Carl Rogers, jeden z velkých psychoterapeutů dvacátého století, poslouchat uměl. Napsal o tom: „Drtivá většina lidí neumí poslouchat. Máme sklon hodnotit, protože poslouchání je nebezpečné. K tomu je především potřeba odvaha, a ta mnohdy chybí.“ Věděl, že naslouchání umí druhého proměnit. V této souvislosti poznamenal: „Někteří z vás si možná říkáte, že jste dobří posluchači, ale nikdy jste nikoho neproměnili. V tom případě je nanejvýš pravděpodobné, že jste neposlouchali způsobem, jaký jsem popsal.“
Rogers svým čtenářům doporučil, aby příště, když se s někým ocitnou ve sporu, provedli krátký experiment: „Ustaňte na okamžik v debatě a zaveďte následující pravidlo: ‚Každý předloží svůj argument až poté, co formuluje stanovisko svého oponenta k jeho plné spokojenosti.‘“ Mně tato technika mnohokrát dobře posloužila, v profesním i osobním životě. V diskuzi často shrnu, co řekli druzí, a přeptám se, zda jsem jejich argumentu dobře porozuměl.
Můj oponent někdy mé shrnutí akceptuje. Někdy mne drobně poopraví. Občas se netrefím vůbec. I to je užitečná informace. Tento proces má několik hlavních výhod. Zaprvé doopravdy pochopím, co druhý tvrdí. K tomu Rogers píše: „Zní to jednoduše, že ano? Jakmile to však zkusíte, uvědomíte si, že je to jeden z nejnáročnějších úkonů, jaký jste kdy provedli. Pokud druhému skutečně porozumíte, pokud se odhodláte vstoupit do jeho vnitřního světa a pohlédnout na svět jeho očima, riskujete, že vás ta zkušenost poznamená. Třeba jeho vidění světa přijmete za své, necháte se ovlivnit jeho vnímáním a osobností. Představa takové proměny je pro nás mimořádně strašidelná.“ Málokdy jsem četl pravdivější a užitečnější slova.
Druhá výhoda spočívá v tom, že výše popsaná metoda pomáhá konsolidovat paměť. Vezměme si následující příklad: V rámci sezení poslouchám mnohoslovný, nesoustředěný, velmi cituplný popis obtížného životního období svého klienta. Nakonec jej spolu shrneme. Líčení je rázem kratší. Tato verze se zapíše do paměti mé i mého klienta. V mnoha směrech je to dočista jiná vzpomínka – s trochou štěstí lepší. Je koncentrovanější, méně objemná. Z příběhu vytáhneme jeho jádro, popis příčiny a následku, formulovaný tak, aby se něco podobného v budoucnu pokud možno neopakovalo. „Stalo se X. Z důvodu Y. Pokud nechci, aby se to opakovalo, musím udělat Z.“ Tak vypadá úspěšná vzpomínka. Takový je účel paměti. Minulost si pamatujete ne proto, abyste ji dokázali kdykoli vylíčit přesně, do všech podrobností, ale abyste byli lépe připravení na budoucnost.
Třetí výhoda spočívá v tom, že Rogersova metoda je obtížnou překážkou pro každého, kdo by chtěl svým protivníkům podsouvat vlastní verzi jejich argumentu. Kdykoli vám někdo oponuje, málokdy odoláte pokušení jeho názor přespříliš zjednodušovat, parodovat nebo překrucovat. Je to kontraproduktivní hra, která má za úkol jednak uškodit vašemu soupeři, a jednak vám přiřknout nezaslouženou výhodu. Když však naopak máte shrnout něčí argument tak, aby váš oponent vaši verzi odsouhlasil, možná jej vyjádříte ještě výstižněji a srozumitelněji než on. Pokud jste vůči názoru svého soupeře spravedliví, třeba si uvědomíte, že na něm něco je, a poučíte se z něj, a také si o něj nabrousíte vlastní argument (pokud i poté usoudíte, že se váš soupeř mýlí). Pak už se nebudete muset vymezovat vůči překroucené verzi něčího názoru a můžete tak alespoň částečně překonat propast mezi vámi a protivníkem. Zároveň budete odolnější vůči vlastním pochybám.
Někdy nám trvá dlouho, než pochopíme, jak druzí to či ono vlastně myslí. Oni totiž své myšlenky často artikulují poprvé. Občas přitom zabloudí do slepé uličky nebo pronesou něco rozporuplného či rovnou nesmyslného. Mluvení (a myšlení) totiž mnohdy staví spíše na tom, co jsme zapomněli, než co si pamatujeme. Probírat nějakou událost, zejména emocionálně náročnou jako úmrtí nebo vážná nemoc, znamená pomalu prosívat vzpomínky a vybírat, které si ponecháme a které ne. I mnohé z těch, které nakonec odhodíme, však musíme nejprve odít do slov. Musíme vylíčit celý emocemi nabitý zážitek do nejmenších podrobností. Jen pak můžeme zaostřit a konsolidovat ústřední linku, příčinu a následek. Jen pak můžeme z příběhu vyvodit poučení.
Představte si, že držíte v ruce štůsek stodolarových bankovek, z nichž některé jsou padělané. Než oddělíte pravé od falešných, musíte nejprve všechny rozložit na stůl, aby byly dobře vidět. Takto metodicky musíte postupovat, když opravdu nasloucháte někomu, kdo se snaží vyřešit nějaký problém nebo vám sdělit něco důležitého. Pokud lehkovážně hodíte do koše všechny bankovky poté, co se dozvíte, že některé jsou padělané (třeba protože spěcháte nebo se tím nemáte chuť zabývat), nikdy se nenaučíte oddělovat zrno od plev.
Pokud naopak posloucháte bez předsudků, lidé vám mnohdy prozradí vše, co jim běží hlavou, a to jen s minimální příměsí klamu. Sdělí vám ty nejneuvěřitelnější, nejabsurdnější, nejzajímavější věci, jaké si dokážete představit. Jen málokterý hovor vás pak bude nudit (podle toho vlastně poznáte, zda druhého opravdu posloucháte; pokud se nudíte, pak nedáváte pozor).
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!