Jak mám jednat, když uspěje můj nepřítel? Stanovit si ještě vyšší cíl a být vděčný za tuto lekci. Zpátky k Matoušovi: Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.“ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Matouš 5:43–45)
Co to znamená? Učte se z úspěchů svých nepřátel, naslouchejte (pravidlo č. 9) jejich kritice, tak abyste z ní vytěžili alespoň úlomky moudrosti a využili je ke svému zdokonalení. Dejte si za cíl stvoření takového světa, v němž ti, kdo stojí na straně temnot, spatří světlo, procitnou a uspějí, v němž dobro, o které usilujete, bude zahrnovat i je.
Jak mám jednat, když jsem unavený a netrpělivý? Vděčně přijmout nabídnutou pomocnou ruku. To má dvojí význam. Je to výzva, abyste jednak vzali v potaz nedostatečnost individuálního bytí, a jednak přijali a byli vděční za podporu druhých – rodiny, přátel, známých i cizích lidí. Vyčerpání a netrpělivost jsou nevyhnutelné. Práce je spousta a život je krátký. Nemusíme se však namáhat sami. Navíc rozdělení zodpovědnosti, spolupráce a sdílení zásluh za produktivní a smysluplnou činnost přináší jen samá pozitiva.
Jak mám naložit s faktem stárnutí? Nahradit potenciál mládí úspěchy zralého věku. Je to odkaz na diskuzi o přátelství ve 3. kapitole a na příběh o Sokratově soudu a smrti, který lze shrnout následovně: S přirozenými omezeními Bytí se vyrovnáte jen tak, že svůj život prožijete plně. Mladík, který nemá nic, může proti úspěchům starších postavit svůj potenciál. Ani pro jednoho to přitom nemusí být špatný obchod. „Zestárlý muž je zubožené nic,“ napsal William Butler Yeats, „na holi strašák, ledaže snad v něm / si duše tleská, zpívá, a tím víc / za každý cucek v šatu smrtelném (…)“
Jak se mám vyrovnat se smrtí svého novorozeného dítěte? Obejmout své milované, kteří jsou stále se mnou, a utišit jejich bolest. Tváří v tvář smrti musíme být silní, protože smrt je nedílnou součástí života. Proto svým studentům radím: na pohřbu svého otce buďte osobou, na kterou se všichni ostatní mohou spolehnout.
To je vážený a šlechetný cíl – nepřízni osudu vzdorovat silou. A je to docela jiná ambice než touha po životě bez nesnází. Jak mám jednat v příští zlověstné chvíli? Soustředit se na příští správný krok. Hrozí potopa. Ta hrozí neustále. Apokalypsa nad námi visí jako Damoklův meč. Proto je příběh o Noemovi archetypální. Vše se rozpadá – to jsme zdůraznili ve výkladu desátého pravidla (Vyjadřujte se přesně) – „a střed se zevnitř hroutí“. Když se vše propadá do chaosu a nejistoty, pak vám zbude jediný záchytný bod – charakter, který jste si dosud vybudovali tím, že jste mířili k nebesům a soustředili se na přítomný okamžik. Pokud jste tak nečinili, v krizi neobstojíte a pak vám pomáhej Bůh.
Tato poslední sada obsahovala ty nejtěžší otázky, které jsem si toho večera položil. Smrt dítěte je zřejmě nejhorší katastrofa. Způsobila již rozpad nejednoho vztahu. Naprostý rozklad v důsledku takové hrůzy je sice pochopitelný, ale nikoli nevyhnutelný. Viděl jsem, jak se mezi členy rodiny nesmírně posílily vzájemné vztahy, když jim zemřel někdo blízký. Viděl jsem, jak se obrátili na ty zbývající a s dvojnásobným úsilím se s nimi pokusili spojit a navzájem se podpořit. Díky tomu všichni získali zpět alespoň část toho, oč je připravila smrt. Podělme se proto o svůj zármutek s druhými. Tragédie existence by nás měla spojovat. Rodina by měla být útulným a vlídným pokojem s krbem, kde se ohřejeme, když venku řádí vichřice.
Když si po úmrtí někoho blízkého silněji uvědomujeme lidskou křehkost a smrtelnost, může to v nás vyvolat strach, hořkost a pocit odloučení. Může nás to však také probudit. Zarmouceným může připomenout, že by si měli vážit těch, kdo je stále milují. Jednou jsem provedl pár děsivých výpočtů v souvislosti s mými rodiči, kterým je dnes přes osmdesát. Byl to příklad oné nenáviděné aritmetiky, kterou jsme si přiblížili v 5. kapitole (Vychovávejte své děti tak, aby se vám nezprotivily). Prokousal jsem se těmi rovnicemi, abych si zachoval plné, soustředěné vědomí. Mámu a tátu navštěvuji zhruba dvakrát do roka. Celkem spolu strávíme pár týdnů ročně. A mezitím si občas voláme. Jenže průměrná délka dožití osmdesátníků nedosahuje ani deseti let. Což znamená, že budu-li mít štěstí, uvidím své rodiče nanejvýš ještě dvacetkrát. To je strašlivý poznatek. Díky němu však nebudu brát každou takovou příležitost za samozřejmou.
Další sada otázek a odpovědí souvisela s vývojem charakteru. Co mám říct nevěřícímu bližnímu? Král zatracených je špatným soudcem Bytí. Pevně věřím, že člověk nejlépe napraví svět (nejvyšší meta každého kutila), když nejprve napraví sebe. To jsme si vysvětlili v 6. kapitole. Všechno ostatní je příliš domýšlivé. Všechno ostatní představuje riziko plynoucí z nevědomosti a nezkušenosti.
Ale to je v pořádku. Sami se sebou budete mít práce víc než dost. Vaše individuální, osobní vady nakonec škodí celému světu. Vinou vašich vědomých, záměrných hříchů (protože žádné jiné slovo na tomto místě nefunguje) je vše horší, než by mohlo být. Vaše nečinnost, netečnost a cynismus okrádají svět o tu část vašeho já, která by se mohla naučit tišit utrpení a nastolovat mír. A to není dobře. Důvodů k zoufalství, hněvu a zatrpklosti a touze po pomstě má každý nepřeberně.
Když se vám nepodaří přinášet plnohodnotné oběti, projevit se, žít a mluvit pravdu – tak vás to všechno oslabí. Pak se vám nebude dařit a sobě ani nikomu jinému nebudete k užitku. Budete se soužit, hloupě a zbytečně. Vaši duši napadne choroba. Jak jinak by to mohlo dopadnout? Život je těžký, i když se vám daří, natož když jste na dně. A já z vlastní bolestné zkušenosti už vím, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Proto je Peklo bezedná jáma. Proto je tak těsně spjaté se zmiňovaným hříchem. V těch nejděsivějších případech se strašlivě trpící duše samy přiznávají, že si svůj úděl zavinily samy, protože se v minulosti dopustily zrady, klamu, krutosti, nedbalosti, zbabělosti a, což je ze všeho nejčastější, vědomé slepoty. Žít v nevýslovném utrpení a vědět, že si za něj můžete sami – to je Peklo. A jakmile se ocitnete v Pekle, není nic snazšího než začít proklínat samotné Bytí. To je pochopitelné. Ale ne omluvitelné. A proto je Král zatracených špatným soudcem Bytí.
Jak ze sebe uděláte člověka, na kterého se můžete spolehnout, v časech dobrých i zlých, v míru i ve válce? Jak si vybudujete takový charakter, který ani v časech neštěstí a trápení neuzavře spojenectví s Peklem? Otázky a odpovědi, všechny podnětné, pokračovaly takovým či onakým způsobem v duchu pravidel, která jsem načrtl v této knize:
Jak mám jednat, abych posílil svého ducha? Nelhat a nedělat to, co zavrhuji.
Jak mám jednat, abych zušlechtil své tělo? Užívat ho pouze ve službách svého ducha.
Jak mám naložit s nejtěžšími otázkami? Brát je jako vstupní bránu ke své životní pouti.
Jak mám naložit s těžkým údělem chudých? Usilovat správným příkladem pozvednout jejich utrápené srdce. Jak mám jednat, když se kolem mne shlukne dav? S hrdostí vyslovit svou část pravdy.
A tím jsem skončil. Své Světelné pero stále mám. Od té chvíle jsem s ním už nic nenapsal. Možná budu pokračovat, až budu mít tu pravou náladu a něco vyprýští z hloubi mého nitra. Ale i kdybych s ní už nikdy nic nenapsal, alespoň jsem si ujasnil, jak vhodně uzavřít tuto knihu.
Doufám, že vám moje psaní bylo k užitku. Že jste si přečetli něco, o čem jste věděli, ale nevěděli jste, že to víte. Že vám prastará moudrost, kterou jsem vám přiblížil, dodala sílu. Že ve vás zažehla jiskru. Doufám, že si dáte do pořádku svůj život i svou rodinu a svému okolí přinesete mír a blahobyt. A v souladu s pravidlem č. 11 (Nechte děti, ať si jezdí na skateboardu) doufám, že ty, za něž jste zodpovědní, posílíte a povzbudíte, namísto abyste je pod svými přespříliš ochrannými křídly nechali zakrnět.
Přeji vám vše dobré a doufám, že i vy dokážete přát vše dobré druhým.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!