Lidé si vybírají přátele, kteří jim nesvědčí, i z jiných důvodů. Třeba protože někoho chtějí zachránit. To je obvyklejší u mladých lidí, ačkoli se tento impuls vyskytuje i u těch starších, kteří jsou buď nadprůměrně vlídní a ochotní, nebo nikdy nevyrostli z mladistvé naivity, anebo vědomě zavírají oči před realitou. Můžete namítnout: „Je správné vidět v druhých jen to nejlepší. Nejvyšší ctností je touha pomáhat.“ Jenže ne každý, kdo nemá v životě úspěch, je oběť, a ne každý, kdo je na dně, se od něj chce odrazit.
Lidé jsou bohužel mnohdy se svým utrpením smíření nebo si ještě sami přitěžují. Anebo přitěžují druhým, aby pak mohli utrpení vystavovat na odiv coby důkaz, že život není fér. Mezi utiskovanými je vždy i dost utiskovatelů, ačkoli mnozí z nich jsou vzhledem ke své nízké pozici jen velmi podřadní tyrani. Krátkodobě je to ta nejsnazší cesta, ovšem z dlouhodobého hlediska vede do pekla. Představte si, že se někomu v životě nedaří. Potřebuje pomoc. Možná ji i chce. Není však snadné rozeznat člověka, který pomoc opravdu chce a potřebuje, od toho, kdo jen zneužívá něčí ochoty. Mnohdy to není snadné ani pro toho, kdo v nouzi volá o pomoc, ale možná jen zneužívá ostatní. Ten, kdo se snaží, selže a je mu odpuštěno, a pak to zkusí znovu, opět selže a opět je mu odpuštěno, až příliš často hlavně touží, aby ostatní uvěřili, že jeho snaha je opravdová.
Pokud se lidé nesnaží pomáhat z upřímné naivity, dělají to často z marnivosti a narcisismu. Něco takového popisuje nedostižný ruský romanopisec Fjodor Dostojevskij ve své hořké klasice Zápisky z podzemí, která začíná těmito slavnými větami:„Jsem člověk chorobný. Jsem zlý člověk. Jsem nevzhledný. Myslím, že mám nemocná játra.“
Je to zpověď podlého, arogantního poutníka podsvětím chaosu a zoufalství. Hlavní hrdina sám sebe podrobuje nelítostné kritice, takto však odčiní pouze sto svých hříchů z mnoha tisíc. A když se mu pak zdá, že je spasen, spáchá ten nejhorší prohřešek ze všech. Nabídne pomoc skutečně potřebné dívce Líze, která má nakročeno k zoufalé kariéře prostitutky v devatenáctém století. Protagonista ji pozve k sobě a slíbí, že ji navede na správnou cestu. Zatímco na ni čeká, v duchu se opájí stále více mesiášskými představami. Takovými úvahami muž z podzemí jen ukájel svůj narcisismus.
Lízu samotnou zničí. Spása, kterou jí protagonista nabízí, si od něj žádá mnohem více oddanosti a vyspělosti, než je on schopen či ochoten dát. Na to, aby své sliby splnil, mu zkrátka chybí síla charakteru. On si to záhy uvědomí a stejně promptně vnitřně odůvodní.
Ale vždyť sám Kristus, můžete namítnout, se přátelil s výběrčími daní a prostitutkami. Jak se opovažuji zpochybňovat pohnutky těch, kdo chtějí pomáhat bližním? Jenže Kristus byl archetypální lidský ideál. A vy jste vy. Jak víte, že vaše snaha vytáhnout někoho nahoru vás i jeho naopak nestahuje dolů?
Než někomu začnete pomáhat, měli byste si zjistit, proč je ta osoba na dně. Neměli byste jednoduše usoudit, že je ušlechtilou obětí nespravedlnosti a že jí bylo jistě ukřivděno. Tak zní to nejméně, nikoli nejvíce pravděpodobné vysvětlení. Z vlastní zkušenosti, klinické i jiné, mohu říci, že to není nikdy takto jednoznačné. Pokud navíc uvěříte tomu, že se proti nešťastníkovi spikl celý svět a on za svou situaci nenese žádnou zodpovědnost, upřete mu schopnost svobodně jednat v minulosti, a tím pádem i v současnosti a budoucnosti. Připravíte jej tak o veškerou moc.
Je mnohem pravděpodobnější, že dotyčný jednoduše odmítl cestu vzhůru, protože je to obtížné. Snad by to v této situaci měl být i váš výchozí předpoklad. To by bylo bezcitné, namítáte. Možná máte pravdu. Možná by to bylo již za hranicí slušnosti. Uvažte však, že nezdar není těžké pochopit. Není potřeba jej složitě vysvětlovat, stejně jako není třeba vysvětlovat strach, nenávist, závislost, promiskuitu, zradu nebo klam. Záhadou není existence neřestí či otázka, proč jim lidé podléhají. Neřest je snadná. I selhání je snadné. Je snazší nenést břemeno. Je snazší nemyslet, nedělat, nestarat se. Je snazší odložit na zítra, co by se mělo udělat dnes, a budoucí měsíce a roky vyměnit za laciné požitky dneška. Jak to výstižně podala nechvalně známá hlava rodiny Simpsonovy, krátce předtím, než vypila sklenici majonézy s vodkou: „To je problém Budoucího Homera. Tomu chlapovi teda fakt nezávidím!“
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!