Netvrdím, že nelze vést k disciplíně prostřednictvím odměny. Odměňovat správné chování může být naopak velmi účinné. Slovutný behaviorální psycholog B. F. Skinner byl velkým příznivcem této metody. A také ji mistrně ovládal. Holuby naučil hrát ping pong. Sice míček jen kouleli zobákem po stole, ale i to byl na ptáky úžasný výkon. Skinner je dokonce během 2. světové války v rámci projektu Holub (později Orcon) učil pilotovat rakety. Dospěl daleko, jeho snahy však ukončilo vynalezení elektronického naváděcího systému.
Rodičovská opatření, která dětem dělají radost, jsou bezesporu účinnou výchovnou metodou. Platí to nejen pro děti, ale i pro partnery, kolegy nebo rodiče. Ovšem Skinner byl realista. Neušlo mu, že učení pomocí odměny je velmi obtížné. Často musel jen trpělivě pozorovat, dokud se jeho pokusný subjekt neuráčil provést žádaný úkon. Zabralo to spousty času a čekání, což byl problém. Skinner navíc musel svá zvířata nechat vyhladovět na tři čtvrtiny jejich běžné váhy, než se začala dostatečně zajímat o odměnu v podobě krmení. Tím však slabiny čistě pozitivního přístupu nekončí.
Pozitivní a negativní emoce
K učení nám dopomáhají nejen pozitivní, ale i negativní emoce. A učit se musíme, protože se rodíme hloupí a zranitelní Všechny emoce, pozitivní i negativní, mívají dvě užitečně odlišené varianty. Pocit uspokojení (neboli nasycení) nám říká, že jsme udělali něco dobrého, a naděje (neboli motivační odměna) je známkou toho, že nás čeká něco příjemného. Bolest bolí, abychom příště neopakovali něco, co nám ublížilo nebo nás uvrhlo do sociálního vyloučení (jelikož osamění je také formou bolesti). Úzkost nás varuje před špatnými lidmi a místy a chrání nás před potenciální bolestí. Všechny tyto emoce musejí být ve vzájemné rovnováze, my je musíme posuzovat komplexně a v daném kontextu, protože bez nich bychom nepřežili a neprospívali. Proto svým dětem prokazujeme medvědí službu, když se vzdáváme důležitého výchovného nástroje, jako jsou negativní emoce (které samozřejmě musíme používat opatrně a s láskou).
Skinner věděl, že výhrůžky a trest mohou zabránit nežádoucímu chování, stejně jako odměna může povzbudit k tomu žádoucímu. V dnešní době, kdy jsme paralyzováni představou jakéhokoli vnějšího zásahu do takzvaně přirozeného vývoje neposkvrněné dětské psychiky, není snadné o tomto tématu mluvit. Kdyby se však děti opravdu vyvíjely samy od sebe, bez nutnosti vnějšího vedení, nemusely by procházet tak dlouhým procesem zrání a dospělosti. Jednoduše by vyskočily z dělohy a hned začaly obchodovat na burze. Plně je ochránit před strachem a bolestí navíc nelze. Jsou malé a zranitelné. O světě toho moc nevědí. I když se učí něčemu tak přirozenému jako chůze, svět jim dává jednu ránu za druhou. A to vůbec nemluvím o frustraci a pocitu, že jim nikdo v ničem nevyhoví, které se stanou nedílnou součástí jejich vztahů se sourozenci, vrstevníky a nevstřícnými, tvrdohlavými dospělými. Vzhledem k tomu se pak musíme ptát nikoli, jak dokonale zaštítit děti před neštěstím a nezdarem, aby nikdy nezakusily strach nebo bolest, ale jak je toho naučit co nejvíce s minimálními náklady.
Výchova bez trestu?
Rodiče, kteří odmítnou převzít zodpovědnost za disciplínu svých dětí, si představují, že mohou jednoduše uniknout konfliktu, který je nedílnou součástí správné výchovy dětí. Ano, krátkodobě se vyhnou roli zlých dospělých. Své potomky však před strachem a bolestí neochrání. Právě naopak – kritický a necitelný sociální svět takovým dětem udělí lekci mnohem tvrdší než zodpovědný rodič. Buď své děti ukázníte vy sami, nebo to za vás udělá zbytek světa, který si nebude brát servítky. Pokud si však zvolíte to druhé, nenamlouvejte si, že tak činíte z lásky.
Leckdo možná namítne, jak je to dnes v módě: proč by se dítě mělo podřizovat svévolným příkazům rodičů? Dokonce je dnes slyšet politicky korektní myšlenka, že taková výchova je projevem „adultismu“[adult = dospělý], což je typ předsudků analogický s rasismem či sexismem. Otázku rodičovské autority je však potřeba zodpovědět pečlivě, a k tomu ji musíme důkladně analyzovat. Pokud akceptujeme výše uvedenou námitku tak, jak je formulována, zčásti akceptujeme i její platnost, a to může být nebezpečné. Proto si ji rozeberme.
Zaprvé, proč by se dítě mělo podřizovat? To je snadné. Dítě musí poslouchat, protože je závislé na péči, kterou mu více či méně nedokonalí rodiče poskytují. Proto je pro něj výhodnější chovat se tak, aby mu druzí projevovali opravdovou lásku a přízeň. Nebo ještě lépe tak, aby si získalo optimální pozornost dospělých, která prospěje jeho současné situaci i budoucímu vývoji. To je velmi vysoký standard, je to však v nejlepším zájmu dětí, a tak je vhodné o něj alespoň usilovat.
Dítě a očekávání
Každé dítě by se dále mělo naučit kultivovaně plnit očekávání občanské společnosti. To neznamená propadnout tupé ideologické konformitě. Rodiče zkrátka musejí odměňovat takové názory a činy, které jejich potomku přinesou úspěch i mimo rodinný kruh, a pomocí hrozeb a trestu korigovat chování, které by mu nepřineslo nic než trápení a životní nezdar. Vhodného času k takovému usměrnění však nemají nazbyt, a tak s ním nesmějí příliš otálet. Pokud se dítě nenaučí správnému chování do svých čtyř let, nadosmrti bude mít potíže s navazováním přátelských vztahů.
Odborná literatura se v tomto shoduje. Děti, které si znepřátelí své vrstevníky, se přestanou vyvíjet. Začnou zaostávat stále víc, zatímco ostatní půjdou kupředu. Dítě bez kamarádů pak často vyroste v osamělého, asociálního a deprimovaného mladistvého či dospělého. A to není dobře. Blahodárnému vlivu sociálních interakcí s druhými vděčíme za větší část svého duševního zdraví, než si uvědomujeme. Naše okolí nám musí neustále připomínat, jak přemýšlet a jednat. Jakmile se od správného směru odchýlíme, lidé, kterým na nás záleží a mají nás rádi, nás mohou více či méně důrazně usměrnit. Proto je dobré pár jich kolem sebe mít.
Vrátíme-li se k naší otázce, není pravdou, že vláda dospělých je vždy a všude svévolná. To platí jen v dysfunkčním totalitním státu. Ale v civilizované, otevřené zemi většina dodržuje funkční společenskou smlouvu, jejímž cílem je obecné blaho, či přinejmenším koexistence bez velkého násilí. Ani systém pravidel, který umožňuje pouze onu minimální verzi smlouvy, není v žádném případě svévolný, nikoli v porovnání s alternativami. Pokud společnost dostatečně neodměňuje produktivní, prosociální chování, přerozděluje zdroje velmi svévolně a neférově a dává prostor krádežím a kořistnictví, dlouho nekonfliktní nezůstane. Pokud její hierarchie stavějí pouze (či primárně) na moci namísto způsobilosti, bez níž nelze plnit důležité a obtížné úkoly, stane se náchylná ke kolapsu. To v jednodušší podobě platí i o hierarchiích v rámci šimpanzích tlup, což svědčí o tom, že jde o pravdu fundamentální, biologickou a ne-arbitrární.
Důležitost socializace
Špatně socializované děti mají hrozný život. Proto je optimální socializace nanejvýš žádoucí. Zčásti toho lze dosáhnout pomocí odměňování, ale ne úplně. Otázka proto nezní, zda občas přikročit také k hrozbě či trestu, nýbrž zda tak činit vědomě a promyšleně. Jak tedy máme děti ukázňovat? Na to není jednoduchá odpověď, protože děti (i rodiče) se svým temperamentem výrazně liší. Některé jsou milé a vstřícné. Bytostně se chtějí všem zavděčit, jenže za to platí averzí ke konfliktu a sklonem k závislosti na druhých. Jiné mají svou hlavu a jsou nezávislejší. Chtějí dělat, co se jim zlíbí, kdykoli, neustále. Mohou být neposlušné a zatvrzelé. Některé děti touží po pravidlech a struktuře a jsou spokojené i v prostředí, kde vládnou přísná pravidla. Jiné nemají o předvídatelnosti a rutině valné mínění a odmítají i minimální nutný řád. Některé mají bujnou představivost a srší kreativitou, jiné jsou věcnější a konzervativní. To vše jsou hluboké, důležité rozdíly, které vycházejí z biologických faktorů a společensky se modifikují jen ztěžka. Vzhledem k takové variabilitě máme vskutku štěstí, že jsme zdědili společnost, která o otázce náležitého uplatňování sociální kontroly diskutuje tak uvážlivě a důkladně.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!