Před dvěma lety jsme se během pandemie dozvěděli, že nás opustil člověk, který pro Československo i samostatné Česko udělal velký kus práce a zanechal po sobě stále ještě nedoceněné dílo. Veřejné rozloučení s Janem Sokolem se konalo na svátek sv. Jana Křtitele v břevnovském klášteře, který mu byl celoživotně duchovním domovem. Přítomný člověk si uvědomil, že Sokol uměl oslovit všechny generace a nejrůznější společenské kruhy. Jestliže k úkolům proroků ve společnosti patřilo připomínat věci a ideje, jež nesmí být zapomenuty, byl Jan Sokol jedním z nich.
Méně známým aspektem Sokolova života byl jeho vřelý vztah ke Slovensku. Po rozdělení společné republiky se snažil ulehčit Slovákům přístup ke studiu v Česku a osobními návštěvami slovenských univerzit podpořit zdejší humanitní vzdělávání. V roce 2016 byl oceněn slovenskou Nadací Jána Langoše za celoživotní práci ve veřejném prostoru a péči o vzdělanost. S Langošem ho spojoval pocit občanské odpovědnosti, která nezůstala jenom ve verbální rovině, a také schopnost komunikovat s lidmi napříč různými společenskými, náboženskými či politickými skupinami.
Kulturní reprodukce a vzdělanost
Jako student ze Slovenska jsem měl první osobní zkušenosti s Janem Sokolem jako diplomant a doktorand na konzultacích. Navzdory rodinným, pracovním a společenským povinnostem vás nikdy neodmítl, a v posledních letech byl ochoten se setkat kdekoliv, ať už to bylo na sedačce v Karolinu po setkání Vědecké rady UK, nebo cestou z konference v tramvaji na Říčanovu. Za jeho odborností byla nenápadná kolegialita, přejícnost a lidskost.
Zmíním některé jeho stěžejní ideje a postoje týkající se vzdělávání, jež nám, po mém soudu, na Slovensku citelně chybějí, a jež mohou sloužit jako výzva a inspirace pro generace, které přišly v druhé polovině 20. století, zejména pro generaci polistopadovou, jež za prací a mnohdy i před společenskými problémy utíká do zemí, kde se „žije lépe“.
Na Slovensku zatím nejsme zvyklí přemýšlet o vzdělávání v celkovém rámci kultury a vývoje společnosti, natož v širší evropské a světové perspektivě. Může nám být proto přínosem Sokolův pohled na lidskou zkušenost a společenské instituce z historické perspektivy. Takový pohled totiž umožňuje porozumět souvislostem, které dnes zůstávají skryté kvůli nepřehlednosti globální sítě složitých vzájemných vazeb. A přece jsou historická ohlédnutí pro Sokola jen prostředkem, jak ukázat něco pro lidské vztahy universálního. Příkladem byla výměna darů v archaických společnostech v zájmu pěstování sounáležitosti s lidmi mimo vlastní rod. Rozhodujícím prvkem pro udržení demokracie v nejbližší době může být právě ochota vykročit z vlastní skupiny a navázat s jinými nejenom zdvořilou komunikaci, ale vzít na sebe i jisté závazky. K historickému povědomí patří též uznání důležitých počinů lidstva. Proč se více nesoustředit na úspěchy, na které lze navázat, místo pouhého poukazování na minulá lidská selhání a nezdary?
Nesamozřejmost kulturního předávání
Sokol se hlásil zejména k tradici německé a francouzské filosofie. Místo poněkud skeptického pohledu a někdy až odmítavého postoje vůči vědám u mnohých reprezentantů moderní kontinentální filosofie se však nebál překročit její limity a ve svém tázání se opřít o nové poznatky nejrůznějších antropologických a společensko-vědních oborů. Byl přesvědčen, že filosof 21. století nesmí zůstat někde v koutě, ale kromě studia dějin filosofie a samotného jazyka může těžit z nových vědeckých poznatků a přetavit je do vlastního bádání, aniž by rezignoval na filosofické nároky a tázání. Dnes víme, že svět, život, společnost a člověk jsou mnohem bohatší, než si evropští filosofové donedávna mysleli.
Jedním z leitmotivů, které Sokol zdůrazňoval, je nesamozřejmost kulturního předávání. Na rozdíl od biologické reprodukce, jež se děje jaksi přirozeně a mimovolně, je kulturní reprodukce závislá na cílevědomé lidské aktivitě. Ale péče o budoucnost společnosti nekončí jenom zabezpečením a uchováváním kulturního dědictví, kupříkladu konzervací památek, písemností a jiných nosičů. Znamená mnohém víc. Ono dědictví je něčím, co „musí“ nová generace objevit, utřídit, přijmout za své a inovovat. Péče o společnost vyžaduje, abychom se obeznámili se zakládajícími idejemi, které jsou předpokladem jednotlivých institucí a oblastí, ať už jde o politické a právní myšlení, vědy nebo náboženství.
Jan Sokol si uvědomoval, že o budoucnost společnosti není automaticky postaráno. Proto připomínal, že důležitým úkolem vzdělávání je starost o to, aby se příslušníci každé generace mohli seznámit i s nehmotným dědictvím své civilizace a různých tradic, a tak pochopit význam jednotlivých institucí pro život společnosti. Sám se proto zhostil tohoto úkolu a ono duchovní dědictví se ve srozumitelné podobě pokusil zprostředkovat svým studentům, čtenářům a posluchačům na univerzitních přednáškách, v knihách, na wikipedii, a v neposlední řadě ve spoustě živých vystoupení a rozhovorů v médiích.
Slovensko potřebuje, aby alespoň někteří z tisíců jeho akademiků vykročili z pohodlí svých kateder či ústavů a vstoupili do veřejného prostoru, včetně politiky. Kdo jiný má kultivovat společenskou diskusi a udělat ze vzdělávání a vědy klíčové téma? Určitě to chce od jednotlivců odvahu. Jít s kůží na trh někdy znamená popálit se a sklízet políčky, ale jsou věci, které si nesmíme nechat jenom pro sebe nebo nejbližší přátele. Anebo má být primární činností učenců pouze kumulace specializovaných studií pro své kolegy? Kromě odpovědnosti za obor a studenty je tady i rovina odpovědnosti za společnost a její „duchovní atmosféru“, od které bude záviset budoucí podoba a financování škol, ale též vzdělání jejich absolventů.
Někteří ze slovenských badatelů a učitelů takové vykročení ven možná i zvažují, ale odrazuje je jistá podezíravost vůči intelektuálům a celkově menší respekt k vzdělanosti v naší zemi. Ta byla do poměrně nedávné doby ještě agrární zemí s malými městy. Ta byla v době komunismu doplněna o velké továrny a sídliště. Způsob života lidí se rychle změnil a nejmladší generace dnes již mají cenné zkušenosti ze zahraničí, ale ve veřejném prostoru dlouhodobě chybí osobnosti, které by zosobňovaly a reprezentovaly étos vzdělanosti a kultivovaly diskurz v politice i v médiích.
Humanitní vzdělávání
Sokolův život charakterizovalo pěstování vzdělání a úcta ke všem oborům vědění a lidských umění. Počátkem kteréhokoliv vědeckého či filosofického bádání, umění nebo technického vynalézání je totiž údiv a zájem o věc, přirozená zvídavost, touha po poznání a snaha přijít věcem na kloub, lidská touha něco tvořit a realizovat. Navzdory vlastním zkušenostem s řemeslem, matematikou i technickými obory, mu ale přece jenom bylo nejbližší vzdělání humanitní, kterému věnoval léta přednášení a psaní v polistopadovém období.
Humanitní vzdělávání potřebuje zdůvodnění u lidí, kteří zdůrazňují jednoznačný primát „praxe“ před neužitečnou „teorií“. Kupodivu je tomu jinak u mladých lidí, jejichž poptávka po neperspektivních studijních oborech umožnila založit samostatnou Fakultu humanitních studií UK. Jan Sokol jim nesliboval uplatnění v oboru, ale byl přesvědčen, že jejich motivaci ke studiu je třeba využít a nabídnout jim v průběhu studií možnost rozvinout schopnosti, jež se jim budou ve 21. století hodit kdekoliv. „Školy musí mladého člověka naučit základním věcem: pozorovat, vidět, co jiní neviděli, myslet, rozumět, dovést si poradit v nových situacích, umět se dobře ptát.“ (SOKOL, J. Jak učit filosofii? In Dluh života, s. 514).
Jednou z jeho klíčových výzev, které ve svém bohatém díle zanechal a vlastním příkladem ztělesnil, je víra v lidský rozum a vynalézavost. U samotného Jana Sokola se navíc výjimečně spojila střízlivá racionalita s přesvědčivou vírou a také nadějí do budoucna. Svou kritikou fatalismu, vyhledávání krizí a zlozvyku si na něco neustále stěžovat působil na lidi někdy až nepatřičně: „Jak může být tolik „nad věcí“ a přehlížet všechny ty sociální problémy?“ Svou přímostí v řeči se uměl člověka dotknout a nejeden se i urazil. Jenomže údělem proroků není lidi politovat, ale říkat jim, co mají slyšet. Všichni potřebujeme někoho, kdo nám ukáže, kdy si něco nalháváme nebo se něčemu vyhýbáme. A kdo nás současně vyzve, ať se nebojíme. Jan Sokol tohle povolání dostal a odpovídal – vycházel mezi lidi, i když si raději četl a o samotě překládal.
Jeho zralé stanovisko totiž nevycházelo z nějakého naivního optimismu nebo zjednodušování, ale z nadhledu. Pramenilo jednak z pozorování a obdivování samotného života, ke kterému již patří, jak říkával, schopnost rozlišovat lepší od horšího, a jednak z přesvědčení, že člověk, navzdory nahlížení špatností kolem sebe a ve zpravodajství, nesmí podlehnout pesimismu a spokojit se s věčnou nespokojeností. Apel na věcnost, střízlivé uvažování, komunikaci, ale též schopnost nebrat smrtelně vážně sebe ani jiné, snad člověka udržuje v bdělosti, která mu umožňuje vidět, za co může děkovat a co může sám zlepšit.
Autor je slovenský filosof a pedagog, učí na Vyšší odborné škole publicistiky.
Zdroj: Kontexty humanity
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!