Lež jako systematická politická agenda, je stejně stará jako politika sama. Upřímně, v obecném slova smyslu jsou dezinformátoři všichni političtí oponenti, poněvadž pokud jsem já naznal cosi jako pravdivého, co jiný ne, tak jeden za nás se plete.
V archaické společnosti bez vymoženosti moderního neuorologického ustrojení s frontálním kortexem by bylo záhodno se vzájemně pobít, v demokracii ale věříme, že cizí názor je jenom neintencionální nepravda, tedy stačí oponentovi všechno v klidu vysvětlit a zabít (nebo pokárat) až potom, co zatvrzele bude trvat na svém. Anebo uberu o jeden stupínek a řeknu, že oponent nelže ani neintencionálně, ale jednoduše vidí možná něco, co já nevidím, případně do hry vstupují naše rozdílné kognitivní schopnosti, nebo někdy zcela primitivně i jiné zkušenosti, které vedou k tomu, že i když si stokrát vysvětlíme, jak se věci mají, vlastní zakoušení světa udělá z nějakého finálního konsensu nemožnost. A celý cyklus se může opakovat.
U dezinformátorů coby vědomých agentů lži – a myslím, že u většiny intuitivně přesně víme, kdo to je, protože jsou stejně početní v privátní i veřejné sféře a je to spíš morální podnik než kognitivní – je potíž jiná. Chtěli bychom je nějak stíhat a soudit, ale my nejsme zákon. Zákon je zákon. A poskytuje jim stejnou ochranu, kterou poskytuje nám. Stejně jako v USA vás sice mohou na ulici zastřelit, ale pokud si koupíte bouchačku taky, tak už je to tak fifty fifty. A zase: do hry vstupuje tisíc dalších okolností, které v téhle nerovné hře můžou hrát těžce ve váš neprospěch. A stejně jako druhý dodatek neřeší, kdo je v právu na ulici v přestřelce, těžko může nějaký dobře míněný zákon stanovit totéž.
Druhá možnost je, že stát zaplatí nějaké privátní pistolníky, v USA nějaké ty ozbrojené bezúhonné senior citizens, aby ve svých rajónech dohlíželi na právo a spravedlnost sami, a už jsme skoro v druhé půlce 19. století, což je pokrok, ale pořád od naší situace sto dvacet a více let nazpět, ovšem v prostředí, kde se škodlivá informace šíří téměř rychlostí světla. Tedy tak rychle, jak současníkům připadala rychlost kulky na divokém západě. Teď už je pozdě na rozhovory, co je pravda, kde je pravda, v čem se liší data a informace, interpretace, jaký je rozdíl mezi dezinformátory a sofisty (myslím, že v nich charakterově není rozdíl žádný, i když ti první jsou bezpečnostně krátkodobě destruktivnější, zatímco veřejní intelektuálové spíš dlouhodobě), teď už je důležitá jenom otázka, jakou cenu jsme ochotni za podmínky free speech, které jsme si kdysi dávno před vynálezem digitální komunikace stanovili, zaplatit.
Technicky vzato, vládní dotace na boj s dezinformacemi žádné omezení free speech zatím není, je to nájem pistolníků proti gangsterským bandám (ale pistolníkům je taky třeba se podívat na zoubek a zdaleka ne jednomu). Proti jejich občanským aktivitám nic nemám, stát by se ale měl držet zatím dál. Pořád je lepší, když se ukáže, jakou cenu má ve společnosti vlastně pravda, než zjištění, že její obhajoba se musí nedůstojně dotovat případně chránit ti, kdo jinak normálně chodí k volbám.
Jakou bychom s tímhle měli vůbec budoucnost?
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme