Jsme poučeni z Versailles?

Válka na Ukrajině trvá téměř jeden rok. Nic nenasvědčuje tomu, že by měl konflikt skončit v brzké době. Bohužel ani predikce mnohých analytiků o zhroucení ruského vojska, které slýcháme již několik měsíců, se nezdají být nablízku. Byť osobně věřím, že se může situace pro Ukrajinu na bojišti zlepšit, samotná prohra Ruska nám dlouhodobý mír nepřinese. Porazit Rusko pro bezpečnou Evropu stačit nebude. Dřív nebo později bude nutné nalézt dohodu o uspořádání bezpečnostního modelu na našem kontinentu. Buď se současným Putinovým režimem, nebo s kterýmkoliv dalším, jenž by mohl přijít po jeho odstranění. Neříká se mi to vůbec snadno. Jsem pro maximální podporu Ukrajiny, jak vojensky, tak finančně. Ovšem pro dlouhodobou stabilitu nebude dobré Rusko ponižovat. Ani velmi silné emoce v mé duši mi nedovolí ignorovat základní teorie mezinárodních vztahů a poučky z historie.   

Dnes na to zapomínáme, ale před 104 lety se po první světové válce sjely do Paříže vítězné mocnosti, aby po zpustošené Evropě nastolily nový mír. Výsledek mírové konference byl jasný. Versaillská smlouva shledala Německo jako hlavního viníka války. Potrestání viníka mělo přinést lekci všem, kteří by se kdy znovu pokusili rozpoutat krvelačnou válku. Prakticky stejné uvažování, jaké má dnes mnoho lidí na Západě. Potrestat Rusko a ukázat mu lekci, že civilizované národy spolu neválčí. Britská historička Margaret MacMillanová o průběhu vyjednávání v Paříži napsala celou knihu – „Mírotvorci: Pařížská konference 1919“. Co však přinesla tato Versaillská smlouva? Bohužel téměř všechno, jenom ne mír. Takzvaní „mírotvorci“ vytvořili křehký bezpečnostní systém, který se po dvaceti letech rozsypal jako domeček z karet. Versaillský systém naprosto rozbil evropskou stabilitu a ponížené Německo akorát cítilo pomstu. Tu splatilo s nástupem Adolfa Hitlera, kdy Hitler prakticky zhltnul Evropu a symbolicky nechal Francii podepsat ponižující mír ve vagonu Compiègne – v tom stejném vagonu, kde bylo Německo nuceno podepsat kapitulaci v první světové válce. Ponížený soupeř to mírotvorcům vrátil i s úroky. Evropa potom zápolila několik let s desítkami milionů obětí, než skončila druhá světová válka.

Stejná iluze

Z rétoriky drtivé většiny politiků a komentátorů na Západě vidím ten stejný „versaillský“ návrh. Odstranit Putina, ponížit Rusko a nejlépe ho znovu demokratizovat. Byl bych velice rád, pokud by svět takhle fungoval. Jenomže mír na věky tímto opravdu nenastane. I když se podaří odstranit Putina a nastolit režim à la Jelcin II., bude otázkou času, než nastoupí k moci někdo, kdo Rusům slíbí pomstu za ponížení Západem. Pokud je něco Rusům vnitřně cizí, tak je to právě liberálně-demokratická vláda. Pro Rusko znamená demokracie slabost. Jelcinova éra započatá Gorbačovovou perestrojkou je vnímána jako perioda nejvyššího ponížení. Jak před rokem řekl pro Echo24 ruský jestřáb Sergej Karaganov: „Byli jsme slabí a naivní, už nikdy víc.“

Pokud Putinův režim přeci jen padne, není velká pravděpodobnost, že by jeho následovník měl být lepší než on sám. Ať se nám to Západu líbí nebo ne, budeme se muset s Ruskem domluvit na uspořádání Ukrajiny. Samozřejmě budeme zcela legitimně požadovat dva klíčové body: 1. zachování celistvosti Ukrajiny a 2. úplné stažení ruských vojsk z ukrajinského území. Rusové budou chtít vyjednat především tyto dva body: 1. Ukrajina nesmí nikdy vstoupit do NATO a 2. nebude docházet k vyzbrojování ukrajinské armády Západem. Najít dohodu na těchto čtyřech bodech bude mimořádně složité. I proto tvrdím, že tato válka se může táhnout roky. Navíc nemáme jistotu, že by elita v Kremlu nesáhla k použití taktických jaderných zbraní, pokud by na Ukrajině hrozil fatální kolaps jejich vojsk.

Rusové možná budou ochotni přistoupit na územní celistvost Ukrajiny, pokud si budou moci ponechat Krym jakožto výsostně strategické místo. Už od pradávna se Rusové snažili zajistit si přístup k Černému moři. Mnoho jejich severních přístavů v zimě zamrzává a Krym s přístavem Sevastopol je pro ně svatý. My bychom možná přijmuli žádost Rusů na zastavení vyzbrojování Ukrajinců, ale jakou bude mít Západ garanci, že nový ruský car nevytáhne na zcela bezbrannou Ukrajinu znovu? Jeden z největších znalců mezinárodní geopolitiky John Mearsheimer ihned po rozpadu Sovětského svazu tvrdil, že by se Ukrajina neměla vzdávat jaderných zbraní právě pro případ odstrašení ruské invaze. Teď už jsou takové scénáře absolutně nereálné.

V mých očích je jediná šance na ukončení konfliktu nalezení dohody na těchto čtyřech bodech. Ukrajinská celistvost je pro nás svatá, stejně jako pro Rusko je svatá její neutralita. Rusové dali několikrát najevo, že Ukrajina v NATO je po ně „existenční hrozbou.“ A my jsme dali několikrát najevo, že nebudeme v žádném případě tolerovat nabourávání mezinárodního práva a svrchovanosti jednotlivých států. Nalézt kompromis bude nadlidský úkol. To však neznamená, že se nemá jednat. Stejně tak to neznamená, a to tady to chci obzvlášť zdůraznit, že by se měla Ukrajina hodit přes palubu (jak by si to asi přáli komunisti nebo krajní pravice).

Dovolit Rusku hladce obsadit ukrajinské území by bylo naprostou katastrofou. Vyvolalo by to stejný efekt jako křehký versaillský systém, jenž nedokázal zareagovat na militantní aktivity diktátorských režimů. I Henry Kissinger jako realista zdůraznil, že by lehkomyslné ponechání oněch čtyř anektovaných území bylo obrovskou chybou Západu. Vytvořilo by to precedent pro další hladové státy jako Čína, které by se bez zábran mohly pustit do uzurpace. Kissinger jako zkušený diplomat ví, že cesta k míru vede pouze skrze sílu. Bohužel lidi dneska čtou jenom titulky, a tak si všichni akorát přečetli Kissingerova slova o nutném návratu ke status quo ante. Co řekl dál, už nikoho nezajímalo. Nikoho nejímala jeho slova o nezbytné vojenské podpoře Ukrajiny. To tvrdím i já v této úvaze. Nicméně pro dosažení dlouhodobého míru je porážka Ruska na bojišti málo. Bolí mě u těchto slov můj jazyk, ale musí být zohledněny i zájmy soupeře.

Ne, opravdu nefandím Rusku

Mé předchozí teze by mohly někoho pobouřit, že snad fandím Rusku nebo chci odepřít Ukrajincům jejich úspěch na bojišti. Vůbec ne. Pokud bych si byl jistý, že dlouhodobý mír může být dosažen válcem ukrajinských vojsk podpořené Západem, uvítal bych to s otevřenou náručí. Ano, Putin je zločinec a gauner. To ale celá mocenská sebranka v Kremlu. Víme už dávno, s kým máme tu čest. To nám ale nic neřekne o možnosti dosáhnutí stability. Mezinárodní politika má své teorie, a úkolem akademiků je nabídnout řešení na základě teorií, jež fungují.

Rusku skutečně nefandím a žádný konzervativec by ani neměl. Od Ruska se máme držet co nejdál. Už dříve před válkou jsem v jedné odborné studii pro evropský institut New Direction doporučoval raději brát dražší americký LNG a snižovat tak závislost na ruském plynu.

Ne, Rusko není našim přítelem a nikdy nebude. Nechápu stále ještě zapálené panslavisty o všeslovanských snech. Zahořklí konzervativci po úpadku tradičních hodnot se slepě odvrací někam, kde jich spása nečeká. S ruským konzervativismem si máme vskutku jen málo co říci. Je v našem národním zájmu být součástí Západu, byť se nachází v hodnotové krizi. Vždycky jsem byl zastáncem silné transatlantické vazby. Můj vřelý postoj k Americe nezmění ani chyby Bidenovy administrativy. Garance bezpečnosti nás Evropanů leží v silné spolupráci se Spojenými státy. Není to svatá země a nikdy nebyla. Ale ve světě realismu nemáme jinou alternativu.

Mysleme ovšem na skutečnost, že i dosažení dlouhodobého míru s sebou nese své omezení. Porazit Rusko pro bezpečnou Evropu stačit nebude. Mírotvorci ve Versailles taktéž nechtěli nic jiného než spravedlnost po krvavé válce a potrestat zločinecké císařské Německo. Jak jejich pokus dopadl, je nám již velmi dobře známé. Nejlépe by ho vystihnul slavný citát od Thomase Stearnse Eliota: „Většinu zla na tomto světě páchají lidé s dobrými úmysly.“

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme