V té části světa, kde se křesťanství před dvěma milénii zrodilo, byli lidé mnohem větší barbaři než dnes. Konflikt byl na denním pořádku. Lidské oběti, včetně těch dětských, byly běžné i ve vyspělých kulturách, jakou bylo starověké Kartágo. V Římě se gladiátoři zabíjeli kvůli zábavě a krev v arénách tekla proudem. Pravděpodobnost, že občan moderní demokracie dnes bude zabit nebo sám někoho zabije, je ve srovnání s dávnými společnostmi (či těmi současnými, jimž vládne anarchie) minimální.
Tehdy byla nejpalčivějším mravním problémem otázka, jak omezit násilné, impulzivní sobectví a s tím související bezohlednou hamižnost a brutalitu. Lidé s takovými agresivními sklony samozřejmě nevymřeli zcela. Dnes však alespoň vědí, že takové chování není trpěno, a tak se jej snaží držet na uzdě. A pokud to nedokážou, většinou tvrdě narazí.
V moderní době však začal sílit problém, který v naší surovější minulosti stál spíše v pozadí. Je snadné uvěřit, že druzí lidé jsou arogantní a sobečtí a vždy hledí především na svůj zájem. Cynismus, který tomuto názoru propůjčuje platnosti univerzální a samozřejmé pravdy, je dnes všudypřítomný a módní. Přesto je takový pohled na svět spoustě lidí cizí. Ti mají opačný problém – tíží je neúnosné břemeno odporu vůči sobě samým. Pohrdají sebou, hanbí se a užírají se výčitkami svědomí. Zatímco ostatní se narcisticky opájejí vlastní důležitostí, oni si sami sebe neváží ani trochu a vůbec o sebe nedbají. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že někteří lidé snad opravdu nevěří, že si zaslouží tu nejlepší péči. Trýznivě si uvědomují své vady a nedostatky, skutečné i zveličené, stydí se za sebe a pochybují o své hodnotě. Bytostně věří, že ostatní lidé by neměli trpět, a jsou ochotni pracovat pilně a obětavě, aby svým bližním pomohli. Stejně smýšlejí dokonce i o svých zvířecích společnících. O sobě však nikoli, nebo jen stěží.
Je pravdou, že idea nezištného sebeobětování má v západní kultuře hluboké kořeny (přinejmenším všude tam, kde západ ovlivnilo křesťanství, založené na následování člověka, jenž podstoupil oběť nejvyšší). Proto by se možná leckdo zatvářil pochybovačně, kdybych prohlásil, že biblické zlaté pravidlo neznamená „obětujte se pro druhé“. Kristova archetypální smrt je však příkladem toho, jak přijmout konečnost, zradu a tyranii jako hrdina – jak kráčet s Bohem navzdory tragédii probuzeného vědomí – a nikoli pokynem k tomu, abychom se druhými nechali zneužívat. Obětovat se Bohu (či nejvyššímu dobru, chcete-li) neznamená trpět tiše a svolně, když od nás nějaká osoba či organizace soustavně žádá víc, než nám dává na oplátku. V takovém případě podporujeme tyranii a necháváme ze sebe dělat otroky. Není vůbec ctnostné, když se jako ovce podřizujeme násilnému despotovi, i když jím jsme my sami.
Z díla Carla Junga, slavného švýcarského hlubinného psychologa, jsem si vzal dvě důležitá ponaučení o rčeních „co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim“ a „miluj bližního svého jako sebe sama“. To první zní, že ani jeden z těchto výroků nemá nic společného se slušností. A druhé, že v obou případech jde o rovnici, a nikoli příkaz. Jsem-li něčí přítel, příbuzný nebo partner, pak je mou mravní povinností stát si za svým zájmem stejně nesmlouvavě jako druhá strana. Protože pokud tak neučiním, stane se ze mne otrok a z toho druhého tyran. A k čemu to bude dobré? V každém vztahu je lepší, jsou-li oba partneři silní. Navíc není velký rozdíl mezi tím nedat se, pokud nás chce někdo trýznit či zotročit, a zastat se jiného. Podle Junga je nutnost přijmout a milovat svého vnitřního hříšníka stejně důležitá jako nutnost odpustit poklesky druhým.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!