V roce 1984 jsem stanul na stejné křižovatce jako Descartes. Tenkrát jsem nevěděl, že je to ona, a nechci se srovnávat s Descartem, který je právem považován za jednoho z největších filozofů všech dob. I mne však sužovaly pochyby. Byl jsem ve věku, kdy jsem již vyrostl z plytkého křesťanství svého mládí a chápal jsem principy Darwinovy teorie. Neviděl jsem rozdíl mezi základními prvky křesťanské víry a zbožným přáním.
Načas mne zlákala myšlenka socialismu, ale nakonec jsem díky velkému Georgi Orwellovi pochopil, že ta z velké části pramení ze závisti a nenávisti k bohatým namísto skutečného zájmu o chudé. Socialisté navíc vnitřně věřili v kapitalismus víc než kapitalisté. Měli stejnou víru v moc peněz. Pouze tvrdili, že kdybychom dali peníze jiné skupině lidí, všechny problémy sužující lidstvo by se rozplynuly.
To je však omyl. Peníze spoustu problémů nedokážou vyřešit a některé dokonce jen zhorší. I bohatí lidé se rozvádějí, odcizují se dětem, trpí existenciální úzkostí, rakovinou nebo demencí a umírají v osamění a bez lásky. Pokud přijde k penězům vyléčený narkoman, všechny je utopí v divokém víru kokainu a alkoholu. A ty, kdo nemají co na práci, tíží nuda.
Zároveň mě trápila studená válka. Byl jsem jí posedlý. Měl jsem z ní noční můry. Ocitl jsem se kvůli ní v poušti, v dlouhé noci lidské duše. Nedokázal jsem pochopit, proč se chtějí dvě světové supervelmoci navzájem zničit. Je snad jeden systém stejně svévolný a zkažený jako ten druhý? Jde jen o věc názoru? Jsou snad všechny hodnotové struktury jen převlečenou touhou po moci? Nebo se všichni zkrátka zbláznili?
Co přesně se vlastně stalo ve dvacátém století? Proč musely desítky milionů zemřít na oltáři nových dogmat a ideologií? Jak to, že jsme došli k něčemu mnohem horšímu, než byla šlechta a prohnilá náboženská dogmata, která se komunisté i fašisté snažili z racionálního popudu vymýtit? Žádné odpovědi jsem však nenašel. I mne, stejně jako Descarta, soužily pochyby. Hledal jsem něco, cokoli, co bych mohl brát jako nezpochybnitelnou pravdu. Kámen, na kterém bych postavil svůj dům. A i mne k němu zavedly pochyby.
Jednou jsem četl o obzvlášť zákeřné praktice v Osvětimi. Dozorce rozkázal vězni přenést padesátikilový pytel vlhké soli z jedné strany velkého areálu na druhou a zpátky. Arbeit macht frei, hlásal nápis nad branou tábora – „prací ke svobodě“ – přičemž svobodou se myslela smrt. Přenášení soli bylo jen dalším aktem bezúčelné trýzně. Mistrovským dílem zlovůle. Díky němu jsem pochopil, že některé skutky jsou bezvýhradně špatné.
Alexandr Solženicyn podal definitivní a pronikavou zprávu o hrůzách dvacátého století, o desítkách milionů obětí, které přišly o práci, rodinu, totožnost nebo život. Ve druhé části druhého svazku Souostroví Gulag se zabývá norimberským procesem, který považoval za nejzásadnější událost dvacátého století. Jaký byl závěr této série soudních líčení? Některé skutky jsou svou podstatou tak neomluvitelné, že se příčí samotnému jádru lidského Bytí. To platí univerzálně, napříč kulturami, časem i prostorem. Jsou to zlovolné skutky, které nelze nikterak ospravedlnit. Dehumanizovat bližního svého, ponížit jej na úroveň parazita, mučit ho a zabít bez ohledu na vinu či nevinu, proměnit trýzeň v umění… to je špatné.
O čem nemohu pochybovat? O realitě utrpení? Proti té nelze vznést námitky. Nihilista ji neoslabí skepticismem. Diktátor ji nezakáže. Cynik před ní neunikne. Utrpení je skutečné, a pokud je někdo rafi novaně a bezdůvodně působí druhým, páchá zlo. To se stalo základním kamenem mého světonázoru. Mapoval jsem ty nejnižší úrovně lidského myšlení a jednání, hloubal nad tím, zda a nakolik jsem schopen jednat jako dozorce v nacistickém táboře či v sovětském gulagu nebo mučitel dětí v hladomorně, přemýšlel, co znamená „vzít na sebe hříchy světa“. V každém z nás dřímá nesmírná způsobilost ke zlu. Každý z nás a priori ví, ne snad co je dobré, dozajista však co je špatné. A kde je něco špatného, je i něco dobrého. Je-li největším hříchem trýznění druhých pro trýzeň samotnou, pak nejvyšším dobrem je pravý opak. Dobré je to, co takovému jednání zabrání.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zdezdezde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!