Ve svých nejtemnějších chvilkách, když bloumám podsvětím své duše, často s hlubokou pokorou žasnu nad schopností lidí přátelit se, milovat své partnery, rodiče a děti a dělat vše, co je třeba, aby se soukolí světa nepřestalo otáčet. Znal jsem jednoho zaměstnance místních veřejných služeb, který po dopravní nehodě skončil s trvalým postižením. Dlouhá léta potom pracoval bok po boku s kolegou, který zase trpěl degenerativním neurologickým onemocněním. Oba opravovali elektrické vedení, navzájem se doplňovali a kompenzovali si své nedostatky. Jsem přesvědčen, že takové všední hrdinství není výjimkou, nýbrž pravidlem.
Většina lidí má nějaké zdravotní potíže, a přesto žijí a pracují, aniž by si stěžovali. A má-li někdo to štěstí, že je zrovna zdravý, pak na tom většinou není dobře některý jeho příbuzný. Lidé však své překážky zdolávají a dál vykonávají obtížnou, náročnou práci, aby zachovali svou rodinu, společnost i sami sebe. To je pro mne takový zázrak, že se zmůžu jen na němý úžas a vděk. Svět se může rozpadnout a vypovědět službu tolika různými způsoby a nad hladinou jej drží jen ranění a trpící. Za to si zaslouží hluboký obdiv. Je to neutuchající zázrak vytrvalosti a odhodlání.
Ve své klinické praxi klienty pobízím, aby se sobě či druhým nezdráhali přiznat zásluhy za produktivní úsilí a péči, jakož i za nelíčený zájem a ohleduplnost, kterou vůči druhým projevují. Lidé tolik trpí limity a restrikcemi Bytí, až se divím, že vůbec dokážou jednat správně nebo hledět i na jiné. Přesto jich tak jedná dostatek, protože máme ústřední topení a tekoucí vodu a nekonečnou výpočetní kapacitu a elektřinu a dostatek jídla pro všechny a dokonce i volný čas na úvahy o údělu širší společnosti a přírody, té strašlivé, nelítostné přírody. Celé to složité soustrojí, které nás chrání před mrazem a hladem a před smrtí žízní, působením entropie neúnavně tíhne k selhání, a tak neuvěřitelně hladce funguje jen díky neustálé péči pracovitých lidí. Jsou pravda tací, kdo propadnou peklu zahořklosti a nenávisti vůči Bytí, ale většina to odmítá, navzdory utrpení a zklamání a životním ztrátám a vlastní nedostatečnosti a ošklivosti, a v tom opět musí vidět zázrak každý, kdo má oči k vidění.
Lidstvo jako celek, jakož i jeho dílčí, identifikovatelní jedinci, si zaslouží soucit za to otřesné břímě života, pod nímž člověk klopýtá. Zaslouží si soucit pro svou podřízenost smrtelné zranitelnosti, tyranii státu a kruté svévoli přírody. Je to existenciální stav, jaký zvířata neznají a nemusejí snášet, břemeno tak těžké, že by jej plně unesl jen Bůh. Právě takový soucit by měl být tím pravým lékem na pocit sebe-opovržení, který sice není neopodstatněný, leč celá pravda je složitější. Nenávist vůči sobě a lidstvu musíme vyvažovat vděčností za tradici a úžasem nad tím, co dokážou i normální, obyčejní lidé, nemluvě o počinech opravdových velikánů.
Zasloužíme si respekt. Vy si zasloužíte respekt. Pro druhé jste stejně nepostradatelní jako sami pro sebe. V probíhajícím dramatu světa hrajete klíčovou roli. Máte tudíž mravní povinnost o sebe dbát. Pečovat o sebe, pomáhat si a být k sobě vstřícní o nic méně než pečovat, pomáhat a být vstřícní k těm, které máte rádi a vážíte si jich. Jednejte v běžném životě tak, abyste si mohli vážit vlastního Bytí. Ano, my všichni jsme křehké nádoby. Nikdo z nás se nevyrovná slávě Boží. Kdyby však tento strohý fakt znamenal, že nemusíme dbát o sebe ani o ostatní, všichni bychom se museli ustavičně a brutálně trestat. A to by nebylo dobře. Tím bychom nedokonalost světa, která musí každého poctivě uvažujícího člověka přimět k pochybám nad samotnou patřičností reality, ve všech ohledech jen zhoršovali. A to zkrátka nemůže být ta správná cesta vpřed.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!