Před třemi lety zesnulý Roger Scruton byl mezi světově proslulými intelektuály výjimečný tím, že znal českou kulturu, jazyk i prostředí. Zamiloval se do české země, a prý nejenom do země. Jeho aktivity v období normalizace v Československu jsou dobře známé. Přednášky a diskuse v rámci bytových seminářů v Praze, Brně a Bratislavě sice přímo neovlivnily pád režimu a intelektuály řádně nepřipravily na převzetí společenských institucí, motivovaly je ale ke vstupu do veřejného prostoru a naučily je navzájem spolupracovat.
Scruton se stal kvůli svým postojům sám „disidentem“ mezi kolegy z humanitních věd na britských univerzitách. Kupříkladu tvrdošíjně obhajoval ideu „vysoké kultury“ a pojem kultura užíval v užším smyslu slova. Na rozdíl od kulturních antropologů do kultury nezapočítával všechny lidské artefakty, od kamenných nástrojů pravěkých lovců a sběračů až po plastové kelímky naší doby. I ty sice nejednou posloužily jako materiál pro tvorbu děl současných umělců, postrádají však typickou charakteristiku umění, kterou je trvalost. Restaurátoři s nimi již mají plné ruce práce.
Vychovávat emoce žáků?
Tento britský filosof bývá nejčastěji spojován s politickým konzervatismem. Byl však především konzervativcem kulturním. Tvrdil, že kultura se nekonzervuje jako konzerva, ale předává se tím, že se žije a rozvíjí. Scruton sám žil a myslel jako renesanční muž. Pěstoval hudbu, miloval víno. Dokázal mluvit a psát o umění, aniž by ho umrtvil analyzováním a odváděl pozornost zbytečným množstvím odborně znějících slov. Místo výčtu jeho zájmů a aktivit se však podívejme na jeden důležitý aspekt jeho přemítání o kultuře. Chápe ji jako prostor pěstování vzdělanosti ve společenství, kde se děje kultivace emocí.
Dnes slýcháme, že vzdělávání by primárně mělo připravit lidi do života a dát jim takovou kvalifikaci, aby se uplatnili na trhu práce. Mladé lidi je třeba motivovat ke studiu techniky a IT, ekonomie nebo alespoň přírodních věd. Pokud si nedají poradit a vykazují přesto zájem o vzdělávání humanitní, tak ať se u toho učí alespoň jazyky a kritické myšlení.
Nic proti tomu, všechno potřebujeme. Je ale čas věnovaný studiu „neužitečných“ oborů, třeba těch uměleckých, zbytečný? A jsou na ně veřejné prostředky vynakládány neefektivně? Scruton by oponoval, pokud se takové obory rozvíjejí poctivě a pro radost. Ne však v případech, kdy se katedry filosofie či literatury proměnily v ideologické ústavy, bojující proti myšlení, umění a člověku. Tedy tam, kde chybí právě ona radost z oboru, četby, poslechu, vidění a otevřeného rozhovoru.
Ve školách mají „neužitečné předměty“, jako je literatura nebo výtvarná a hudební výchova, své místo. Už jejich název napovídá, že vychovávají. Kultivují celého člověka i s jeho emocemi. Dělají školu místem, kde existuje prostor pro volný čas (scholé). Proto mají být dobrovolné. Proč bychom pak ale měli „vychovávat emoce žáků“? Je legitimní nějak formovat estetický vkus? Neměl by každý následovat to, co se mu líbí?
Tyto názory jsou dnes i ve vzdělávání často slyšet, i když jsme nikdy neměli tolik volnosti a tolik možností výběru. Ale pokud se svoboda redukuje na pouhou možnost volby, ztratí rozměr sociálního sdílení. A pokud se redukuje na libovůli, přestane být kulturní a stane se pouhou konzumací nejpřístupnějších obsahů. K odpovědnosti učitele proto patří, kromě respektu ke svobodě žáků, rovněž odpovědnost za to, co Martin Buber nazývá „výběrem působícího světa“. Směrovky na stezce nenutí poutníka je následovat, ale nabízejí záruku, že bude vědět kudy kam i v neznámém terénu. Učitel má žákům nabídnout to nejlepší z lidského světa i z vlastních zkušeností. Pokud to neudělá, ochudí je a výběr jim obstará „personalizovaný“ Google prohlížeč a YouTube Video Search.
Virální generace
Podle Scrutona je člověk v současné masové společnosti sociálně a lidsky hendikepován. Již nežije ve společenství, jehož členy by spojoval sdílený kulturní obsah. Kdysi ho tvořily národní eposy a písně, lidové pohádky apod. Jejich hrdinové prezentovali různé podoby lidského jednání a nabízeli posluchači modely, jak řešit krizové životní situace, a jak si je zbytečně nepřivodit. Člověk, který není vybaven „repertoárem uznávaných gest“, podle Scrutona neví, jak se má cítit a jak si se svými pocity a životními otázkami poradit. Nejen že je v nečekaných situacích odkázán na pouhou improvizaci, ale hlavně neví, jak přiměřeně reagovat na vlastní bolest a utrpení jiných. Neumí číst, co situace žádá, ani vnímat, co jiní potřebují.
Jako sociálně znevýhodněnou skupinu bychom dnes mohli chápat celou dospívající generaci. Doba mayovek a foglarovek je dávno pryč. Sociální učení mezi lidmi v terénu a v představivosti prostřednictvím příběhů vystřídalo napodobování youtuberů. Jejich emoce musí být v konkurenci vidět. Musí být „sdílené“, to znamená lehko sdělitelné, a tedy průhledné. Pokud se stanou sledovanými, měly by se přece prodat. Jenomže prodávané a průhledné emoce již nejsou autentické. A tak se jako nejautentičtější jeví největší výstřednosti. Čím „odvážnější“ a divnější, tím virálnější.
Setkání s kulturou pro Scrutona znamená mnohem více než pouhé osvojení si společenských mravů a základních životních měřítek, ačkoliv se bez nich ve společnosti neobejdeme. Sdílená kultura – se všemi písněmi, příběhy a náboženskými rituály – pěstovala v člověku složitější duševní rozpoložení. Zážitek nemusel být umocňován, byl přítomen ve svátečním životě komunity. Mohlo by se zdát, že od anglického kritika některých projevů současného umění jde o pouhé vzpomínky na lepší časy a ustrnutí v klasické estetice. Ale Scrutonův zájem nebyl primárně historický. Jako akademik sám organizoval komunitní kulturní život doma i v zahraničí a do Československa neváhal přivádět i vlastní názorové oponenty. Byl přesvědčen, že právě ideologizace moderního umění produkuje umělecké podvody a falšuje lidské city.
Obrana vzdělanosti a emociální dospělost
Pokud se člověk podívá na projevy vítězných držitelů Oscarů z posledních let, nabude dojmu, že se jedná o hereckou soutěž v performanci nejsilnější emoce. Vypjaté děkovačky na pódiu letos doplnil živý osel s příznačným poselstvím – „emotional support” – a vystoupení autentické Lady Gaga bez make-upu s odkazem, abychom se někdy stali hrdiny i pro sebe. Americkou televizní kulturu nacvičených úsměvů a pláče je třeba brát s patřičnou rezervou, ale o něčem vypovídá. Profesionální herci možná reagují na poptávku po chybějící „hodnotě“ osobního sdílení. Sál s tisíci diváky a množstvím kamer sice není ideálním prostorem ke zpovědi, ale i zábava má dnes být emočně nabitá.
Právě na adresu sebe-dojímání si nikdy neodpustil štiplavou poznámku jiný znalec moderní estetiky – Petr Rezek. Český filosof, který se se Scrutonem přátelil (a loni v listopadu rovněž zemřel), pokládal dojímání se ve veřejném prostoru a jiné nestoudnosti za infantilní projevy lidské emocionality. Libování si v kýčovitosti chápal jako nevěcnost v oblasti citů. Člověk má přirozený sklon k sebeprezentaci, který se projevuje už pečlivou úpravou zevnějšku. Estetické souzení se ale pěstuje. Co znamená setkat se s uměním (jako věcí)? Styk s uměním není přímým kontaktem s předmětem jako uchopitelnou věcí, ani se sebou samým. Je zkušeností jiného druhu, která zapojuje mé myšlení, včetně emocionality a tělesného vnímání.
Nejde tady o snobství estétů nebo morální nadřazenost proponentů „vyšší kultury“. Kultura je buď kulturní, nebo kulturou není, ať už je moderní nebo předmoderní. Rezka a Scrutona spojuje obrana vzdělanosti a důraz na emocionální dospělost jako výraz kultivovaného vkusu. Vyhledávání frází, které chceme slyšet, a libování si ve fantaziích, jež navozují kýče, brání duševnímu dospívání, obdobně jako protikladné vyhledávání odporného a démonického obsahu, jehož se nám všude dostává. Emocionálně vyspělé umělecké dílo nemusí být vyjádřením osobních emocí autora, se kterými by se divák ztotožnil. Právě proto nám může nabídnout lidské emoce z distance. Jen vnímání z odstupu, které Řekové nazývali díváním se (theórie), lze s jinými sdílet a dále ostatním sdělit. Zkušenost zasažení něčím jiným, a přece známým, ale přepokládá schopnost dívat se a naslouchat. A též cítit.
Autor je slovenský filosof a pedagog, učí na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze
Zdroj: Kontexty humanity
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme