani jedno politické uskupení neuvědomuje finanční zázemí a ekonomické začlenění městských třicátníků. Lze je rozčlenit na dva tábory – ti, kteří na hypotéku dosáhli a ti, kteří o hypotéku usilují. Jen minorita patří do kategorie uživatelů „Mám byt po rodičích, či prarodičích“, i když i tato skupina pozvolna roste. Lze ji stručně popsat výrokem jednoho účastníka diskuze: „Byt v Praze bych si nikdy nemohl dovolit, tak jsem za pár set tisíc nechal zrekonstruovat chatu na Sázavě a rodiče se tam přestěhovali na důchod.“ Toto řešení může mít svůj půvab, ale v žádném případě problém systémově neřeší.
Dřu jako kůň a oni mě ještě zdaní?
Téměř všichni účastníci debaty vidí bytovou problematiku jako číslo jedna. Proč tedy nevolí levicové subjekty, které se ve svých prohlášeních bijí za levnější a dostupnější bydlení? Jednoduchá a přitom komplexní odpověď neexistuje, ale přesto lze z poskytnutého diskuzního materiálu vyvodit následující. Ti, kteří na hypotéku už dosáhli, samozřejmě nestojí o to, aby cena pracně nabitých nemovitostí klesala. A ti, kteří se na hypotéku čekají, mají zase strach ze zvýšení daňové zátěže.
Levice se snaží uchlácholit voliče, že se zdanění dotkne především bohaté a movitější skupiny obyvatelstva a nebude mít na nižší a střední příjmovou třídu zásadní dopad. V pražském prostředí mají tato prohlášení naprosto opačný dopad a vhodně to ilustruje reakce jednoho z účastníků diskuze: „Abych jako učitel dosáhl na hypotéku za 20 000 měsíčně, musel jsem si vzít ještě jednu práci. Našetřené peníze jsem uložil do cenných papírů, aby mi jen tak neležely na účtu, než si našetřím na základ hypotéky. A co se dozvím od levice, že mě za A progresivně zdaní a za B, že uvalí další daně na obchodování s cennými papíry. Teď vydělávám 40 000 čistého, takže jsem považován za jedince s nadprůměrným příjmem, přitom v Praze mám sotva na 2+kk a dřu jako kůň. Proč bych měl volit ČSSD? […] Sociální bydlení tady nikdy nefungovalo a to, že to funguje ve Vídni, neznamená, že to bude fungovat u nás.“ Odkazy na sociální politiku levicové Vídně silně rezonovaly celou debatou, ale měly spíše skeptický charakter. Podle mnohých není Praha a potažmo stát schopný zorganizovat dostatečnou výstavbu sociálních bytů a „všudypřítomná“ korupce určitě přihraje tyto byty do „nesprávných“ rukou viz kauza brněnských bytů, které skončily v rukou porno producentů.
Co nabízí pravice?
Pojďme se teď podívat, co těmto nespokojeným voličům nabízí koalice PirSTAN a středopravicová koalice SPOLU. Kromě obvyklých klišé (srozumitelné daňové zákony, přiměřená výše daní), která jsou přítomna snad ve všech volebních programech, je to zejména úprava stavebního zákona, který doposavad nebyl schválen a čelí ostré kritice nejen od opozice. Na nový stavební zákon se řada třicátníků toužebně upíná a doufá, že jeho schválením dojde k proklamovanému zjednodušení stavebního řízení na vysněný jeden rok. Nutno podotknout, že ve zmíněných debatách tomu nikdo nevěří, ale většina tvrdí, že horší už to stejně být nemůže.
Diskutující si však neuvědomili, že pokud se stane zázrak a stavební zákon bude schválen ještě v tomto roce a přitom bude efektivní a téměř bezchybný. Úředníci budou mít dva roky na to, aby se nová nařízení naučili správně procesně aplikovat. Tím pádem nejistota trvá a nikdo neví, zda je výhodnější zažádat si o stavební povolení ještě v tomto roce a čekat v krajním případě až 5 let anebo počkat do roku 2023 a doufat, že novela stavebního zákona opravdu zkrátí povolování staveb na slíbený jeden rok. Vládnoucí koalice umně využívá opoziční kritiky a Babiš ji označuje jako zbytečnou obstrukci, což mezi stavbychtivými třicátníky rezonuje více, než argumenty opozice, BIS a Nejvyššího správního soudu, kteří zákon prohlásily za nedodělaný paskvil, který nemá šanci přinést požadované urychlení výstavby. Opozice proto slíbila urychleně předložit svoji variantu novely stavebního zákona, ale jak se zdá, již nezvládla tento krok vhodně odkomunikovat svým potencionálním voličům. Je tady řada relativně nesmělých kroků, které cílí na určité minoritní skupiny, jako jsou samoživitelé a jejich přednostní právo na sociální byty, ale tato opatření jsou diskutujícími vesměs reflektována jako nedostatečná a krátkozraká.
Pirátské nápady
Suma sumárum online diskuze nevyústila v jednotný závěr (jak už to u podobných debat bývá), ale poukázala na zanedbanou komunikační strategii opozice ohledně politiky bydlení. Přestože je PirSTAN miláčkem městských liberálů, politika bydlení není podle všeho příliš dobře prezentována. Podobně je na tom ale koalice SPOLU. Pražský třicátník nevidí jasně žádný krátkodobý, střednědobý ani dlouhodobý plán, který by měl logickou návaznost a byl prezentován s určitými časovými závazky. Navíc čas od času prosáknout z jednoho či z druhého tábora nápady vskutku bizarní, jako byl například článek v Pirátských listech o enormním zdanění nemovitostí.
Autor je historik a sociolog, pracuje v Lucemburku, ale vrací se Prahy.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme