Zemřel bývalý pohlavár Vatikánu souzený za zneužívání dětí – Novinky.cz
Zemřel kardinál Pell, kdysi třetí muž Vatikánu. Za zneužívání byl rok ve vězení – idnes.cz
Zemřel kardinál Pell, nejvýznamnější katolický duchovní vězněný za zneužívání – aktualne.cz
Ostudný výběr titulku, jen co je pravda. Pell byl jednomyslně osvobozen australským Nejvyšším soudem poté, co strávil více než rok ve vězení, a byl to jeden z nejhorších případů justiční zvůle v posledních letech. Proč Nejvyšší soud Austrálie nakonec rozsudek zrušil?
Osvobozující rozsudek si každý může přečíst sám. Příběh kardinála Pella sledoval advokát Jakub Kříž. Podívejme se, jak šel čas s kauzou nejvyššího katolického duchovního obviněného ze zneužívání.
Obvinění beze svědků
„V úterý Svatého týdne (7. dubna 2020) bylo australskou justicí definitivně ukončeno řízení proti kardinálu Pellovi ve věci údajného znásilnění dvou chlapců, jehož se měl dopustit v sakristii melbournské katedrály v průběhu pětiminutového časového okna bezprostředně po mši svaté, ještě oblečen v bohoslužebná roucha. Nejvyšší soud Austrálie (High Court of Australia) jednomyslně (poměrem hlasů 7:0) dospěl k závěru o jeho nevině. Nenařídil dokonce ani zopakování soudního řízení, ale přímo trestní stíhání zastavil. Kardinál Pell tak mohl po 405 dnech strávených na samotce opustit vězení, do nějž byl nezákonně umístěn.
Proč soud takto rozhodl? O co v procesu šlo? A co vypovídá o společnosti a australské justici?
Čtyři instance trestní justice (policie, prokuratura, soud prvního stupně a odvolací soud) za mohutné podpory nevyváženého zpravodajství veřejnosprávní stanice ABC a dalších médií dospěly k závěru, že kardinál Pell znásilnil v 90. letech dva chlapce. O postupu těchto orgánů existovala již dříve řada pochybností, nyní na ně Nejvyšší soud tvrdě upozornil: byli jste tak zaujatí potřebou odsoudit sexuálního predátora, že jste si nevšimli, že z provedených důkazů jeho vina nevyplývá. Odsuzující rozhodnutí nižších instancí byla založena na výpovědi jediného člověka – mladého muže, který o sobě tvrdí, že byl kardinálem znásilněn. Další oběť domnělého znásilnění již v době soudního řízení nežila (a jak známo, měla se před smrtí svěřit své matce, že ke znásilnění nedošlo). Jak už to tak u kauz případů sexuálního zneužívání bývá, žádní další svědci u incidentu přítomni nebyli. K soudu proto byli přizváni tzv. svědci příležitosti, tedy prakticky všichni dohledaní účastníci bohoslužeb z roku 1996. Z jejich svědectví si měly soudy udělat závěr o důvěryhodnosti výpovědi mladého muže.
Nepravděpodobný příběh
Jím předestřený příběh o znásilnění v sakristii bezprostředně po slavnostní nedělní mši svaté byl na první pohled vysoce nepravděpodobný. Porota i odvolací soud dospěly k závěru, že mladý muž vystupoval jako věrohodný svědek a že ostatní provedené důkazy sice jeho výpověď nepodporují, ale spáchání skutku současně nevylučují. Nejvyšší soud nyní potvrdil, na co upozorňovali experti již dříve, že došlo k obrácení důkazního břemene. Soudy se nezabývaly tím, zda byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ale stačilo jim, že důkazy spáchání skutku nevylučovaly. Ke znásilnění prý mohlo dojít v 5-6 minutové pauze, v níž sakristán čekal na dokončení soukromé modlitby věřících po mši svaté. V ní se mohl Pell nikým nedoprovázen zjevit v sakristii a spáchat odporný čin. Jenže Nejvyšší soud ukázal, že tato pětiminutová modlitební pauza sakristána začala v době, kdy Pell s liturgickým průvodem (v němž byli i obě domnělé oběti) opouštěl katedrálu hlavním vchodem. I kdyby se v tu chvíli chlapci z průvodu nepozorovaně vytratili, trvalo by přes tři minuty, než dojdou k sakristii, takže sakristánova pauza by byla prakticky u konce.
Podle Nejvyššího soudu z provedených důkazů (a ty nebyly zpochybněny ani prokuraturou ani žádným z nižších soudů) dále vyplývá, že mše svaté se zúčastnil asi tucet koncelebrujících kněží a tedy v kněžské sakristii byl po dobu 10 až 15 minut od ukončení liturgického průvodu značný provoz. Samotný Pell se podle svého zvyku od průvodu odpojil a strávil nejméně 10 minut na schodech katedrály, kde se zdravil s účastníky bohoslužby, přičemž jeho ceremonář ho doprovázel až do okamžiku odstrojení bohoslužebných rouch.
Ohledně výpovědi mladého muže Nejvyšší soud akceptoval, „že většina Odvolacího soudu nepochybila, když dospěla k závěru, že svědectví ohledně prvního skutku neobsahovalo rozpory, ani neprojevovalo nesrovnalosti, jejichž charakter by vyžadoval, aby porota nabyla pochybností o vině“. Nelze ji ovšem posuzovat izolovaně, ale pouze ve vzájemné souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Důkazy jako celek neumožnily vyloučit důvodné pochybnosti o vině obžalovaného. Spáchání skutku nebylo rozumně možné.
Kardinál Pell tedy nebyl osvobozen na základě šikovné procesní kličky nebo složitě vytvořené právní konstrukce, ale jednoduše proto, že scházely důkazy o jeho vině. Jeho odsouzení a 405 dní strávených ve vězení tak představují skandální selhání justice. Proto otázka dalších dní musí znít: Jak se něco takového mohlo stát?
Hloupost nebo úmysl?
Stál na počátku zlý úmysl – jak naznačuje existence operace Tethering, tedy hon na Pella zahájený policií státu Victoria? Navázalo na něj rozhodování laické poroty učiněné pod tlakem nepříznivé společenské nálady přiživované médii? Byl následně korunován neúmyslnou chybou v úsudku dvou soudců odvolacího soudu? Anebo se jedná pouze o politováníhodnou souhru mnoha omylů? A co onen mladý muž? Lhal? Existuje i jiné přijatelnější vysvětlení? Jedno z nich nabídl sám Pell: mohl být zneužit někým jiným a paměť mu s časovým odstupem (a v důsledku dalších psychologických průvodních jevů zneužívání) nabídla scénář, který prezentoval u soudu.
Pellovi odpůrci, kteří se s osvobozujícím rozsudkem nesmířili, nabídnou i jiné vysvětlení: mladý muž byl Pellem skutečně zneužit, jen jindy nebo jinde nebo za jiných okolností, anebo se čin jednoduše nepodařilo dostatečně věrohodně prokázat. Existují nějaká poučení z tohoto případu? Mnohá se budou ještě hledat, ale jedno je k dispozici ihned. V honbě za vznešenými ideály je velmi jednoduché ve svatém nadšení „přehlédnout“ základní pravidla právního státu i fakta. Požadavek, aby vina v trestním řízení byla prokázána tak, že o ní nejsou důvodné pochybnosti, je pro trestní justici esenciální. Bez něj nelze hovořit o spravedlivém procesu.
Dostat ho za mříže!
Pokud bylo na Pellově případu „vše jiné“, platí to zejména o jeho počátku. Oprávněné celospolečenské pobouření po vlnách odhalení sexuálních skandálů katolického kléru přerostlo ve volání po exemplárních trestech. A protože velká ryba za mřížemi znamená velký úspěch, rozjela policie státu Victoria v březnu 2013 operaci Tethering. Bez podezření, bez oběti, ale zato s hypotézou. Policie si platila inzerci v tisku a téměř dva roky hledala oběť sexuálního zneužívání v Pellově okolí. Když se při soudním řízení kardinálův advokát dotázal, zda smyslem operace bylo dostat Pella, odpověděl mu policejní komisař: „Já bych tato slova nevolil, ale myslím, že to tak nazvat můžete.“
Čeho se kardinál Pell podle soudu dopustil? Koncem roku 1996, bezprostředně po slavnostní nedělní mši v melbournské katedrále, se měli dva třináctiletí členové pěveckého sboru nepozorovaně vytratit z liturgického průvodu. Ocitli se v kněžské sakristii a objevili v ní mešní víno. Stačili si jen několikrát loknout, když do místnosti vešel Pell, ještě v kompletním bohoslužebném oděvu. Vykřikl na chlapce, že jsou v pěkné bryndě, a před jejich zděšenými obličeji si začal rozepínat kalhoty. Oba přinutil k orálnímu sexu, jednoho z nich ještě přiměl ke svlečení kalhot a osahával ho. Následně se chlapci – opět nikým nepozorováni – vrátili k pěveckému sboru. Vše trvalo pět až šest minut. Druhý incident se měl odehrát asi o měsíc později, také po slavnostní mši v katedrále sv. Patrika. Kardinál potkal jednoho z chlapců na chodbě spojující katedrálu s pomocnou budovou, silně ho přitiskl ke zdi a pevně mu tiskl přirození. Tolik rozsudek.
Jaké důkazy byly proti kardinálovi použity? Pouze jediný: výpověď jednoho z chlapců, který v řízení vystupoval anonymně. Kardinál Pell obvinění popírá. Před soudem prvního stupně se promítal záznam prvního policejního výslechu, který byl policií později zveřejněn na internetu. Kardinálovu reakci při prvním seznámení s obviněním („Co je to za snůšku absolutně ostudných nesmyslů?“) si může přehrát každý.
Zasahuje porota
Kardinálova obhajoba poukazovala především na to, že žádný z dalších provedených důkazů chlapcovo tvrzení nepodporuje. V letech 1996 a 1997 katedrála v Melbourne procházela rekonstrukcí, což redukovalo počet mší, při nichž mohlo k incidentu dojít, na pouhé dvě. Protože soukromá biskupská sakristie byla uzavřena, používal kardinál spolu s dalšími kněžskou sakristii, přičemž bylo nemožné, aby se v ní tak krátce po mši ocitl sám, uvážíme-li, kolik dalších duchovních a ministrantů se bohoslužby účastnilo. Kardinál míval ve zvyku liturgický průvod opustit, zastavit se u dveří katedrály a tam se zdravit s účastníky bohoslužby; to mu nakonec přitížilo. Pravidlem ovšem bylo, že až do jeho odstrojení ho doprovázel ceremoniář. Sakristián vypověděl, že sakristii vždy zamkl a kardinál vlastní klíče při bohoslužbě neměl. Pochybnosti vzbuzuje, jak se mohli chlapci nikým nepozorováni odloučit z liturgického průvodu a poté se nepozorovaně vrátit do sborové místnosti. Obhajoba poukazovala také na technickou nemožnost popsaného sexuálního aktu v situaci, kdy byly kardinálovy kalhoty ukryty pod sutanou a dalšími bohoslužebnými rouchy.
Zhruba z 20 přímých účastníků inkriminovaných bohoslužeb žádný nepotvrdil, že by se popsaný skutek mohl odehrát. Proti nim hovořil víc než dvacetiletý časový odstup a také například to, že ceremoniář kouřil asi 20 cigaret denně, takže připustil, že po mši mohl dostat chuť na cigaretu a ponechat na chvíli kardinála o samotě. A druhý chlapec? Ten zemřel krátce před oznámením činu policii, takže již nemůže nic potvrdit ani vyvrátit. Ani svědectví jeho matky, jíž se svěřil, že k sexuálnímu útoku nedošlo, nepřimělo soud o Pellově vině pochybovat.
Kardinál se proti odsuzujícímu rozsudku odvolal, a jak již bylo uvedeno, s odvoláním neuspěl. Zde je ovšem třeba uskutečnit krátký exkurz do fungování australské trestní justice. Ta k rozsudku dospěje v důsledku spolupráce dvou samostatných orgánů: soudce a poroty. Soudce posuzuje právní otázky a vede řízení (vystupuje jako tzv. „tribunál práva“), nemůže se však nijak vyjadřovat k otázce, zda se obviněný dopustil skutku, který je mu kladen na vinu. Skutkové otázky jsou vyhrazeny porotě složené z vylosovaných laiků. Ta plní úlohu „tribunálu skutků“. Její fungování přibližuje dnes již klasický film Dvanáct rozhněvaných mužů z roku 1957. Porota se musí jednomyslně usnést, zda je obviněný vinen, či nikoli. V případě, kdy toho není po opakovaných hlasováních schopna, může soudce změnit požadavek jednomyslnosti na „velmi vysokou většinu“, zpravidla osm hlasů. Pokud po dalším rokování není dosaženo ani tohoto výsledku, je deklarována tzv. hung jury (zablokovaná porota) a soudní proces se opakuje s novou porotou.
Přesně to se stalo v Pellově případě. V prvním procesu se nepodařilo přesvědčit o jeho vině (ale ani nevině) dostatečné množství porotců, a tak musel být zopakován. V druhém řízení debatovala porota pět dní a k odsuzujícímu rozsudku nakonec dospěla jednomyslně. Další specifikum porotního rozhodování je z kontinentálního pohledu obtížně pochopitelné: porota nesděluje důvody svého rozhodnutí. Český Ústavní soud chápe požadavek řádného odůvodnění rozsudku jako základní atribut spravedlivého procesu. Takzvaně nepřezkoumatelné (nedostatečně odůvodněné) rozsudky podle něho otevírají cestu justiční svévoli. V angloamerické tradici je tomu jinak: porota nic nevysvětluje. Výsledkem její činnosti je pouze verdikt „guilty“ (vinen), nebo „not guilty“ (nevinen), nic víc.
Selektivní přístup k faktům
I v tomto systému platí presumpce neviny a zásada in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Porotce smí hlasovat pro vinu pouze tehdy, nemá-li o vině obžalovaného důvodné pochybnosti. Své úvahy však nikomu vyjevovat nemusí, a tak se nikdy nikdo nedozví, zda se porota shodla na výsledku na základě racionální argumentace, pod vlivem společenského tlaku, nebo proto, že porotci třeba spěchali na fotbal. Absence odůvodnění komplikuje odvolacím soudům přezkum správnosti skutkových závěrů. V kontinentálním systému odvolací soud prostuduje spis a odůvodnění prvoinstančního rozsudku a posoudí, zda z provedených důkazů závěr o vině skutečně vyplývá. V angloamerickém systému není co přezkoumávat, protože se neví, jaké úvahy porotu k verdiktu vedly.
Odvolací soud může skutkové závěry poroty zvrátit jedině tehdy, dospěje-li k závěru, že žádná rozumná porota nemohla na základě provedených důkazů dospět k závěru o vině. Nestačí tedy běžné důvodné pochybnosti o vině, ale musí mít vyšší míru intenzity. Snad to lze přirovnat k tomu, co české soudy označují jako extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Dva ze tří soudců odvolacího soudu dospěli k závěru, že z důkazů vyplývá „realistická možnost, že ke spáchání trestného činu došlo“, a tak potvrdili rozhodnutí soudu první instance. Disentující soudce Weinberg se od většinového stanoviska distancoval nejen patrně nejdelším odlišným stanoviskem v dějinách australské trestní justice, ale především nezvykle tvrdou kritikou. Z jím zveřejněných pasáží svědeckých výpovědí vyplývá, že soudní většina přistupovala k faktům mírně řečeno selektivně. Weinberg většině dále vytýká, že sofistikovaně přesouvá důkazní břemeno na kardinála Pella. K odsouzení stačí „realistická možnost“ spáchání činu a důkazy ve prospěch Pella jsou bagatelizovány s argumentem, že „nezakládají nemožnost“ jejich spáchání. V závěru svého stanoviska Weinberg uvádí, že je znepokojen tím, že jeho stanovisko je menšinové, a o to pozorněji své závěry přezkoumal: „Nicméně ani pak nemohu s čistým svědomím udělat nic jiného než setrvat na svém disentu.“
Weinbergovo odlišné stanovisko bylo přijato odbornou veřejností jako návod pro kardinálovy obhájce, na čem založit poslední opravný prostředek, jejž mají k dispozici. Zda uspějí, bude jasné pravděpodobně v průběhu několika týdnů. Ať již však australský vrchní soud rozhodne jakkoli, jeden z táborů jej nepřijme za svůj. Pro část společnosti je Pell usvědčený pedofil a symbol pokrytectví katolické sexuální morálky. Když kardinála navštívil ve vězení jeho přítel, bývalý australský premiér Tony Abbott, strhla se mediální bouře. Na jejím konci označil současný premiér státu Victoria Abbottovu návštěvu za ostudnou a požadoval po něm omluvu za retraumatizaci obětí pohlavního zneužívání. Po Weinbergově disentu se začaly ozývat hlasy na Pellovu podporu i mimo katolické prostředí. Ještě zesílily poté, co koncem minulého roku unikly na veřejnost materiály, z nichž vyplývá, že policie státu Victoria zahájila v roce 2014 Pellovo vyšetřování, aby odvedla pozornost od vlastních skandálů.
Jasný postoj papeže
Výjimečně se i současný papež vyjádřil jednoznačně: „V Římě přijal kardinála 12. října 2021 v Apoštolském paláci. Při této příležitosti František Pellovi poděkoval za jeho „svědectví“. V předvánočním rozhovoru pro Mediaset papež připomněl práci, kterou kardinál prozíravě vykonal v ekonomické oblasti, a zdůraznil, že kvůli „pomluvám“ – v narážce na obvinění ze zneužívání v Austrálii – se musel „od této administrativy vzdálit“. „Byl to právě Pell, kdo navrhl, jak bychom mohli pokračovat,“ řekl papež. „Je to skvělý člověk a my mu za mnohé vděčíme.“
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme