Odpadní skládky lidského blahobytu. I tak by se možná daly nazvat technologie, které místo šetření emisí skleníkových plynů nabízejí jejich ukládání pod zem. Zatímco dosud naprostá většina ekologů a politiků tuto možnost odmítala jako příliš nebezpečnou a kontraproduktivní, dnes i německá strana Zelených volá po tom, aby vzniklo dokonce jakési celoevropské podzemní úložiště uhlíku. Ani Zelení totiž už zjevně nevěří, že by takzvaný Green Deal sám o sobě pomohl snížit produkci emisí na požadovanou úroveň.
Způsob, jakým by bylo možné ukládat oxid uhličitý natrvalo pod zem, je známý už dlouho, minimálně od sedmdesátých let minulého století. Tehdy byl ale využíván především v ropném průmyslu. Dnes se některé firmy pokoušejí prokázat, že tato technologie může výrazně pomoci k „vázání emisí“ pod povrchem, a tedy i ke snížení takzvaného skleníkového efektu.
Na první pohled vlastně vypadá tento koncept jednoduše. Místo toho, aby se člověk (často marně) pokoušel při své činnosti produkovat méně CO2, zachytí kysličník uhličitý ve vzduchu a natrvalo ho uloží pod zem. Vždyť takové skládky uhlíku vytváří od nepaměti i sama příroda. Tak proč se od ní nepoučit?
Jedním z největších projektů toho druhu je projekt islandské společnosti Carbfix, která vyvinula technologii, při níž je uhlík, zachycený ve vzduchu, ukládán do vody a v této formě vstřikovaný do podpovrchových čedičů. Pod zemí tak chemickou reakcí vznikají uhličitanové minerály, takže je prakticky nemožné, aby se uhlík znovu uvolnil do ovzduší. Ve formě minerálů zůstane pod zemí navždy. Firma na svých stránkách tvrdí, že takto už uložila natrvalo pod zem takřka 100 000 tun CO2. Pro srovnání: jen letecká doprava na celém světě za rok vyprodukuje dle odhadů zhruba 800 milionů tun CO2.
Specifický Island
Aby celá věc nebyla tak jednoduchá, na Islandu pro ukládání uhlíku pod zem existují takřka ideální podmínky. Technologie je náročná na vodu i energii, která v tomto případě pochází z „čistých“ geotermálních zdrojů. Pokud by se uhlík ukládal pomocí energie ze spalování fosilních paliv, nemělo by to příliš smysl. Navíc má Island také k ukládání uhlíku ideální geologické podloží. I přesto je ale tato technologie stále velmi drahá i v islandských poměrech, její tvůrci vydělávají na emisních povolenkách, které si od nich kupují velcí znečišťovatelé.
V evropských poměrech bylo ale ukládání uhlíku od počátku velmi problematické a to hned z několika důvodů. Část ekologů tvrdila, že pokud by se uhlík ukládal pod zem, nemotivovalo by to dostatečně obyvatele i firmy ke snižování produkce emisí. A protože pouze ukládáním CO2 se problém nadprodukce skleníkových plynů vyřešit nedá, mohlo by to z hlediska ochrany klimatu přinést více škody než užitku.
Druhým problém pak jsou obavy z bezpečnosti technologie. I když islandská společnost tvrdí, že její způsob ukládání uhlíku životní prostředí nijak neohrožuje, a to ani do budoucna, v hustě osídlené Evropě s jinými přírodními a geologickými podmínkami a hustým osídlením by to mohlo být podle kritiků něco jiného.
Z výše uvedených důvodů tak například Rakousko v roce 2011 „pumpování“ CO2 pod zem zákonem zakázalo. A podobně se proti využívání této technologie postavili i němečtí Zelení.
Obrat Zelených
Jenže nyní nastává poměrně překvapivý obrat. Rakouský ministr financí za lidovce Magnus Brunner (ÖVP) se na základě odborné analýzy vyslovil pro zrušení tohoto zákazu. A to se zdůvodněním, které se nepřímo týká celého Green Dealu, tedy takzvané Zelené dohody.
I když to ministr říká velmi opatrně, nepřímo přiznává, že přechod k elektromobilitě, větší využívání obnovitelných zdrojů a úspory samy o sobě snížení emisí nezajistí. Green Deal tak, jak je navržen, není schopen dovést Rakousko k takzvané klimatické neutralitě. A proto musí Rakušané uvažovat i o tom, že budou CO2 ukládat pod zem.
„Jsem pro vytvoření právního rámce pro přepravu, skladování a využívání CO2,“
řekl Brunner. Podle interních analýz ministerstva financí je nějaký způsob zachytávání a ukládání uhlíku pro rakouskou klimatickou politiku nezbytným krokem. Jinak to nepůjde. Analýza došla k závěru, že aby Rakousko splnilo do roku 2040 svůj cíl klimatické neutrality, musí ročně uložit pod zem pět až deset milionů tun CO2. To je pro srovnání padesátkrát až stokrát víc plynu, než dosud uložila firma Carbfix na Islandu za devět let.
Reakce rakouské strany Zelených, která je ve vládě spolu s lidovci, je proto v tomto světle poněkud úsměvná. Strana podle svého mluvčího pro trvale udržitelnou energetiku s ukládáním uhlíku souhlasí, ovšem za podmínky, „aby ho bylo do země zakopáno co nejméně“.
Úložiště uhlíku pro celou Evropu
Příklad rakouského obratu v klimatické politice není náhodný, podobně se zachovali i němečtí Zelení, kteří jsou také součástí vládní koalice. Jak informovala některá německá média, strana ve svém postoji k podzemnímu úložišti uhlíku zcela obrátila. Zatímco donedávna tuto možnost naprosto odmítala, v programu pro volby do Evropského parlamentu ji nyní naopak prosazuje.
Němečtí Zelení chtějí prosadit přijetí příslušných zákonů a vybudování infrastruktury pro zachycování a podzemní ukládání CO2 nejen v Německu, ale v celé EU.
„Chceme vytvořit jednotný regulační rámec v celé Evropě a vyvinout integrovanou evropskou infrastrukturu – včetně společného evropského úložiště CO2,“
píše se v takzvané Zelené knize, která je součástí aktuálního volebního programu německých Grünen.
Přitom ještě během evropských voleb v roce 2019 němečtí Zelení zachycování a ukládání oxidu uhličitého (CCS) odmítali s tím, že se jedná o „rizikovou technologii“, která může „kvůli nepředvídatelným nebezpečím“ ohrozit zdraví lidí a životní prostředí.
Je Green Deal mrtev?
Co se tedy změnilo? I němečtí Zelení docházejí podobně jako jejich rakouští kolegové k závěru, že samotný Green Deal v současné podobě Němcům klimatickou neutralitu nezajistí. A to třeba i kvůli tomu, jak tvrdí Zelená kniha, že prostě v některých oborech emise snížit prakticky nelze.
„V několika málo průmyslových odvětvích, jakým je třeba cementářský průmysl, bude i v budoucnu docházet k produkci emisí, kterým je vzhledem k současnému stavu technologie obtížné nebo nemožné se vyhnout,“
připouštějí němečtí Zelení
Proto chce strana ve svém programu „využít technologických příležitostí v těchto oblastech a zachycovat, ukládat a v případě potřeby využívat CO2 přímo během výroby.“ Ministerstvo průmyslu pod vedením Roberta Habecka ze strany Zelených údajně pracuje na „strategii nakládání s uhlíkem“, která se zabývá složitostí jeho zachycování, přepravy a skladování, a měla by být hotová nejpozději v listopadu.
Ať už ale bude mít názorový obrat německých a rakouských politiků a ekologů jakékoliv důsledky, jedna věc je jistá už dnes. I když to politici nahlas neříkají, radikální změna jejich postoje k podzemním úložištím uhlíku ukazuje i celkovou změnu k přístupu k takzvanému Green Dealu.
Neznamená to, že by se snad měl zastavit přechod k elektromobilitě či obnovitelným zdrojům. Jde o to, že i politici, včetně Zelených, vlastně poprvé otevřeně přiznávají, že tato opatření navzdory všem dřívějším proklamacím sama o sobě k požadovanému snížení emisí skleníkových plynů nepovedou. A lidstvo se musí pokusit najít ještě jinou cestu, jak zabránit klimatickým změnám. Otázkou jen zůstává, zda je tou cestou právě snaha „zakopat“ přebytečný uhlík pod zem.
Převzato z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!