Autora pamětí „Země zaslíbená“ (A Promised Land) známe všichni. Barack Obama, 44. prezident Spojených států amerických. Nadějný politik mladé generace Demokratické strany, který postavil politickou kariéru na robustních vizích naděje, společenské rovnosti a dostupnosti Amerického snu pro všechny bez ohledu na etnickou, sexuální či náboženskou příslušnost. Ideál moderní levice pro některé, hrozba tradičním americkým hodnotám pro druhé.
V poměrně obsáhlých pamětech, jejichž první svazek končí zneškodněním Usámy bin Ládina, bývalý prezident nepodává pouhý sumář úspěchů a neúspěchů. Každá z případových studií, které nám profesor Obama servíruje, je uvedena faktografickým úvodem, následně stavem, ve kterém daný problém převzal a končí přehledem různých kroků a peripetií při jejich řešení. Příběh není lineární, má své vzestupy a pády. Autor se nezdráhá popsat frustrace týkající se ať už pevné opozice v podobě Republikánské strany, nebo opozice ve straně vlastní. Přirozené, avšak dnešní tekutou dobou zvýrazněné napětí mezi očekáváními a realitou je definičním znakem Obamova prezidentství.
Kolonoskopie, která nikdy neskončí.
Rozhodnutí se angažovat v politice nejprve na úrovni státu Illinois a následně federálně v pozici senátora za tento stát, se nerodí jednoduše. Nedočteme se o bezpodmínečných souhlasech jeho manželky s kandidaturou do různých úřadů. Michelle Obamová není poslušná manželka podporující manžela ve všech aktivitách, bez vlastního názoru a vždy v jedné argumentační linii nastavené jejím partnerem. Je vykreslena jako osobnost, která umí poskytnout věcný názor i ostrý komentář, má vlastní kariéru, dbá o blaho rodiny. Každé jedno rozhodnutí týkající se politického angažmá Barack s Michelle rozebírají ze všech stran a úhlů.
Setkání s cynickým lobbistou v domovském státě Illinois utvrzuje ambiciózního státního senátora Obamu, že to bude dělat jinak: „Měl bys přestat mlátit hlavou proti zdi, Baracku, klíčové k přežití v politice je pochopení, že jde o byznys. Jako prodej aut. Pokud v tom začneš hledat mnohem víc, zblázníš se.“ Ale co Michelle?
„Moje otázka je jasná, Baracku. Proč chceš být prezidentem?“ ptá se. Obama uvažuje. Možná je jednodušší odpovědět někomu cizímu – voličům, novinářům, kolegům v politice – ale jak si odůvodnit ambici před vlastní manželkou, navíc s malými dětmi a dluhy z dob vysokoškolského studia? Možná se mu podaří přinést svěží vítr do politiky, možná se mu povede přivést novou generaci k zájmu a vstupu do politiky, možná dokáže zahladit příkopy v americké společnosti. A možná ne, nicméně chce to zkusit a nevyčítat si pak, že neudělal pro svůj cíl vše, co bylo k dispozici.
Kampani již nic nebrání v rozletu. Jak ale upozorňuje volební manažer, média projdou Obamou skrz naskrz, že se bude cítit jako na nikdy nekončící kolonoskopii.
„Vám nemůže být přes čtyřicet!“
Když přijde na výběr viceprezidentského kandidáta, dilema je pořád stejné. Vybrat si mezi aktivistou proměněným v politika, Timem Kainem (dnes senátor za Virginii), či washingtonským dinosaurem, strýčkem Joe Bidenem. Co se týče Bidena, nemohli být ti dva rozdílnější. Joe, který nemá problém s lidmi navázat řeč o čemkoliv a dát jim pocit, že jim rozumí. Obama sestavuje jakýsi standardizovaný seznam empatických hlášek a frází, kterými Joe umí opanovat jakoukoliv místnost, do které vejde: „společně známe toho a toho, je to skvělý chlápek“; „nejlepší plněná pizza, jakou jsem kdy jedl“, koukne na děti a řekne, jak jsou úžasné, pak na jejich matku a žoviálně prohlásí „vám nemůže být přes čtyřicet!“
Co je však Bidenovou sílou, je v zrcadlové podobě jeho slabostí. Obama ví, že jeho nedostatek disciplíny může dostat do problémů kampaň i samotné fungování v úřadu. Neméně však tuší, že potřebuje někoho, kdo umí pokládat tvrdé otázky. Sám Biden podmínil svoji účast na kandidátce tím, že chce být posledním hlasem v místnosti při každém velkém rozhodnutí.
O postojích, které může Joe Biden jako 46. prezident Spojených států prosazovat, nám také hodně napoví průběh Arabského jara. Biden a jeho tehdejší poradce pro národní bezpečnost Tony Blinken (dnes kandidát na ministra zahraničí) měli rozdílné názory na řešení odchodu Hosního Mubáraka. Obama popisuje, že se při zvažování, jak reagovat na odolnost prezidenta Egypta vůči požadavkům demonstrantů na náměstí Tahrír v Káhiře, zformoval se jakýsi generační spor. Na jedné straně realistická a starší generace Bidena a Clintonové prosazující evoluční postup, delikátní jednání s americkým spojencem a příjemcem peněz z amerického rozpočtu, na straně druhé mladší a revolučnější generace Blinkena a Rhodese (jeden z autorů prezidentových projevů) požadující vyvození personální odpovědnosti Mubáraka, splnění požadavků demonstrantů v pokud možno plné šíři.
Jak chtěl Donald pomoci s únikem ropy
V knize natrefíme na magická čísla 60 a 67, bez nichž nemůže být žádný americký prezident úspěšný. V prvním případě jde o počet senátorů nutných pro zablokování tzv. filibusteru, v našem pojetí známých obstrukcí. Druhé číslo jsou dvě třetiny všech senátorů nutné pro určité zákonodárné kroky, například ratifikaci mezinárodních smluv. Obama se netají pevnými sympatiemi k plnému zrušení institutu filibusteru a přechodu na rozhodování prostými většinami.
Jako kandidát anti-válečného programu nachází sám sebe v průběhu prezidentství často v situacích, kdy nechce vypadat slabě. Z volebních i jiných důvodů. Tak ostatně popisuje fakt, že právě i za jeho období probíhaly některé z kontroverzních praktik ICE (Immigration and Customs Enforcement). Obama to vysvětluje lakonicky: nechtěl, aby vypadali Demokraté slabě při řešení imigrační krize.
Ač bych nerad hanil prvních šest set stran knihy, Obama v nich promyšleně buduje celou zápletku, jejímž rozuzlením je posledních sto stran, ve kterých je krom řady krizí i úspěchů popsán poprvé doposud nejmenovaný. Donald Trump. Obamu zpočátku chválí. Během ropné krize v Mexickém zálivu Donald nabízí, že by mohl pomoci se zaplombováním míst, odkud uniká ropa. Jindy poskytuje Bílému domu návrh na stavbu plesového sálu.
Trumpova prominence v médiích je často opakovanou mantrou pamětí. Ačkoliv se může zdát, že je Obama miláčkem médií, on sám to tak nepociťuje. Kritizuje valnou většinu z nich, když přijde na první velký Trumpův zářez v politickém marketingu: obvinění, že se Obama nenarodil na americké půdě, tedy není legitimním prezidentem Spojených států. Obama možná situaci zprvu podcenil, odmítá uvěřit tomu, že něco tak prokazatelně lživého mohou média donekonečna udržovat při životě. Trump je celebrita z řady důvodů, ale až právě útokem na Obamův původ získává na relevanci.
To jste si nemohl vzít metr?
Kniha končí odstraněním Usámy bin Ládina. Není překvapením, že jedním z těch, kteří odrazovali prezidenta od akce, byl i Joe Biden. Zdálo se mu to příliš riskantní – jak obsahově, tak i formálně vzhledem k provedení akce na území spojeneckého Pákistánu. Obama tento pohled nesdílí a je v případě dopadení bin Ládina větším jestřábem, než by se obecně očekávalo. Jak i na jiných stranách knihy Obama o svém viceprezidentovi vypovídá, můžeme tušit, že s Joe Bidenem nepřichází do Bílého domu žádný velký bouřlivák. Opatrnost bude jedním z atributů definujících Bidenovo prezidenství.
Když Obama uslyší bin Ládinovo krycí jméno „Geronimo EKIA“ (Enemy Killed in Action), je jasné, že je po všem. Příslušník komanda si pro jistotu identifikace výšky bin Ládinova těla lehá vedle mrtvého nejhledanějšího teroristy. Výška souhlasí. Obama reaguje: „Tak promyšlená operace, ale zapomenete na metr?“ V Oválné pracovně následně uděluje hlavnímu stratégovi akce, Billu McRavenovi plaketu. A metrem na ní přilepeným.
Prezidentův aktivista, aktivistův prezident
Na sedmi stech a jedné straně píše Barack Obama příběh protkaný řadou dilemat. Principiálního boje mezi idealismem a pragmatismem. Aktivista, jenž se cítí rozhořčený stavem společnosti, ve které žije, zároveň naplněný optimismem a energií k jejím změnám. Kandidát, který je zvolen díky platformě, jejíž veškeré cíle a jednotlivé aspekty programu není schopen splnit. Prezident, jenž musí den co den přijímat rozhodnutí, kterými plně neuspokojí nikoho, natož vlastní stranu. Nechme se tedy překvapit, co najdeme ve druhém svazku prezidentských pamětí.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
