Kde začal konflikt mezi Židy a Araby o Palestinu? Mohlo to dopadnout jinak? Byl nějaký klíčová moment, kdy se věci „zvrtly“ špatným směrem? Historici takových momentů najdou určitě několik, ale mně utkvěl v paměti jeden – skvěle popsaný v asi nejdůležitější knize o vzniku moderního Blízkého východu po první světové válce „A peace to end all peace“ od Davida Fromkina. Hlavní roli tu nehraje nikdo jiný než Winston Churchill. Pojďme se s ním ponořit do atmosféry doby, kdy se v jeho londýnském kabinetu ministra kolonií kreslily na mapě čáry zcela nových států a mandátních území: Palestiny, Jordánska, Iráku… A kdy se arabští a židovští předáci snažili přesvědčit Brity, kteří v té době ovládali Palestinu, že právě jejich vize budoucnosti je ta pravá. Připomeňme, že v té době zde žilo asi 600 000 Arabů a 80 000 Židů.
Churchill přistupoval ke složité, emocemi zatížené a zmatené otázce Palestiny s jednoduchým, racionálním a jasným programem. Věřil, že sionistický experiment má právo na vyzkoušení, a domníval se, že bude prospěšný pro všechny. Když po káhirské konferenci navštívil Palestinu, řekl 30. března 1921 palestinské arabské delegaci, že je „zjevně správné, aby rozptýlení Židé měli národní centrum a národní domov, který by mohli znovu sjednotit. A kde jinde než v Palestině, s níž jsou už tři tisíce let úzce a hluboce spjati? Myslíme si, že to bude dobré pro svět, dobré pro Židy, dobré pro britské impérium, ale také dobré pro Araby, kteří v Palestině žijí, a máme v úmyslu, aby to tak bylo… budou se podílet na výhodách a pokroku sionismu.“
Nebojte se Židů!
Churchill se snažil rozptýlit podezření Arabů tím, že se jim snažil dokázat, že jejich ekonomické obavy jsou neopodstatněné. Opakovaně tvrdil, že židovští přistěhovalci nebudou zabírat arabská pracovní místa ani arabskou půdu. Naopak, říkal, že židovští přistěhovalci vytvoří nová pracovní místa a nové bohatství, z něhož bude mít prospěch celá země.
V červnu 1921 Churchill řekl Dolní sněmovně, že „Arabové se opravdu nemají čeho bát… Nebude přiveden žádný Žid nad počet, který může být zajištěn rozšiřujícím se bohatstvím a rozvojem zdrojů země.“
V srpnu zopakoval arabské delegaci, která přijela do Londýna, že
Znovu a znovu jsem vám říkal, že Židům nebude dovoleno přijít do země, pokud si nevytvoří prostředky k obživě… Nemohou nikomu zabírat půdu. Nemohou nikoho zbavit jeho práv nebo majetku… Pokud by rádi kupovali půdu a lidé by jim ji rádi prodávali a pokud by rádi rozvíjeli a kultivovali oblasti, které jsou nyní neúrodné, a učinili je úrodnými, pak mají právo tak učinit. Je tu místo pro všechny…“ „Nikdo vám neublížil… Židé mají mnohem těžší úkol než vy. Vy se musíte těšit jen ze svého majetku, oni se však musí snažit vytvořit z pouště, z neúrodných míst, živobytí pro lidi, které přivádějí.“ „Ať už je to jakkoli,“ řekl.
Ve stejném prohlášení si Arabům postěžoval, že od nich není fér, když odmítají vyjednávat: „není spravedlivé přicházet k jednání s tím, že jedna strana nemusí nic dát a druhá musí dát velké a důležité ústupky, a to bez jakékoli jistoty, že tyto ústupky budou prostředkem k dosažení míru.“
Všechno nebo nic!
Churchill strávil celý život ponořen do evropské politické kultury, v níž bylo normální při předkládání návrhů brát v úvahu potřeby a přání všech zúčastněných stran, včetně protivníků.
Na takový druh státnického chování byl Churchill zvyklý, ale u palestinské delegace v Londýně ho nenašel – ta pouze opakovala své požadavky. Palestina byla a je oblastí složitých a soupeřících nároků, ale arabská delegace nebrala v úvahu žádné jiné nároky, obavy, potřeby nebo sny než své vlastní. Na rozdíl od sionistických vůdců, kteří se snažili kompenzovat arabský nacionalismus například podporou arabských nároků na Sýrii vůči Francii a kteří počítali s oblastmi arabské autonomie v rámci Palestiny a kteří plánovali hospodářské a jiné výhody pro Araby, kteří se rozhodli žít v rámci židovské vlasti, se arabští vůdci nesnažili vyjít vstříc židovským aspiracím, ani brát v úvahu židovské potřeby.
Arabská delegace v Londýně, kterou vedl Músá Kazim paša al-Husajní, předseda arabské exekutivy, zjevně odmítala pochopit, co Churchill říká. Členové delegace kladli otázky, a když na ně Churchill odpověděl, položili stejnou otázku znovu, jako by Churchillovu odpověď neslyšeli. Churchill projevoval známky frustrace a hněvu z této taktiky, ale trpělivě pokračoval v opakování svých odpovědí ve zjevné naději, že mu bude konečně rozuměno. Právě v tomto duchu opakoval, že Arabům se půda neodebírá; že Arabové přece prodávají půdu Židům pouze tehdy, pokud se tak rozhodnou.
Jednání s takovými obyvateli Blízkého východu bylo mnohem více frustrující, než si ve válečném Londýně dokázali představit, když se poprvé objevila vyhlídka na správu poválečného Blízkého východu. V Churchillových očích členové arabské delegace nedělali to, co se od politiků očekává: nesměřovali k dosažení dohody – jakékoliv dohody. Zjevně nebyli ochotni nabídnout ani 1 procento, aby získali 99 procent, a nenabízeli tak druhé straně žádnou pobídku k ústupkům. Churchill arabským vůdcům domlouval – bezvýsledně.
Všechno je jinak…
Na Blízkém východě byly věci málokdy takové, jaké se zdály být, a otázka půdy v Palestině byla toho příkladem. Arabská delegace v Londýně ve skutečnosti chápala, co Churchill myslel tím, že Arabové chtějí prodávat půdu Židům, neboť předseda delegace Músa Kazim Paša byl sám jedním z těch, kteří prodávali půdu židovským osadníkům. Stejně tak i další členové arabských delegací, které s sebou do Londýna přivezl v letech 1921–2 a v následujících letech.
Princ Fajsal, vůdce arabského povstání proti Turkům, a sionistický předák doktor Chaim Weizmann se už v roce 1918 shodli na tom, že v Palestině není nedostatek půdy: problém spočíval spíše v tom, že její velkou část ovládala malá skupina arabských vlastníků půdy a lichvářů. Velká masa rolníků se snažila vydělat na holé živobytí z málo výnosných, značně erodovaných a špatně zavlažovaných pozemků, zatímco velké majetky úrodné půdy hromadily vlivné rodiny nepřítomných vlastníků.
Plán sionistů, který Weizmann nastínil Feisalovi v roce 1918, spočíval v tom, že se vyhnou zásahům do půdy obdělávané arabskými rolníky a místo toho získají zpět nevyužívanou, neobdělávanou půdu a pomocí vědeckých zemědělských metod obnoví její úrodnost. Ukázalo se však, že velcí arabští vlastníci půdy jsou ochotni prodat židovským osadníkům i svoji úrodnou půdu – a to se značným ziskem. Židovští kupci skutečně nabízeli ceny půdy tak vysoko, že nikoliv neobvykle jedna arabská rodina z Bejrútu prodala v roce 1921 židovským osadníkům pozemky v údolí Džezrel za ceny, které se pohybovaly od čtyřicetinásobku do osmdesátinásobku původní kupní ceny. Arabové zdaleka nebyli Židy nuceni k prodeji, ale nabízeli Židům tolik půdy, že jediným omezujícím faktorem nákupu se staly peníze: židovští osadníci neměli dostatek peněz na to, aby si koupili všechny pozemky, které jim Arabové nabízeli.
Nejen palestinští Arabové, ale i samotné vedení palestinských Arabů bylo do těchto prodejů půdy, které veřejně odsuzovalo, hluboce zapleteno. Buď osobně, nebo prostřednictvím svých rodin prodala v letech 1920–1928 židovským osadníkům půdu nejméně čtvrtina voleného oficiálního vedení arabské palestinské komunity.
O co ve skutečnosti šlo…
Sionistické vedení mohlo být těmito obchody uvedeno v omyl a podcenit hloubku skutečné místní opozice vůči židovskému osídlení. Na druhé straně britská vláda špatně odhadla nejen hloubku, ale i povahu arabské reakce: Arabové v Palestině bránili ohrožený způsob života. Arabské delegace, které se vydaly za Winstonem Churchillem, tento skutečný základ svých námitek proti sionismu nevyjádřily. Místo toho tvrdily, že země nemůže všechny uživit. Churchill a jeho kolegové, kteří přistupovali k otázce půdy, jako by šlo skutečně o půdu, buď špatně pochopili, nebo předstírali, že špatně chápou skutečný základ arabské opozice vůči sionismu. Arabský odpor vůči židovskému osídlení měl kořeny v emocích, v náboženství, v xenofobii, v komplexu pocitů, které obvykle lidi přemáhají, když se do jejich čtvrti nahrnou noví lidé, kteří chtějí změnit jejich okolí. Arabové tvrdili, že Palestina nedokáže uživit více obyvatel; a Churchill je vzal za slovo. Přijal jejich tvrzení, že mají námitky z ekonomických důvodů; a pak se pustil do dokazování, že jejich ekonomické obavy jsou neoprávněné.
Díky za odsun!
Až potud David Fromkin. Co z toho plyne? Palestinští Arabové počátkem dvacátých let instinktivně cítili, že příchod cizí, modernější, dravější a schopnější kultury je prostě vytlačí. Nebyli to ale schopni vyjádřit – podobně jako hodně obyčejných lidí cítí, že masová migrace do Evropy je hrozbou, ale nejsou schopni to vyjádřit tak sofistikovaně, aby o tom přesvědčili i absolventa humanitních studií. Měli ale pravdu. Většina předáků, kteří v roce 1921 jednali s Churchillem, skončila za 27 let v uprchlickém táboře. Bez půdy a bez vlasti. Stali se obětí izraelské převahy, vlastní hamižnosti, díky které umožnili Židům kupovat arabskou půdu, a také vlastní neschopnosti domluvit se, dokud na to byl ještě čas. Lidé však málokdy jednají pragmaticky, když cítí, že jejich starý svět mizí. A starý, pomalu plynoucí polofeudální arabský svět mizel tváří v tvář technologicky vyspělejším židovským osadníkům před očima.
V konečném důsledku byl nejblíže pravdě David Ben Gurion, když v roce 1919 napsal: „V otázce vztahů mezi Araby a Židy vidí každý problém. Ne každý však vidí, že tato otázka nemá řešení. Žádné řešení! Existuje propast a nic ji nemůže překlenout… My jako národ chceme, aby tato země byla naše, Arabové jako národ chtějí, aby tato země byla jejich.“
Je to smutné a bolí to, ale když si to člověk čte, skoro si říká, že odsun Němců (se všemi svými následky) byl nakonec to nejlepší, co se v dané chvíli dalo dělat. Stejně jako v určité chvíli nešlo řecko-turecký spor řešit jinak než populačním transferem. Šanci na to svět propásl po roce 1948, kdy mohl stovky tisíc uprchlých i vyhnaných Palestinců umístit na místo stovek tisíc uprchlých a vyhnaných Židů z arabských zemí. Místo toho zůstali Palestinci v uprchlických táborech a ze stovek tisíc jsou nyní miliony – frustrovaných a rozezlených.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!