Součástí mytologie kolem JFK je přesvědčení, že měl v úmyslu provést nějaké razantní změny ve prospěch lidu a v neprospěch elit a establishmentu. Proto měli všichni motiv ho zabít. JFK by zrušil CIA, zrušil by Fed, nešel by do Vietnamu, všechno by s ním bylo jiné a lepší.
To jsou všechno zbožná přání, pro které většinou neexistuje ani ten nejmenší důkaz, ale to samozřejmě nebrání lidem oddaným tomuto pohledu na historii v tom, si ten důkaz vytvořit.
Neexistující přednáška
Fungování tohoto fenoménu popisuje Edward Griffin: „Část této mystiky okolo JFK je například citát, na který hodně narážím v literatuře o Kennedym. Týká se to proslovu, který Kennedy pronesl na Columbia University asi deset dní před svým zavražděním. Citace zní: „Musím varovat americký lid, že prezidentský úřad byl zneužíván, aby způsobil velké škody. A musím varovat americký lid před tím, co se skutečně děje.“
Deset dní poté je zastřelený. Jsou to kryptická slova a my ve skutečnosti nevíme, co mají konkrétně znamenat. Ale zní to tak, že se chystá vyjevit něco velkého, co mohlo být důvodem, proč ho zabili.
Pomyslel jsem si, že to je zajímavý výrok a bylo by dobré si o něm zjistit něco víc. Napsal jsem na Columbia University a požádal je, jestli by mi neposlali přepis Kennedyho proslovu. Po několika dnech mi zavolali a řekli: Kennedy v ten den na univerzitě vůbec nemluvil. Dokonce na Columbia University neměl nikdy žádný projev.
Možná si tedy autoři spletli univerzitu a Kennedy mluvil někde jinde. Požádal jsem tedy Bílý dům o záznam Kennedyho aktivit v té době. Poslali mi kopii jeho itineráře z archivu a z něho bylo jasné, že v té době byl v Bílém domě a přijímal velvyslance.
Ať se podíváte kamkoliv, tak se ukazuje, že ten příběh, který je tak zajímavý a pohlcující, a u kterého máte ty momenty, kdy si říkáte: aha, tak tohle dokazuje, že máme pravdu, zkrátka nedrží pohromadě.“
Klíčové dokumenty?
Tento fenomén prostupuje vším, co je nějak spojeno s Kennedym. Konspirační autoři rádi citují útržky z Kennedyho proslovu o tajných společnostech. (JFK Secret Societies Speech). Když si poslechnete celých dvacet minut, tak zjistíte, že význam těch Kennedyho slov je naprosto obrácený, než jak by vás konspirační autoři přiměli věřit. Z těch dvaceti minut je jasné, že Kennedy ve skutečnosti varuje před sovětskou špionáží, a že vyzívá přítomné novináře k autocenzuře, aby vláda mohla zachovat „svobodu projevu“ a nemusela cenzuru zavádět a uplatňovat přímo sama.
Ve filmu JFK postava Donalda Sutherlanda zmiňuje tři dokumenty jako důkaz Kennedyho údajného plánu stáhnout se z Vietnamu. Jsou to National Security Action Memorandum 55, 56 a 57. Tyto dokumenty ovšem neříkají to, co Oliver Stone se ve filmu snaží implikovat. Tyto dokumenty jsou volně přístupné v archivech a každý si je dnes může přečíst.
Jsou to naprosto rutinní byrokratické dohady o rozsahu operací CIA. Navíc tyto dokumenty všechny pochází už z počátku Kennedyho prezidentování – z léta 1961. CIA měla být tak uražena těmito dokumenty, že dva roky po nich zabila prezidenta?
Kennedy neměl v úmyslu zrušit CIA. Neměl v úmyslu zrušit ani Fed – právě naopak. Kennedyho vláda aktivně pracovala na tom, aby se přestaly razit stříbrné mince a vydávat stříbrné certifikáty, a aby veškeré úkony spojené s tvorbou peněz byly z ministerstva financí předány Fedu. Kennedy v této oblasti dělal přesný opak toho, co konspirační teoretikové tvrdí, že dělal.
Jak šel čas s Vietnamem
Co se týče Kennedyho politiky ve Vietnamu, je samozřejmě těžké odhadovat, jak by se zachoval v druhé polovině šedesátých let ve svém druhém volebním období.
Od roku 1961 do roku 1963 vyslal Kennedy do Jižního Vietnamu asi 10 000 vojenských poradců a mnoho vybavení. V roce 1963 začala být Kennedyho administrativa nespokojená s přístupem vlády jihovietnamského prezidenta Ngo Dinh Diema, která zahájila velkou perzekuci proti Budhistům. Kennedy hrozil, že 1000 poradců stáhne, pokud tato perzekuce bude pokračovat. Toto vedlo k Budhistické krizi. 1. listopadu 1963 proběhl za asistence CIA v Jižním Vietnamu vojenský převrat, 3. listopadu byl Ngo Dinh Diem zabit a tak byla odstraněna hlavní překážka pro to, aby do Vietnamu proudila další podpora z USA a další poradci.
Prezident Kennedy by nyní velmi pravděpodobně odvolal svůj záměr stáhnout 1000 poradců a spolupracoval s novou vládou Jižního Vietnamu, ale už to nestihl.
Přístup Lyndona Johnsona k eskalaci celé Vietnamské situace byl ve skutečnosti asi váhavější, než byl přístup Kennedyho. Pokud chtěl vojenskoprůmyslový komplex na místě prezidenta nějakého jestřába, který by celou situaci řešil nasazením razantní vojenské síly, tak tím byl Johnsonův prezidentský protikandidát ve volbách 1964 Barry Goldwater. Součástí Goldwaterovy kampaně 1964 je mimochodem první slavný projev Ronalda Reagana „A Time for Choosing„. „Kdo chce mír za jakoukoliv cenu, má jednoduchou možnost – kapitulovat.“
Lyndon Johnson byl ve volbách 1964 „chcimír“ a Goldwater byl válečný jestřáb. Lyndon Johnson zvítězil na celé čáře. Proč vojenskoprůmyslový komplex nezajistil vítězství Goldwatera? V čem byl pro něj Lyndon Johnson lepší než Kennedy?
Lyndon Johnson povolil účast amerických jednotek v přímých bojových akcích až v červenci 1965. To bylo rozhodnutí, které oddaloval tak dlouho, jak jen mohl a i poté ho obalil obrovským množstvím politických podmínek kde a jak má být vojenská síla použita a kde naopak použita být nesmí.
Tonkinský záliv
V srpnu 1964 přijatá rezoluce k incidentu v Tonkinském zálivu – na rozdíl od obecného přesvědčení – nebyla počátkem přímého bojového nasazení amerických jednotek ve Vietnamu.
Incident v Tonkinském zálivu je jednou z dalších událostí, které jsou obalené mlhou zavádějící mytologie. Začátkem srpna 1964 dvě americké válečné lodě hlídkující u pobřeží Severního Vietnamu hlásily, že na ně podnikly útok Severovietnamské čluny. Prezident Johnson – tehdy uprostřed volební kampaně – obdržel od Kongresu spojenou rezoluci obou komor, která ho autorizovala k užití vojenské síly pro odražení severovietnamské agrese.
Kolem těchto událostí panuje v určitém okruhu lidí přesvědčení, že byly nějak uměle zinscenované, nebo že šlo dokonce o útok pod falešnou vlajkou.
Druhého srpna se ocitl USS Maddox pod útokem Severovietnamských člunů. Maddox odpověděl na palbu a jeden ze člunů potopil. K těmto událostem prokazatelně došlo. Nejenže byly v trupu Maddoxu objeveny střepiny granátů ze Severovietnamských děl, ale když byl Robert McNamara v roce 1998 na návštěvě Vietnamu, tak mluvil s vietnamským velitelem, který tento útok nařídil. Ten vysvětlil, jak k útoku na Maddox došlo. Nejsou tedy žádné pochybnosti o tom, že se tento incident skutečně stal.
Čtvrtého srpna 1964 ohlásil USS Turner Joy, že se ocitl pod podobným útokem. To bylo přesvědčení důstojníků na lodi podle radarového obrazu. Zde došlo skoro jistě k omylu. Žádný útok se 4. srpna nekonal.
Ovšem ministr obrany McNamara, když hlásil oba tyto incidenty prezidentu Johnsonovi, tak mu neřekl, že z USS Turner Joy přišlo další hlášení, které opravovalo původní hlášení.
To je rozsah záměrného opomenutí, ke kterému v tomto případě došlo. McNamara se k tomu později přiznal.
Takže incident v Tonkinském zálivu tvořily dva útoky. K jednomu prokazatelně došlo, k druhému nikoliv. Rezoluce k Tonkinskému zálivu byla přijata hlavně proto, aby byla vyražena politická zbraň z rukou jestřábů u Goldwatera, kteří Johnsona obviňovali z laxního přístupu. A Johnson stejně pak nevyužil pravomoci Tonkinské rezoluce až do léta 1965.
Kennedyho vražda neznamenala v politice USA vůči Vietnamu žádný viditelný zlom a trvalo pak ještě další dva roky, než válka eskalovala v konflikt, který začal pohlcovat citelné množství peněz a dal spoustu práce vojenskoprůmyslovému komplexu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
200 Kč
500 Kč
1000 Kč