Jordan Peterson o marxistických intelektuálech

Postmoderní disciplíny vydatně čerpají z několika zdrojů. Zaprvé všechny vycházejí z filozofie marxistických humanistů. K těm patřil například Max Horkheimer, který ve 30. letech minulého století vyvinul kritickou teorii. Každé krátké shrnutí jeho myšlenek bude nevyhnutelně zjednodušené, nicméně Horkheimer se považoval za marxistu. Věřil, že západní víra v individuální svobody a volný trh je pouze maskou, která zastírá pravou podobu Západu: nerovnost, útisk a vykořisťování.

Byl přesvědčen, že intelektuálové musejí usilovat o společenskou změnu namísto pouhého studia, a přál si osvobodit lidstvo z poroby. Cílem Horkheimera a jeho podobně smýšlejících kolegů z takzvané frankfurtské školy, nejprve v Německu a poté ve Spojených státech, byla neúnavná kritika a transformace západní společnosti.

Sorbonna a Rudí Khmérové

Později si získalo ještě větší vliv dílo francouzského filozofa Jacquese Derridy, čelného představitele postmodernismu, který se dostal do módy v 70. letech minulého století. Derrida označoval svou filozofii za radikalizovanou formu marxismu. Marx nahlížel na historii a společnost omezenou perspektivou ekonomie a kulturu považoval za důsledek útisku chudých bohatými. Když byl marxismus nastolen v Sovětském svazu, Číně, Vietnamu, Kambodži a jinde, hospodářské zdroje se začaly důkladně přerozdělovat.

Soukromé podnikání bylo potlačeno a zemědělská činnost na venkově kolektivizována. Výsledek? Desítky milionů mrtvých. Další stovky milionů byly vystaveny útisku, kterému se dnes vyrovná snad jen severokorejský režim, poslední bašta tradičního komunismu. Ekonomické systémy marxistických zemí byly zkorumpované a neudržitelné. Svět vstoupil do dlouhého období studené války. Občané komunistických společností žili ve lži, zrazovali rodiny, donášeli na sousedy – žili uboze, aniž by si stěžovali (nebo něco víc).

Pro intelektuály a utopisty jsou marxistické myšlenky neodolatelně přitažlivé. Než se Khieu Samphan, jeden z hlavních architektů zvěrstev Rudých Khmerů, stal v polovině 70. let minulého století oficiální hlavou Kambodže, absolvoval doktorské studium na Sorbonně. Ve své dizertaci z roku 1959 napsal, že práce obyvatel kambodžských měst je neproduktivní. Že bankéři, úředníci a podnikatelé společnosti nic nedávají, a naopak parazitují na skutečných hodnotách produkovaných rolníky, řemeslníky a drobným průmyslem. To se francouzským intelektuálům líbilo natolik, že mu udělili titul PhD. Když se Samphan vrátil do Kambodže, naskytla se mu příležitost vyzkoušet své myšlenky v praxi. Rudí Khmerové evakuovali všechna města a obyvatele vyhnali na venkov. Banky zavřeli, zakázali měnu a rozvrátili všechny trhy. Čtvrtina kambodžské populace se na venkově udřela k smrti nebo byla zmasakrována na takzvaných vražedných polích. Tím však fascinace intelektuálů, zejména těch francouzských, marxistickými ideály nikterak nezeslábla. Pouze se transformovala.

Nepoučitelní

Někteří se rovnou odmítli poučit ani po utopení maďarského povstání v krvi, ani po potlačení Pražského jara, ani poté, co vyšlo Solženicynovo Souostroví Gulag. Sartre označil Solženicyna za „nebezpečný element“. Důmyslnější Derrida nahradil kritiku bohatství kritikou moci a pokračoval v krasojízdě. Marxistům, kteří na Západě stále patřili k intelektuálním špičkám a kteří se káli jen s krajním sebezapřením, posloužil tento lingvistický trik jako bezpečný přístav, kde si mohli zachovat svůj světonázor. A tak ve společnosti již neutiskovali bohatí chudé, nýbrž mocní všechny ostatní.

Podle Derridy vznikly hierarchické struktury jen proto, aby začleňovaly (beneficienty dané struktury) a vylučovaly (všechny ostatní, neboli utlačované). Ani tato premisa však nebyla dostatečně radikální. Derrida dále tvrdil, že tento rozkol a útlak časem vrostly do samého jazyka a splynuly s kategoriemi, jejichž prostřednictvím racionálně zjednodušujeme svět, abychom se v něm zorientovali. „Ženy“ existují jen proto, že muži těží z jejich vyloučení. Dvojjediná kategorie „muži a ženy“ existuje jen proto, že příslušníci této relativně heterogenní skupiny těží z vyloučení oné nepatrné menšiny lidí s nestandardní biologickou sexualitou. Věda je ku prospěchu jen vědcům. Politika politikům. Podle Derridy hierarchie existují jen proto, aby vykořisťovaly ty, kteří k nim nemají přístup. A daří se jim jen díky těmto nepoctivým ziskům. Jedním z jeho nejznámějších výroků (ačkoli jej Derrida později popřel) zní: „Il n’y a pas de hors-texte“, který se často překládá jako „mimo text neexistuje nic“. Jeho příznivci tvrdí, že jde o nesprávný překlad a že Derrida ve skutečnosti myslel: „Mimotextová sféra neexistuje.“ Tak či onak jej lze jen stěží vykládat jinak než „vše je otázkou interpretace“. A tak jsou taky Derridovy práce všeobecně interpretovány.

To je tak nihilistická a destruktivní filozofie, že ji v tomto směru těžko něco překoná. Zpochybňuje samotnou ideu kategorizace. Zamítá představu, že rozlišovat mezi věcmi by se dalo i z jiných než čistě mocenských důvodů. Že se muži a ženy liší na biologické úrovni? Navzdory přesvědčivé odborné literatuře napříč vědními obory, která dokazuje, že jedním z hlavních důvodů pohlavní odlišnosti jsou biologické faktory, je věda podle Derridy a jeho postmoderních marxistických přívrženců jiná hra o moc, která chce přinášet zisk těm, kdo jsou na vrcholu vědeckého světa. Fakta neexistují. Úspěch a reputace že jsou důsledkem schopností a kompetentnosti? Všechny definice schopnosti a kompetentnosti si jen vymýšlejí ti, kdo z nich mají prospěch, aby mohli vystrnadit všechny ostatní a sobecky z nich těžit.

Na každém šprochu…

Je třeba přiznat, že Derridovy myšlenky obsahují určitý díl pravdy, přestože jsou tak záludné. Touha po moci bezesporu je jednou z motivačních sil, ale ne silou jedinou. Lidem není jedno, na jakém místě v dominanční hierarchii se nacházejí, a o vyšší místa spolu soutěží. Ovšem skutečnost, že moc je faktorem lidské motivace, rozhodně neznamená, že je faktorem hlavním, či dokonce jediným. Tato pravda ve filozofii metaforicky odlišuje chlapce od mužů. Podobně lze říci, že nemůžeme vědět vše, a tak v životě některé věci nutně bereme v úvahu a jiné opomíjíme. To však neznamená, že vše je otázkou  interpretace anebo že kategorizace rovná se vyloučení. Střežme se jednořádkových vysvětlení a těch, kdo je šíří.

Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!