Jediná Orbánova slabost

Viktor Orbán je svými příznivci i odpůrci považován za výjimečně talentovaného a až chladnokrevně racionálního politika. Ve vysoké politice je už 32 let a od roku 1998 strana Fidesz pod jeho vedením nikdy nezískala ve volbách méně než 40 procent hlasů, a to i tehdy (v letech 2002, 2006), když je prohrála a odebrala se do opozice. I pokud by příští rok Fidesz prohrál se sjednocenou opozicí, zůstane stranou s pravděpodobně nejvyšší procentuální podporou v Evropě.

Orbán jako politik působí dojmem někoho, kdo přesně ví, co dělá. Každé jeho slovo bývá promyšlené, za zdánlivě nepochopitelnými kroky se vždy skrývá jasný úmysl a výpočet. Jeho strana a vláda fungují s až vojenskou disciplínou, nikdy se na veřejnosti nepřou, Orbán dokonce nevyslovuje jména svých protivníků. Když mluví o opozici, říká pouze „baloldal“, tedy levice, levá strana. Když jednou vyslovil jméno budapešťského starosty Karácsonye, média začala okamžitě spekulovat, že už zná svého soupeře v boji o premiérský post.

Média ano…

O Orbánovi, kdysi liberálním dandym, také není v posledních desetiletích známo, že by se oddával různým typům neřestí populárním mezi politiky: je bojovníkem proti kouření, v Maďarsku zavedl jeden z nejpřísnějších protikuřáckých zákonů v Evropě, příliš nepije, je 35 let ženatý se svou spolužačkou. Ačkoliv jeho vláda přiznaně vytváří svou vrstvu „národní buržoazie“, což je spojeno se systémovou korupcí a politizací veřejných zakázek, sám Orbán žije v normálním domě se zahradou, rád jezdí vlakem, rád griluje, nesnáší kravaty a jeho jedinou zjevnou slabostí je těžká maďarská kuchyně.

Je však jedna oblast, v níž se Orbán chová iracionálně a testuje odolnost vlastních voličů i straníků. A tou je právě fotbal.

Ve svém článku pro britský Guardian píše maďarsko-polský fotbalový novinář Tomasz Mortimer, že z obvinění, která vůči Orbánovi zaznívají v západních médiích – dehumanizace migrantů, kampaň proti Georgi Sorosovi, proměna mediální scény a bizarní posedlost maďarským fotbalem – je v domácím kontextu neobhajitelné jen to poslední.

Všechna ostatní jsou ze strany Orbána dobře promyšlenými kroky, které si vždy dokáže obhájit a jeho voliči s nimi souzní. Proč tomu tak je, by bylo na samostatný článek, nicméně Maďarsko například zažilo reálnou migrační vlnu s téměř půl milionem migrantů na svém území, pravicoví voliči se zase dlouho cítili v médiích nereprezentovaní – když Fidesz v roce 2002 prohrál volby, požádal tehdejšího socialistického premiéra Pétera Medgyessyho, aby ze státní inzerce (velkého příjmu maďarských médií) udělal jeden balík a část nasměřoval také do médií sympatizujících s Fideszem. „Chcete-li televizi, tak si ji kupte,“ zní dodnes v uších Orbánových voličů Medgyessyho výsměšná slova.

BBC v článku z roku 2005 o stavu médií v Maďarsku připouští, že „s výjimkou konzervativního Magyar Nemzet mají všechny politické listy levicově liberální zaměření. V letech 1998 až 2002 se vládnoucí konzervativní koalice snažila napravit rovnováhu financováním nových středopravicových publikací a směřováním státní reklamy do Magyar Nemzetu. V roce 2002 nastupující levicové a liberální strany odřízly většinu těchto zdrojů od neformálního sponzorství.“ Pro Orbánovy příznivce je to možná vyrovnání, možná i msta; nepřekáží jim to.

Fotbal ne…

Naopak dvě miliardy liber (podle Mortimerových propočtů) investovaných od roku 2010 do fotbalu se špatně vysvětlují všem kromě nejzapálenějších fanoušků. Kterých v Maďarsku – ani mezi Orbánovými voliči – není většina. Vlastně až do roku 2010 to byla podle Mortimera záležitost agilní menšiny. „Stadiony byly relikviemi dávné éry, chuligáni tvořili velké procento davu a mediální pokrytí bylo 50% posměch, 50% apatie,“ vzpomíná Mortimer. Od té doby vznikla řada nových svatostánků, včetně Puskás Arény pro takřka 70 tisíc diváků, více než tucet klubů dostalo nové stadiony, u nichž vyrostly luxusní akademie, kde mají začínající hráči servis srovnatelný se slavnou francouzskou Clairefontaine-en-Yvelines. Kromě toho Maďarsko nešetří ani na fotbalových trávnících a akademiích v okolních zemích, kde žije početná maďarská menšina.

„Například jsme hráli pohár proti druholigové Békéscsabě. Město bylo v uvozovkách díra, přijeli jsme až někam k rumunským hranicím a já si říkal, co to tam na nás vybafne. Tam ale pěkný stadion, skyboxy, čtyři tréninková hřiště, vlastní akademie. Jde to tady strašným tempem nahoru a je otázka času, kdy nějaký maďarský klub prorazí v Evropě, protože se tu točí strašný peníze,“ myslí si český legionář Jakub Plšek.

To vše se děje se státním financováním, zároveň fotbalu stát pomáhá i skrze systém odečtu daní pro podnikatele, kteří mohou část odvést vybranému klubu. Fotbal, byznys a politika spolu srostly natolik, že předsedou fotbalového svazu je druhý nejbohatší Maďar Sándor Csányi, nejbohatší Maďar a Orbánův přítel Lőrinc Mészáros vlastní Plškovu Puskás Akadémii, Ferencváros řídí místopředseda Fideszu Gábor Kubatov, MTK Budapešť má zase na povel europoslanec a zakladatel Fideszu Tamás Deutsch, snad i kvůli svému původu (MTK je tradičně spojen se židovskou komunitou, k níž Deutsch patří).

Není divu, že se investice do fotbalu staly terčem setrvalé kritiky opozice. Školství, zdravotnictví, dálnice. Tam všude by podle odpůrců (ale i části příznivců) vlády byly tyto peníze výrazně prospěšnější.

Stadion v rodné vsi

Symbolem fotbalového rozhazování a korupce se stala Orbánova „rodná“ vesnice Felcsút. Tam sídlí klub Puskás Akadémia, tam hraje Jakub Plšek a tam byl vybudován nádherný stadion podle návrhu extravagantního maďarského architekta Imreho Makovecze, jehož kapacita představuje dvojnásobek počtu obyvatel vesnice. I lidé z Fideszu byli prý nešťastní, když se poprvé podívali na plánky, z nichž už bylo jasné, že opulentní stadion bude stát hned vedle Orbánova domku, podle Orbána byla nešťastná i jeho manželka, která fotbalu neholduje a podle níž stadion „naprosto zničil výhled z kuchyně“.

„Když jsem poprvé uviděl zázemí, bylo to, jako když dítě přijede do Disneylandu. Když přijíždím a vrátný mi otevře bránu, furt si říkám, že to není možný,“ vypráví Plšek o svém angažmá ve Felcsútu. U nás hrával za fotbalovou Olomouc, ale to se podle něj nedá s Felcsútem srovnávat. Felcsút se místní klub dříve jmenoval, Felcsút FC, podle názvu vesnice, mládežnická akademie se jmenovala Puskás Akadémia, byla založená na 80. narozeniny nejslavnějšího maďarského hráče, pak to byla mládežnická akademie Videotonu a teď je to už samostatný klub Puskás Akadémia hrající první maďarskou ligu, v níž letos skončil druhý, za Ferencvárosem a před Videotonem (dnes MOL Vidi).

Fotbalovou akademii pro mládež začal Orbán budovat již v opozici s finanční pomocí místního podnikatele Lőrince Mészárose, onoho dnes nejbohatšího Maďara. Za Felcsút hrával až do roku 2010, kdy se stal opět premiérem, akademii slavnostně otevřeli v dubnu 2007. Byl to pilotní projekt, který měl pomoci maďarskému fotbalu. Dnes je Felcsút symbolem vlády Fideszu především pro její odpůrce. Symbolem, který pochopí každý a je těžké o něm polemizovat. Viděli to všichni kolem něj, je vůbec možné, že právě Orbán, jindy takový stratég, to neviděl?

Nejspíš si jen nemohl pomoci. Stejně jako si nemůže pomoci a narušuje svůj jinak pečlivě budovaný „low profile“ obrážením všemožných fotbalových zápasů letadly provládních podnikatelů.

Malý nešťastný kluk

Kde jsou počátky Orbánovy fotbalové posedlosti? Orbán se narodil svým mladým, studujícím rodičům, jako jejich první dítě, má dva bratry Győza a Árona mladší o 2 a 14 let. V dětství s ním byly velké problémy, sám sebe později popsal jako „neuvěřitelně zlobivé dítě: nevychované, drzé, násilnické“. Otec tyto projevy tvrdě trestal a jejich zápasy byly o to dramatičtější, že drobný – ve třídě druhý nejmenší z kluků – Viktor se s ním snažil prát. Rodina žila nejprve ve vesnici Alcsútdoboz v domě prarodičů, a právě dědeček Mihály byl možná jediný dospělý, k němuž měl Viktor vřelý vztah. Jejich velkým společným tématem byl fotbal, dědeček ho amatérsky hrával, zároveň byl pamětníkem nejslavnější generace maďarského fotbalu, společně fotbal sledovali v televizi a dědeček doprovázel vnuka na jeho první zápasy. K dědečkovi měl Viktor respekt a dědeček ho nevnímal jen jako grázla. Mihály Orbán zemřel v roce 1989, kdy se jeho neposedný vnuk stal všeobecně známým svým projevem na pohřbu Imreho Nagye, v němž vyzval ke skoncování s komunismem a odchodu sovětských vojsk z Maďarska.

Po nějakém čase se vztahy mezi mladými a prarodiči zhoršily a ve Viktorových deseti letech se rodina přestěhovala do malého domku na kraji nedaleké vesnice Felcsút. Viktor v dětství vystřídal několik základních škol, na gymnáziu byl pro své kázeňské prohřešky vyhozen z internátu. Ačkoliv byl bystrý a studijně nadaný, nebylo to příliš oceňováno, protože byl výchovně problémový. Fotbal, to byl únik od světa, který neměl rád, ve fotbale se respekt získával jiným způsobem. Když o něm mluví, říká, že fotbal spojuje, fotbal nesoudí, fotbal, to je hra. A Maďaři si přece rádi hrají, Orbán má vlastní teorii, proč jsou fotbalovým národem, chce tomu dát ideologickou linku.

Svého fotbalového vrcholu Orbán dosáhl jako student anglické třídy gymnázia v Székesfeherváru, kdy nastupoval za mládež tehdy ligového MÁV Előre SC. Tehdy si ale také všiml, že ačkoliv mu fotbal zabírá obrovské množství času, není žádným supertalentem. Jeho výkony jsou vydřené, mezi muži je průměrný, už nezáří jako v dětství. Jeho symbolickou rozlučkou byla malá rolička ve filmu Szegény Dzsoni és Árnika, kde si v 19 letech zahrál – jak jinak – fotbalistu, respektive jednoho z loupežnické tlupy, která válcuje ostatní týmy ve fotbale.

Byla to rozlučka s profesionálním sportem, ale ne s fotbalem jako takovým. Na vojně byl se svým temperamentem často ve vězení, někdy za bitky, jindy za útěky na fotbal. Pak odešel do Budapešti studovat práva a sociální vědy, i tady hrával fotbal se spolužáky, s nimiž v roce 1988 založil antikomunistickou organizaci Fidesz. Na hřišti za kolegiem mořil nekonečnými fotbalovými zápasy dnešní přední maďarské politiky. Fotbal hrával jako student politologie na univerzitě v Oxfordu, hrával ho celá 90. léta jako řadový poslanec, jako premiér v letech 1998 až 2002 se každý víkend sbalil a odjel z Budapešti do Felcsútu, kde se převlékal s ostatními amatéry na parkovišti, všichni ho tu znali v trenkách, protihráči na něj křičeli sprosté nadávky, sem mu jednou přepojili amerického prezidenta. Fotbal hrál i v opozici prakticky až do roku 2010, kdy se stal premiérem podruhé. Poslední gól střílel jako nejstarší hráč ligy v 45 letech. K fotbalu vedl i svého syna, jednoho z prvních absolventů akademie, který ale pro četná zranění kariéru brzy ukončil a momentálně je v armádě.

Podle své manželky Orbán dokáže sledovat až šest zápasů denně, výsledky fotbalů luští i z mandarínštiny, každé ráno začíná deníkem Nemzeti Sport. Od doby, co si vydělává, fotbalová mistrovství a šampionáty nevynechává. Přátelí se s fotbalovými funkcionáři, stál u zrodu Puskásovy ceny za nejhezčí gól, kterou v roce 2013 osobně předal Zlatanu Ibrahimovićovi. Na fotbale se setkává s byznysmeny i politiky (ačkoliv podle jeho životopisce Igora Jankeho, jenž svou knihu z roku 2013 nazval příhodně Útočník, nesnese, když na něj někdo během zápasu mluví), a kdo v maďarské politice či byznysu něco znamená nebo znamenat chce, snaží se dostat do VIP boxu.

Jak se měří úspěch

Jiní vládní politici pak příznivý poměr k fotbalu buď předstírají, nebo ho i mají, jako třeba ministr zahraničí Péter Szijjártó, aktivní futsalista, nebo ministryně spravedlnosti Judit Varga, která v Bruselu hrávala za poloprofesionální ženský tým. Maďarská parlamentní družina, kde podle státního tajemníka Balázse Orbána (není premiérův příbuzný) „bohužel není žádný opoziční poslanec“, válcuje ostatní parlamenty. Po každém úspěšném zápase profily vládních politiků zaplní fotografie fandění a oslav. Opozice je v přístupu k fotbalu rozdělená, někteří kritizují investice a dávají si pozor, aby nepřekročili čáru, u jiných odpor k Orbánově fotbalové politice přerostl do přezíravého postoje k fotbalu a národnímu týmu jako celku. Po neúspěchu fotbalistů se na hlavu vlády snese kritika, po jejich úspěchu zase provládní média i politici připomínají všechen ten výsměch a zpochybňování.

Jenže co je to úspěch? Od roku 2010 se maďarské kluby již čtyřikrát objevily ve skupinové fázi Evropské ligy a jednou v Lize mistrů. Maďarsko se také kvalifikovalo na dvě mistrovství Evropy a maďarští hráči se poprvé účastnili semifinále Ligy mistrů. A jak tento měsíc řekl sám Orbán, „konečně se ve fotbale objevila maďarská hvězda“ v podobě Dominika Szoboszlaie, jedné z největších nadějí evropského fotbalu, který bohužel chybí na Euro 2020 kvůli zranění.

Oproti předešlým 20 letům je to úspěch. Fotbal se stal také mnohem mainstreamovějším sportem. Už na něj nechodí jen holé lebky. Ale evropská špička to není. Se smrtící skupinou Francie, Německo, Portugalsko Maďaři doufají aspoň v čestný bod. S nejlepšími se stále měřit nemohou. Valná část národního týmu navíc většinu kariéry nestrávila v Maďarsku, ti nejvýraznější dokonce ani v maďarských akademiích. V základní sestavě Ferencvárose, který se po 25 letech probojoval do Ligy mistrů, většinou hrají jen 3 nebo 4 Maďaři. Cizinci jako Plšek si našli cestu i do áčka Puskás Akadémie, kde hrají namísto kluků z akademie. Dá se masivními investicemi vůbec dosáhnout toho, aby se malá země opět podívala mezi nejlepší, nebo je to prostě náhoda, štěstí jedné generace, které za peníze nekoupíš?

Viktor Orbán fotbal miluje, zdá se, dokonce více než politiku. A proto se po prohraných zápasech nesnáší kritika jen na jedenáctku na hřišti nebo na trenéra, ale i na něj a jeho vládu, která si je vzala pod křídla.

 

Chcete být o situaci v Maďarsku pravidelně informováni? Sledujte (jako my) facebookovu skupinu Co se děje v Maďarsku.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujem