Čím více se o cancel culture píše, tím více lidí si ji špatně vysvětluje (což je pak zneužíváno progresivními liberály k tvrzení, že nic takového neexistuje). Mnoho lidí si i cancel culture plete s kritikou; jenže podstatou cancel culture je snaha o trest, který je zcela nepřiměřený (většinou naprosto banálnímu) provinění.
Typické znaky cancel culture shrnul dobře Marian Kechlibar v článku Digitální Moloch:
- Vlastní jádro nátlakové skupiny tvoří většinou překvapivě malé množství jedinců. Dokonce i v obrovské internetové anglosféře jde třeba jen o tisíc lidí (vypadá to jako velké číslo, ale uvažte, že anglicky mluví na adekvátní úrovni minimálně miliarda obyvatel planety Země). V českém prostoru jich může být i jen pět či deset. Dokážou však v médiích nadělat kravál, který naprosto neodpovídá jejich počtům.
- Aktivisté obvykle svoji příští oběť osobně neznají. Mnohdy ještě den před vypuknutím akce neznají ani její jméno. Když se nicméně akce rozjede, sesypou se na oběť během pár hodin jako roj sršňů.
- Ke vzniku skandálu stačí, aby oběť udělala jediný kiks. Paradoxně jsou na tom lépe lidé, kteří mají historii plnou různých kontroverzí (v Čechách kupř. Daniel Landa), protože jejich okolí (zaměstnavatel, klienti) je dávno dobře zná a nevadí mu to. Naopak ti, kdo se celý život snažili úzkostlivě zachovávat dekórum a jednou jedinkrát jim něco ujelo, ti mají nejvíc co ztratit.
- Ze strany aktivistů bývá tvrdě požadován maximální možný trest. Umírněné hlasy jsou překřičeny radikály. Běžná omluva, napomenutí nebo snížení prémií nestačí, dotyčný musí být s ostudou propuštěn z práce, vyloučen ze školy atd. Dost často se jim to i podaří, což je pro aktivisty silně uspokojující a motivuje je to k další činnosti, případně k tomu, aby si troufli na nějaký větší cíl.“
Jako bod číslo 5 lze ještě zahrnout fakt, že ani názor případného poškozeného nehraje žádnou roli – trest musí proběhnout i tehdy, kdy se on sám poškozen necítí a o potrestání nestojí.
Příběh, který odhaluje absurdní podstatu cancel culture, se odehrál letos na jaře v německém fotbalovém klubu Hertha Berlín.
Případ první: Petry
Začíná v jiném německém klubu, v Lipsku, kde maďarský brankář Péter Gulácsi cítil potřebu (nebo tlak kabiny) zastat se LGBT komunity. Gulácsi se vyfotil pro svůj Instagram se symbolem „Rodina je rodina“ užívaným maďarskými LGBT organizace a k tomu připojil popisek, že podporuje duhové rodiny a rodina je podle něj každé společenství lidí, kde se mají rádi, bez ohledu na počet a pohlaví zúčastněných.
Téma samozřejmě vyvolalo v Maďarsku různé odezvy (zatímco reakce v Německu byla jednolitě pozitivní, oslavující Gulácsiho odvahu) a provládní deník Magyar Nemzet uveřejnil rozhovor se Zsoltem Petrym, maďarským trenérem brankářů působícím v klubu Hertha Berlín.
Petry v rozhovoru řekl: „Většina maďarské společnosti nesouhlasí s liberálním pohledem Pétera Gulácsiho na duhové rodiny. Proto ho mnozí začali kritizovat, i když vyjádření názoru nelze morálně zpochybnit. Nemůže a neměl by být zásadně odsuzován jen proto, že vyjádřil svůj názor,“ odpověděl Petry. „Jako sportovec bych se však na jeho místě soustředil na fotbal a nevyjadřoval se k sociálním a společensko-politickým otázkám,“ pokračoval bývalý brankář.
Další otázka však směřovala na Petryho osobní názor a Petry se zde vyjádřil mimo jiné k migraci: „Nechápu, jak může Evropa morálně klesnout tak hluboko… Imigrační politika je pro mě známkou morálního úpadku. Evropa je křesťanský kontinent, nelíbí se mi, že se na něm nyní rozmáhá morální úpadek. Liberálové se předhánějí ve zveličování: pokud si myslíte, že migrace není dobrá, protože Evropu zaplnilo hodně kriminálníků, okamžitě vás prohlásí za rasistu.“
Ponechme teď stranou vnitřní nekonzistenci Petryho v rozhovoru. Hertha nečekala ani na překlad, Petryho okamžitě vyhodila z práce a nebyl nikdo – v Hertě, médiích či německém fotbalovém světě jako takovém -, kdo by se jej zastal. (Mohutného zastání se Petrymu dostalo v Maďarsku.) Petry se samozřejmě omlouval, smlouval, dokonce tvrdil, že rozhovor neautorizoval. Ale nebylo mu to nic platné.
(Sám Gulácsi Petrymu prý zavolal a vyjádřil solidaritu; k tématu se vyjadřovat přestal – možná i on sám si uvědomil, že zatímco jeho za názor oslavují, krajana za opačný propustili z práce.)
Případ druhý: Lehmann
Jedním z těch, kteří se Petryho nezastali a naopak museli participovat v rozhodnutí o jeho vyhození, byl Jens Lehmann. Bývalá fotbalová hvězda Německa, nyní člen dozorčí rady Herthy. Po pár týdnech si Lehmann přes Whatsapp dělal legraci z jiného bývalého německého reprezentanta černé pleti Dennise Aoga. Aogo totiž začal komentovat fotbal pro stanici Sky Sport. „To je teď váš kvótový černoch (Quotenschwarzer)?“ ptal se Lehmann posměšně.
Jenže se mu stal freudovský překlik a zprávu namísto zamýšlenému adresátovi poslal samotnému Aogovi. Aogo se pochopitelně cítil uražený, což asi není divu, protože Lehmann ve zprávě zpochybnil jeho kompetenci být dobrým fotbalovým komentátorem. Aogo zprávu zveřejnil na sociální síti, tím to však pro něj skončilo. Nepožadoval potrestání a o Lehmannovi prohlásil, že žádný rasista není.
To ale nehrálo roli, z Lehmanna se stal okamžitě vyvrhel, byl zbaven několika funkcí včetně té v dozorčí radě Herthy.
Případ třetí: Aogo
Jenže netrvalo dlouho a Dennis Aogo si vyrobil průser coby komentátor Sky Sport, když o hráčích Manchesteru City žoviálně prohodil, že „cvičí až do zplynování“ (trainieren bis zum Vergasen). Toto vyjádření je narážka na holokaust a je považováno v Německu za mimořádně neslušné, přesto se u jednodušších lidí v jistých společenských vrstvách stále vyskytuje.
Aogo má sice nigerijského otce a po rozchodu rodičů jím byl vychováván, vyrůstal však v chudších poměrech a co se týče jazyka, zřejmě se perfektně asimiloval mezi německé proletáře.
I Aogo se omluvil, i Aogo přišel o práci.
Případ čtvrtý: Palmer
Boris Palmer je politik německých zelených, kteří jej ovšem nenávidí a snaží se jej ze všech sil zbavit. Je úspěšným a oblíbeným primátorem města Tübingen, kterému vládne již 14 let a vyhrává s velmi solidními výsledky. Uhlíkové emise dokázal snížit jako žádná jiná obec v Německu, velký zájem vzbudil svým bojem s pandemií. Problém je, že se dlouhodobě vyjadřuje nonkonformně k různým společenským záležitostem: k migraci a cancel culture. Zeleno-liberální mainstream v médiích samozřejmě popírá jak problémy s migrací, tak existenci fenoménu cancel culture v Německu. Palmer to vidí jinak a podepsal Appell für freie Debattenräume (Výzva na prostor pro svobodnou debatu). Další signatáři byli obvykle starší novináři a intelektuálové konzervativního ražení, žádný jiný zelený se tam nevyskytl.
Palmer se na svém Facebooku zastal Lehmanna i Aoga. Napsal: „Cancel culture z nás dělá poddané mluvící automaty, člověk je na hraně s každým slovem. Nechci žít v takovém jazykovém jakobínství.“ Strhl se obvyklý shitstorm progresivních aktivistů, na nějž je Palmer zvyklý a patrně si jej i užívá. K tomu skutečně smrtelnému hříchu došlo až o chvíli později, v diskusi pod tímto statusem. Nějaká žena se v diskusi ozvala, že ji jednou Aogo na pláži balil tak, že jí nabízel svůj negerschwanz (ano, překlad je černý ocas). Z jejího komentáře vyplývalo, že výraz použil Aogo, který to považoval za neodolatelnou nabídku. Ani Palmer neodolal a přidal pod komentář ironickou poznámku „Aogo je zlý rasista. Nabízel ženám svůj negerschwanz.“
Pokud by někoho ještě zajímal názor Aoga, jediného černocha na scéně, kterého se to navíc bezprostředně týkalo, ten se vyjádřil, že Palmerovu ironii pochopil a s jeho kritikou cancel culture souhlasí.
Němečtí zelení však rozjeli proces za Palmerovo vyloučení ze strany. Jde o složitý proces a Palmer má množství obranných prostředků, navíc zeleným nepomáhá řešit vnitřní konflikty před volbami, tito spojenci českých Pirátů jsou však natolik dogmatičtí cenzoři, že snaha potrestat Palmera převažuje všechny marketingové poučky.
Opět se však projevuje, že nejimunnější jsou proti cancel culture paradoxně právě volení politici; legitimitu jim totiž dodávají voliči a jen voliči je mohou o jejich mandát připravit. Lze si přitom představit, že Palmer by volby vyhrál i jako nezávislý, strana potřebuje spíše jeho než on ji. Což by byla hezká tečka za touto hořkosladkou komedií.
„Dámy a pánové, každý z nás aspoň jednou v životě onanoval. Kdo tvrdí, že ne, onanuje dosud!“ Onanie už není tabu a hláška, kterou proslul náš rodák Sigmund Freund, by se dnes mohla přeformulovat: „Každý z nás řekl (napsal) někdy něco, za co by nás vyhodili z práce.“ A proto je správné se zastávat i tam, kde nemáte osobní sympatie.
Foto: zleva Boris Palmer, Jens Lehmann, Dennis Aogo
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!