Křesťanská doktrína pozvedla individuální duši. Otroka i otrokáře, poddaného i pána, postavila na stejnou metafyzickou úroveň a prohlásila je rovnými před Bohem a zákonem. V křesťanství platí, že i král je pouze jedním z mnoha.
Aby se ujala tato myšlenka, která se natolik příčila empirické zkušenosti, muselo křesťanství radikálně oslabit zažitou představu, že světská moc a výsadní postavení je známkou mimořádné Boží přízně. Částečně toho dosáhlo díky neobvyklému tvrzení, že spásy člověk nedosáhne úsilím ani zásluhami – tedy „skutky“. Tato doktrína nebyla bez vad, přinejmenším však nedopustila, aby se král, aristokrat či bohatý kupec morálně povyšoval nad prostý lid.
A tak se metafyzická idea implicitní transcendentální hodnoty každé jednotlivé duše stala proti všem očekáváním nejhlubším základem západního práva a společnosti. Tak tomu nebylo nikdy dříve a ve většině světa tak tomu není dodnes. Ve skutečnosti je to učiněný zázrak (což bychom nikdy neměli spouštět ze zřetele), že se hierarchické otrokářské společnosti našich předků pod vlivem eticko-náboženského zjevení reorganizovaly tak, že se představa lidí coby majetku či absolutní nadvlády jedněch nad druhými stala zcela nepřijatelnou.
Zapomínat bychom neměli ani na to, že otroctví je přirozeně přitažlivá, pohodlná a velice praktická myšlenka (přinejmenším pro ty silnější), stejně jako názor, že silnější by měli vládnout slabším. Znamená to, že nejprve musela uspět revoluční kritika hodnotového žebříčku otrokářských společností, než lidé mohli tuto praktiku byť jen zpochybnit, natož zarazit (včetně myšlenky, že moc a autorita propůjčuje otrokáři ušlechtilost, a ještě zásadnější představy, že samotná moc otrokáře je právoplatná a dokonce ctnostná). Křesťanství jako první vyrukovalo s překvapivým tvrzením, že i ten nejnižší poddaný má práva, dokonce nezadatelná práva, a že panovník a stát mají fundamentální mravní povinnost tato práva ctít. Křesťanství také otevřeně hlásalo ještě nepochopitelnější myšlenku, že vlastnictví druhého člověka mravně degraduje otrokáře (který předtím platil za ctnostného šlechtice) stejně jako otroka, či ještě více. Dnes si již nedovedeme představit, jak obtížně přijatelná myšlenka to tehdy byla. Zapomněli jsme, že po drtivou většinu lidských dějin byl samozřejmou normou přesný opak. Máme za to, že vysvětlení si žádá touha zotročovat a vládnout, jenže je to znovu obráceně.
Tím netvrdím, že křesťanství nemělo své problémy. Podotýkám však, že všechny jeho problémy se objevily až poté, co křesťanství vyřešilo celý soubor ještě vážnějších problémů. Křesťanská společnost byla mnohem méně barbarská než předchozí pohanská nebo i ta římská. Sice v ní stále přežívala řada barbarských praktik, přinejmenším však brala za samozřejmé, že předhazovat otroky lvům pro pobavení obecenstva je nemorální. Stavěla se proti vraždění novorozenců, prostituci a zásadě, že pravdu má vždy silnější. Trvala na tom, že ženy mají stejnou hodnotu jako muži (přestože dodnes zápasíme s tím, jak tento poznatek uchopit politicky) a že i s nepřáteli musíme zacházet jako s lidmi. A v neposlední řadě oddělila stát od církve, tak aby si králové a císaři, kteří jsou také jen lidé, nemohli dál nárokovat úctu vyhrazenou jen bohům. To vše se zdálo prakticky nemožné, přesto se to však stalo.
Všechny tyto zdánlivě nepřekonatelné překážky se s postupem křesťanské revoluce ztrácely v propadlišti dějin. Takový už je osud vyřešených problémů. Jakmile se vytratil i ten poslední, zapomněli jsme i na samotny fakt, že tyto překažky vůbec kdy existovaly. Pouze pak se do středu pozornosti Západu dostaly zbývající problémy, jež křesťanská doktrína tak rychle vyřešit neuměla. Mimo jiné se staly hnací silou rozvoje vědy, která si dala za cíl skoncovat se světským, materiálním utrpením, jež bylo v křesťanských společnostech stále velmi palčivé. Problém znečištění ovzduší v důsledku automobilové dopravy upoutal dostatečnou pozornost veřejnosti až poté, co technologie spalovacích motorů vyřešila podstatně závažnější problémy. Toho, kdo nemá co do úst, obsah oxidu uhličitého v atmosféře nezajímá. Netvrdím, že množství CO2 je irelevantní obecně, pouze že je irelevantní v situaci, kdy člověk dře jako mezek, hladoví a z tvrdé, neúrodné země plné hloží a trní dobývá jen nuzné živobytí. Relevantní začne být až po vynálezu traktoru, kdy stovky milionů lidí přestanou hladovět. Každopádně na konci 19. století, kdy na scénu přišel Nietzsche, stály v popředí zájmu ty problémy, na něž křesťanství nestačilo.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!