“Již brzy s důvěrou projdu temnou branou smrti.” – Benedikt XVI. v únoru 2022.

V univerzitní knihovně v Tübingen, kde jsem strávil tři semestry, je v přízemí napravo regál a v něm je asi patnáct svazků tlustoknih s titulem “Joseph Ratzinger, Gesammelte Schriften”. Souborné dílo. Na hřbetě zlaté písmo. Neosahanost těchto knih byla už tehdy příznačná pro naši dobu. Původně jsem si tam šel přečíst jenom vybrané kapitoly pro svoji bakalářku a nakonec jsem si za dlouhých večerů přečetl skoro všechno.

V době 2. vatikánského koncilu, kde zazářila jeho hvězda po boku reformního kardinála Fringse se mu říkalo “Mozart teologie”, o pár dekád později už jenom “rotvajler Ratzinger”, “pancéřový kardinál”, “velký inkvizitor”, “reakcionář” nebo jenom “Ratze” (”Ratte”), jak na mě cedila skrze zuby jedna moje německá levicová spolubydlící, když jsem jí vysvětloval přínos tohoto titána renesance katolického myšlení. Málokdo si kladl otázku, jaký důvod měl tento superintelektuál, aby se neposouval stejným tempem vpřed stejně jako jeho doba.

Co slovo, to diamant

Tón německých médií, konzervativních i liberálních, překvapivě napovídá, že jeho dílo bude ještě doceněno, stejně jako encykliky jeho velkého předchůdce, o kterých mnozí povídají, ale moc je nečtou, asi v obavě, co by tam našli. Někteří se dokonce bojí toho, co by tam nenašli, například to, že téměř sto procent Ratzingerova myšlení opravdu není o sexu a kondomech v Africe, jak praví moderní neuróza zveličující obludně cokoliv, co nenabízí bezvýhradnou pozitivní afirmaci jejich triviálním smyslovým apetitům, které si tak žárlivě a modloslužebně střeží jako svojí pravou identitu.

Gesammelte Werke jsou možná pro fajnšmekry, ale Úvod do křesťanství nebo Ježíš Nazaretský stačí na to, abys byl jeho učedníkem, stejně jako on byl pravým a věrným učedníkem Augustina i Akvinského. Pravda, ten styl je akademický, ale on byl jiným druhem intelektuálního virtuoza, než Chesterton, Lewis nebo Graham Greene. Zdolat tenhle vrchol není snadný. Na rozdíl od jiných akademiků u Ratzingera ale funguje princip, že každá myšlenka je pevným schodem pro další, není tam jediná samoúčelnost nebo rétorická samohana. Co slovo, to diamant. Legenda praví, že jeho dílo je záležitostí kožených koňosérů konzervativních plků, ale nic není vzdálenějšího pravdě.

V naší západní kulturní tradici se trvale potkávají dva druhy intelektuálů. Řekové je znali jako filosofy a sofisty. Nazvat deska někoho filosofem je skoro urážka. Filosof je přitom každý člověk hledající pravdivé poznání a útěchu v něm, zatímco ten druhý hledá především aplaus, úspěch, rétorickou obratnost, se kterou může vymetat všechna audiovizuální a tisková média a pak se sám na sebe koukat. To je jeho odměna. Odměna Sókratova ležela za horizontem smrti a proto si mohl dovolit odlehčit své čekání vtipkováním a umravňováním své hysterické ženy. Nevím, co dělal sekretář Gänsewein, ale jsem si jistý, že Joseph Ratzinger s toutéž nadějí a pokojem již vešel do otcova domu.

Filozof a manažer

Intelektuálové nejsou dobří manažeři a církev katolická se trvale potýká se všemi neduhy, které jsou souzeny každé velké korporaci. Žel, staří celibátní mužové s teologickým vzděláním navzdory skvělé teoretické průpravě v otázkách Vtělení, mají často problém s hmotou a vším co obnáší. Joseph Ratzinger nebyl dobrým manažerem a svým odstoupením ze svatopetrského stolce tuhle skutečnost pokorně přiznal. Stejně jako to, že mu špinavý spoďáry celý život prala jeho bezdětná sestra, která se k němu po smrti rodičů nastěhovala. Předtím maminka a potom další sestry, hlavně řádové.

Sexuální zneužívání katolickými kleriky se nevymyká svojí statistickou četností od jiných organizací, církevní organizace s celou svojí právní, procedurální tradicí, oddělenou od osvícenských světských vynálezů, je skandálně neschopná to řešit. Není třeba rozebírat, že Ratzinger nenese žádnou osobní odpovědnost za přímé krytí klerikálních zvrhlíků. Pravda je ta, že v době svého římského působení vyvíjel enormní iniciativu. Byl to například on, kdo tlačil Jana Pavla II. do rázné akce proti zakladateli Kristovy legie Marcialu Macielovi a byl to spíš Jan Pavel II., který si rozměr celého problému nijak neuvědomoval. V době svého mnichovského arcibiskupování si to Ratzinger neuvědomoval rovněž a výsledkem je řada zničených životů. To je a bude předmětem historické a biografické reflexe a myslím, že to bude reflexe i teologická a eklesiologická. Akademická roztržitost je možná poetická literární fikce, ale v praxi je veškerý spirituální warfare naprosto k ničemu, pokud se neumí potkat s fyzickým světem a rozumět jeho problémům, metodám a důležitostí jejich řešení.

Ratzinger byl v tomto smyslu prelátem středověku, což má pro mě téměř výhradně pozitivní náboj (více středověku prosím!), ovšem i tato doba měla svoje mouchy. Myslící lidé středověku byli příliš zaujatí kompozicí velkých sum, svatostí velkých opatů a abatyší, čistotou panenských světic a ekstatickými vizemi a příliš spokojení tím, že lid se modlí, pracuje a poslouchá.

“Ach, jak mocně milost zde rozbila své stany, že panna Bohu milá takové bití dokáže snésti”, jak se praví v nádherném středověkém eposu o umučení svaté Kateřiny Alexandrijské. Učení o smysluplnosti utrpení jistě dávalo smysl ve světě, kde materiální život nestál za mnoho, jako ve středověku, a dokonce si ani nemyslím, že dnešní intelektuálové jsou nějak zvlášť vyspělejší, nicméně i tady se s modernizací moderních metod práva, organizační správy a technologie moci přimlouvám za trochu více progresivismu.

Tedy ne Santo subito, ale Benediktův milovaný chorál:

Großer Gott, wir loben dich;
Herr, wir preisen deine Stärke.
Vor dir neigt die Erde sich
und bewundert deine Werke.
Wie du warst vor aller Zeit,
so bleibst du in Ewigkeit.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme