Jak má vypadat konzervativní žurnalistika?

„Vždycky jsem věřil – ať už jsem pracoval v jakémkoli médiu -že dobré médium musí mít tyto vlastnosti: musí být založeno na jasně definovaných hodnotách, musí mít odvahu, integritu, nezávislost a především musí mít vášeň pro pravdu“. To řekl šéfredaktor našeho partnerského slovenského Deníku Postoj Martin Hanus na nedávné konferenci o médiích v Bratislavě. A přináší pozitivní i negativní příklady novinářů z liberálního i konzervativního tábora.   

Vášeň pro pravdu je v dnešní době strašlivé polarizace a mediálních táborů velmi riskantní vlastnost: pokud máte vášeň pro pravdu, odmítáte se jenom svézt na emocionálních vlnách svého okolí, ale někdy jste nuceni provokovat a konfrontovat se s ním. A v takovém případě musíte také riskovat, že vás například konzervativní aktivisté označí za podezřelého nebo liberála. Jak jistě uznáte, v našem prostředí neexistuje horší nálepka, než být označen za liberála.

Můj pohled na to, jaká by měla a neměla být dobrá žurnalistika, vysvětlím na příkladech dvou zahraničních novinářů.

Pfisterova odvaha

Prvním je známý novinář německého liberálního týdeníku Der Spiegel René Pfister, druhým je světoznámý americký konzervativní novinář Tucker Carlson. Předem upozorňuji, že Carlson zde nebude kladnou postavou.

Začnu německým příběhem: na začátku roku 2019 vyslal Der Spiegel Pfistera do Washingtonu, aby se mimo jiné věnoval hrůzám Trumpovy Ameriky. Pfister se tam přestěhoval s celou rodinou a velmi si oblíbil washingtonskou čtvrť, kde v té době před každým třetím domem vlála duhová vlajka. Našel si tam dům a těšil se, že se bude cítit podobně dobře jako předtím v Berlíně.

René Pfister je samozřejmě liberál, který věří, že páry stejného pohlaví mají právo uzavírat manželství a že ženy by měly mít snadný přístup k potratům. Stejně tak ale věří ve staré liberální hodnoty, jako je svoboda myšlení a svoboda slova.

Navíc je vynikající novinář: pozoruje svět otevřenýma očima a čím déle je v Americe, tím více vnímá, že neduhy zdaleka netrpí jen konzervativní nebo trumpovská Amerika.

Jeho třináctiletý syn mu jednou vyprávěl, jak je ve škole učili, že Kryštof Kolumbus nebyl žádný objevitel Ameriky, ale otrokář, který lidstvu způsobil jen utrpení a smrt. Když se jeho syn zeptal svého amerického spolužáka, zda může ve třídě říci, že Kolumbus byl v ohledu otrokářství prostě jen dítětem své doby, ale měl také zásluhy, spolužák mu poradil, aby to neříkal, protože je to příliš riskantní a mohl by se dostat do problémů. Takhle se spolu baví třináctiletí v pokrokové části Ameriky!

Pfister píše i o dalších podobných zážitcích, které mu otevřely oči, a rozhodl se, že jako novinář bude informovat o hrozbách, které přicházejí z liberální Ameriky. Nezůstal jen u článků; loni vydal v Německu knihu, která je možná jeho nejlepším dílem o nebezpečích nového doktrinářství.

Ta kniha se jmenuje takto: „Jedno špatné slovo. Jak nová levicová ideologie z Ameriky ohrožuje naši svobodu myšlení.

Pfister v ní píše o obětech této ideologie, mezi něž patří nejen konzervativci, ale i liberálové, lidé pracující v think tancích, médiích a na univerzitách. Stačilo, aby řekli nebo napsali pár nevinných slov, a ta jim zničila kariéru nebo je vystavila nenávistnému lynči twitterového davu. Pfister se s oběťmi setkal osobně a v deseti kapitolách popsal konkrétní osudy lidí, z nichž kulturně dominantní progresivní klika udělala rasisty, homofoby nebo transfoby, ačkoli se nikdo z nich vůbec ničím neprovinil.

Pro nás novináře je obzvlášť zajímavé, že Pfister věnoval jednu kapitolu New York Times a o tomto stále ještě velmi dobrém liberálním deníku napsal, že ho už neřídí vydavatel ani šéfredaktor, ale křičící radikálové na Twitteru a sociálních sítích. Ti v posledních letech nechali vyhodit řadu významných redaktorů.

Pfister píše o ideologických zdrojích současného progresivistického hnutí, Foucaltovi a Frankfurtské škole. Jeho poselství Němcům zní: hrozbou pro americkou demokracii není jen Donald Trump, ale také moderní levicově-liberální doktrína, která ve jménu antirasismu, rovnosti a ochrany menšin ničí všechny principy, na nichž stojí svoboda.

Svou knihu, která se stala bestsellerem, považuje za varování pro Němce, kam až vývoj zajde, když váhu argumentu přehluší barva pleti nebo pohlaví osoby, která názor vyjadřuje. Pfister samozřejmě vidí stejné znepokojivé trendy i ve svém Německu, kde je podstata problému stejná, jen méně vyhrocená.

A jsme u oné novinářské odvahy a poctivosti, o níž jsem mluvil na začátku: René Pfister píše o hrozbě progresivismu v prostředí týdeníku, kde do té doby na takové věci téměř nikdo neupozorňoval, a kde většina redaktorů jsou levicoví liberálové a volí Stranu zelených. Z tohoto ideologického podhoubí byl Pfister po vydání knihy ostře pokárán za to, že je podporovatelem fašismu a že jeho kniha je velmi nebezpečná.

Pfister je  alei nadále redaktorem Spiegelu ve Washingtonu a je zřejmé, že navzdory odporu z vlastních řad má podporu ve vedení nakladatelství i redakce.

Tuckerova lež

Takto má vypadat skutečná žurnalistika. A abychom na této konferenci nemluvili jen o dobrých konzervativcích a špatných panovačných liberálech, vybral jsem záměrně pozitivní příklad z opačného břehu.

Tím se dostáváme k druhé postavě, Tuckerovi Carlsonovi. Toho není třeba v této místnosti nijak zvlášť představovat. Je to bezesporu velmi talentovaný člověk, který je po vyhazovu z Fox News jedním z celosvětově nejsledovanějších novinářů. Carlsonovi se podařilo to, o čem se ostatním konzervativním novinářům, nebo dokonce celým médiím, může jen zdát – má neuvěřitelné kvóty sledovanosti, s nimiž může být i samostatnou protiváhou takových médií, jako jsou New York Times nebo CNN.

V tomto smyslu je Carlson v konzervativním světě mediálním hrdinou. Je však skutečně novinářským hrdinou, který by měl být naším vzorem? Ne, rozhodně ne. Tucker Carlson ve své podstatě není novinář, ale propagandista. V zásadě dělá totéž, ne-li hůře, než z čeho jinak konzervativci obviňují liberální média.

Zkuste si to obráceně

Nejprve si zkusme jednu myšlenkovou konstrukci. Zkusme si představit, co by konzervativní média psala o prezidentce Hillary Clintonové, která po vítězství v roce 2016 o čtyři roky později neobhájila svůj mandát, poté neuznala výsledky voleb, v rozporu s elementárními fakty je označila za podvodné a protiústavně požadovala, aby její viceprezident volby neuznal a prohlásil ji za vítězku. Její viceprezident by to odmítl a ona by na něj poštvala dav nejradikálnějších aktivistů, kteří by vtrhli do sídla Kongresu, vyplenili by ho a oslintali by i nebohého viceprezidenta.

Konzervativní média by jistě s vrcholným rozhořčením napsala, že Clintonová se dopustila bezprecedentního útoku na americkou demokracii a jako žádný jiný prezident ohrožuje demokracii a svobodu v jejích samotných základech. A konzervativní novináři by samozřejmě měli pravdu.

Stejně jako měla pravdu liberální média, která takto psala a stále píší o Trumpovi. Protože přesně to Trump skutečně udělal.

Ale co napsali konzervativní novináři v Americe? Mnozí se báli psát pravdu. Dokonce ani sám Tucker Carlson vůbec nevěřil, že volby byly zmanipulované, všechna obvinění považoval jen za další Trumpovu manipulaci, což víme z uniklé interní komunikace ve Fox News.

Tentýž Tucker Carlson však před svým masovým publikem říkal něco úplně jiného: „Je jasné, že volby 2020 jsou velkým podvodem na americké demokracii, to nemůže žádný čestný člověk popřít.“

Ale je to ještě horší. V interní komunikaci Carlson vyzval vedení Fox News, aby vyhodilo reportérku za to, že na svém twitterovém účtu rozporovala Trumpova tvrzení a tvrdila, že neexistují žádné důkazy o manipulaci s volbami. Carlson nepožadoval její propuštění proto, že by řekla něco špatného nebo udělala chybu, ale proto, že diváci Fox News jako Trumpovi voliči nechtěli slyšet pravdu. Jak Carlson interně napsal, její slova poškodila akcie společnosti.

Hvězdný Tucker není odpovědí na prohřešky progresivních médií; on sám je součástí stejného kolosálního problému naší doby, mediální propagandy.

Neztrácejte se v ghettu

A tak se přesuneme na Slovensko.

Škoda, že nakonec nemohl přijít šéfredaktor týdeníku Echo Dalibor Balšínek, na diskusi s ním jsem se těšil. Na první pohled je opravdu velkým paradoxem, že Slovensko, které je venkovštější a zároveň konzervativnější zemí než Česká republika, má celkově mnohem progresivnější média. Je fakt, že tam pracují kvalitní profesionálové, ale jsou tam i novináři, kteří se chovají jako aktivisté a často svou hlučností udávají tón.

Možná to ani není paradox, ale slovenská média jsou taková právě proto, že jsme konzervativnější země, kde katolická církev není vnímána jako menšina z periferie, takže mnozí bratislavští novináři se cítí jako rebelové s elitářským posláním převychovávat národ nebo zabránit vzniku teokracie.

Takové nastavení však samozřejmě pokřivuje krajinu a progresivní aktivismus vlastní mainstreamovým médiím škodí veřejné debatě o mnoha tématech.

Tragédií současného slovenského liberalismu je také to, že ve veřejném prostoru nejsou slyšet hlasy liberálů, jako je René Pfister v Německu, kteří by varovali své okolí. Tento prostor se tak v posledních letech značně radikalizoval, chybí v něm autority, které by tomu čelily, nebo ti, kteří by takovými autoritami měli či mohli být, zatím mlčí.

Proto je naší společenskou a novinářskou povinností být alternativou či hrází proti tomuto kulturnímu trendu, který je na Slovensku stále na vzestupu. Na původní otázku Juraje Šústa odpovídám, že bychom se neměli omezovat na náš konzervativní kmen, ale oslovit i liberálnější čtenáře, kteří progresivismus – jako sektářskou odnož liberalismu – odmítají a považují za nebezpečný. Mám na mysli čtenáře, kteří mohou mít a mají v mnoha ohledech jiné názory než my, ale kteří mají něco jako základní civilizační instinkty.

Mimochodem, to je jeden z důvodů, proč jsme se v Postoji rozhodli neuzamknout náš obsah, i když by to pro nás bylo finančně výhodnější, a nadále fungujeme z dobrovolných příspěvků tisíců našich dárců. Oproti jiným médiím si naše články mohou až do konce přečíst statisíce čtenářů, což nám dává výrazně větší dosah.

Ne každý je spojenec

Kvalitní konzervativní médium by mělo odolat jednomu velkému pokušení, kterému zde bohužel někteří konzervativci podléhají: začít považovat všechny nepřátele pokrokářů za naše skutečné nebo domnělé spojence. To je sice způsob, jak napumpovat vlastní bublinu, a protože žijeme v době polarizovaných táborových médií, lze na tom postavit celý obchodní model, ale taková cesta vede do slepých uliček a k závažným chybám.

Ti, kdo se po ní vydají, zúží své obzory jen na jednu agendu a budou všude kolem sebe hledat progresivního ďábla, jako by žádné jiné hrozby neexistovaly. Je to rezignace na vidění problémů země v celé jejich šíři – i těch problémů, které nemají nic společného s ideologií, ale s jinými typy našich neduhů a nešvarů. Pokud tomuto pokušení podlehneme, ve svatém boji nejenže přehlédneme chyby ve vlastním táboře, ale ztratíme to nejcennější – charakter. Stejně jako ho ztratili v Americe mnozí, kteří se paktovali s Donaldem Trumpem.

Jak už jsem řekl dříve, bez odvahy, poctivosti a vášně pro pravdu bychom rezignovali na poctivou žurnalistiku a stali bychom se do sebe zahleděným ghettem. A to by byla naše největší ztráta.

Převzato z Postoje

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!