V sobotu 10. září proběhne v Praze již sedmý ročník Dne pro rodinu, letos s podtitulem happening za práva dětí a rodičů. Pořadatelem je Aliance pro rodinu, která se již více než deset let angažuje v rodinné politice a od více než 140 tisíc občanů získala mandát k činnosti, jež se zasazuje o ústavní ochranu manželství jako svazku muže a ženy. Den pro rodinu proběhne v Praze na Palackého náměstí od 14:00 do 18:00. Zeptali jsme se proto Jany Jochové, předsedkyně Aliance pro rodinu, jak vnímá současnou situaci ve společnosti, je-li reálné prosadit ústavní definici manželství a jestli se vůbec baví s lidmi, kteří se identifikují jako členové LGBTIQ+ komunity.
V sobotu pořádáte Den pro rodinu. Dnes si ale pod pojmem rodina lidé dávno nepředstavují ženu a muže, kteří se vzali ve dvaceti a jejich tři děti, se kterými jdou v neděli po obědě společně na procházku. Neusilujete o něco, co je díky složitosti dnešní doby, přežitek?
Tak zrovna takhle bych si “tradiční rodinu”, i když to sousloví nemám ráda, protože žádná rodina není tradiční, rozhodně taky nepředstavila. Já ale věřím, že drtivá většina lidí na světě si představí prostě muže-otce, ženu-matku a jejich děti, případně tu širokou rodinu babičky a dědečky, tety a strýce. Tady přece nejde o nějakou zromantizovanou představu rodiny z retro plakátů, jde o respekt k biologickým danostem a instituci, která je starší než všechny státy světa. A není tu z nějakých konzervativních, náboženských nebo prostě “tradičních” důvodů. Je tu prostě proto, že vychází z reality toho, jak funguje člověk. Jen jeden muž s jednou ženou mohou počít dítě, které v nich získá otce a matku. Ti vstupují do manželství ne primárně kvůli nějakému symbolu a citu (který ale v každém fungujícím vztahu taky je a je třeba o něj pečovat), ale proto, aby tomuto dítěti či dětem dali ten nejlepší možný rámec pro vývoj a výchovu. Jistě, že existují páry, které děti mít nemohou nebo nechtějí, či patologické extrémy. Nicméně kvůli výjimkám neměňme to nejlepší, co známe. Spíše se snažme lidi vést k pevným a zdravým vztahům, jak těm partnerským, tak těm rodičovským.
No ale co s různými alternativními typy vztahů či soužití, ve kterých jsou leckdy i děti? Jak jim zajistit právní ochranu a uznání, když už tu jsou?
Já zcela chápu obavy kohokoliv, kdo s láskou vychovává dítě, o zajištění jeho potřeb či o své zajištění a vzájemnou pomoc, jde-li o dospělý stejnopohlavní pár. Nicméně v našem právním řádu existuje několik způsobů (např. závazkové právo, institut osoby blízké atp.), které tu přesně pro tyto mimořádné situace jsou. Cestou prostě není měnit tu úplně nejpřirozenější lidskou instituci, aby se do ní vešly všechny alternativy, které ve společnosti jsou. Proč by se pak skutečně o manželství nemohli hlásit polyamorické skupiny, kterým třeba bývalý poslanec za Piráty, pan Ferjenčík, chtěl zařizovat registrovaná partnerství, stejná jako dnes mají homosexuální páry? Proč by pak do manželství nemohli konsensuálně vstupovat dva či více dospělých příbuzných? Proč by se manželství mělo omezovat věkem? Zdá se to absurdní, že? Pro děti je nejlepší žít se svými biologickými rodiči, kteří mají fungující stabilní vztah a dávají jim bezpečné a láskyplné zázemí. Pokud toto popřeme a začneme zákonem, jako sociální inženýři, překrucovat realitu, není důvod si myslet, že to někdy skončí – nebo že nebudeme tvořit generace dětí, kterým už v tak složité době předem vyrobíme další trauma. Protože nic není v dítěti bytostnějšího než touha po mamince a tatínkovi. A jeden z nich je dítěti vždy v homosexuálním páru záměrně upřen nebo upírán.
Když jsme u těch traumat, co děti z dětských domovů? Těm by určitě pomohlo prostředí stabilního homosexuálního páru, namísto života v tomto typu ústavní péče?
Zde se nám prolíná několik věcí, které bych ráda uvedla na pravou míru. A to říkám jako člověk, co ještě před vlastními dětmi, s dětmi v ústavní péči pracoval. Tento argument využívají propagátoři homosexuálního manželství, aby si získali hlubokými příběhy společnost na svou stranu. Ale jaká je realita? V ČR je minimum dětí právně volných k adopci a vhodné adoptivní heterosexuální páry na ně čekají měsíce nebo roky. Mezi našimi podporovateli jsou i rodiny, které mají děti v pěstounské a nebo adoptivní péči, a je třeba každému, kdo se pro takovou věc rozhodne složit hlubokou poklonu, a oni mi často píšou, že skutečně nikde nestojí zástupy gayů či leseb, kteří by chtěli dát domov “šestnáctiletému romskému chlapci s těžkým mentálním postižením” a pokud se nějaký takový pár objeví v médiích je absolutní výjimka, kterou aktivisté zneužívají pro svou propagandu. Gayové a lesby nejsou nějaké “matky Terezy”. Stejně jako stojí heterosexuálové o vlastní, zdravé dítěti, které by od narození milovali a vychovávali, tak stejně po vlastním, zdravém miminku určitě touží i nějaké procento gay a lesbických párů. Jenže to pak vede, všude ve světě, k obchodu s dětmi a sexistickému zneužívání žen, tedy k surogátnímu, neboli náhradnímu mateřství. To rozhodně není altruismem, ale propracovaným obchodem s dělohami a dětmi. Stačí si přečíst nejrůznější diskuze na mateřských webech, kde se ženy, často dohnány těžkou finanční situací, k těmto službám nabízejí, či kde gayové takové ženy s lukrativními odměnami vyhledávají.
A celé této nesmírně složité problematice by nějak zásadně pomohla ústavní definice manželství? Navíc se o ní u nás debatuje už docela dlouho a zdá se, že naši zákonodárci jsou tak trochu “ani ryba ani rak”.
Ne, ústavní definice manželství jako svazku muže a ženy by rozhodně tomuto všemu, co jsme nastínili, jako mávnutím kouzelného proutku nepomohla. A to ani není její ambicí. To je na celou “reorganizaci” rodinné politiky ne-li společnosti. Na účinné pracování s chudobou rodin, s rodinami ohroženými různými patologiemi, s výchovou mladých k partnerství, trvalým závazkům a samozřejmě k dobrému rodičovství. Chce to vlastně takovou globální rodinnou “revoluci”, kde stát určitě hraje svou důležitou roli, nicméně tu nejdůležitější roli hrají samotné mámy, tátové, děti a každý z nás osobně. Musíme na sobě pracovat, umět si někdy něco pro dobro druhého odepřít a také mít radost z maličkostí a naději do každé životní bouře. Nevím, jak to bude v této vládě s ústavní definicí manželství či oponentním návrhem. Zdá se, že se řítíme do doby, kdy společnost a tím i vládu budou trápit úplně jiné věci a otřesou se všechny naše dosavadní jistoty. Nicméně mám velkou radost, že jsme se mravenčí prací různých organizací a aktivitou našich občanů dostali ke konzervativnější vládě a k tomu, že se pod návrh zákona o ústavní definici manželství podepsalo skoro jedenáctkrát více poslanců, než pod návrh oponentní a navíc víme o některých dalších, kteří se k návrhu také svým hlasováním připojí. Ústavní ochraně manželství jsme teď mnohem blíž než kdy dřív a věřím, že k ní i v ČR dojdeme. Obrovský dík patří všem odvážným poslancům a poslankyním, kteří se svým zastáním manželství a rodiny stávají terčem nechutných útoků radikálních levicových progresivistů.
Napadá mě ještě jedna věc. Znáte vůbec osobně nějakého gaye, lesbu? Bavila jste se s nimi někdy vážně o těchto věcech?
Sexuální orientace není něco, po čem primárně u lidí ve svém okolí pátrám nebo podle čeho bych je nějak soudila, a ti lidé to nemají na čele napsané. Ale, ano hlouběji jsem se o těchto věcech bavila s několika muži, se kterými jsem v pravidelném a mohu říct přátelském kontaktu a vím, že jsou homosexuálové. Jsou z různých generací, jednomu je už přes osmdesát, dva jsou přibližně moji vrstevníci a znám i jednoho, kterému ještě ani nebylo dvacet. A s nimi se absolutně shodnu na tom, že registrované partnerství ano, rozšíření práv třeba o dědictví atp. ano, ale rozhodně ne redefinice manželství, protože v ní se hraje především o děti. A jeden z nich mi kdysi řekl, volně ho cituji, “co bych to byl za otce, kdybych svému dítěti upřel matku?”. Víte a takových pravdivých lidí si já vážím, ať jsou jakékoliv orientace.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
