Jak je to vůbec možné…?

Válka na Ukrajině trvá již dva měsíce. Po celou tu dobu mnozí Rusové otevřeně podporují „speciální operaci“ a zavírají oči před zabíjením a znásilňováním, ostřelováním měst, nepředstavitelným pustošením a miliony lidí, kteří přišli o domov. Novinář Šura Burtin z ruského nezávislého webu Meduza strávil několik týdnů rozhovory s ruskými občany o jejich pocitech a nyní vypráví, jak v nich strach a ponížení přemohly lidskost.

„Nechápu, proč lidé v Rusku mlčí!“ To bylo zhruba poselství stovek tisíc ukrajinských příspěvků na sociálních sítích v prvních týdnech války. „Opravdu to podporují? Je jim to jedno? Bombardují nás a oni se bojí, že dostanou pokutu za to, že půjdou na demonstraci? Ale možná nevědí, co se děje? Řekněte jim to!“

Cesta do temnoty

Po Buči a Kramatorsku už Ukrajince podle všeho nezajímá, co si myslí Rusové. Ale pořád jsem tu byl ještě já, který také nechápal, jak to všechno může většina Rusů podporovat. Bylo to jako temný mrak, před nímž se chce utéct.

Desítky let si každý kladl otázku: copak to Němci v roce 1939 neviděli? Jak mohl celý národ, všichni ti normální lidé, podlehnout naprostému šílenství? Uvědomil jsem si, že dnes bychom tuto otázku mohli zodpovědět.

S kamarádkou, socioložkou Alisou (jméno změněno), jsme chodili po Moskvě a ptali se náhodných lidí, co si myslí o válce na Ukrajině. Polovina lidí se s námi rovnou odmítla bavit. Druhá polovina naopak mluvila docela dlouho.

Později jsme mluvili s lidmi v Kalužské a Kostromské oblasti. Celkem jsme provedli více než padesát rozhovorů. Náš průzkum není reprezentativní. Chtěli jsme jen něco pocítit na vlastní kůži. Vydat se do temnoty a najít v ní lidi.

Pořád to samé, bla bla bla

Dva padesátiletí muži u sportovního centra v moskevském parku vysvětlují, že mají amatérský tým: od mládí se tu scházejí o víkendech a hrají fotbal. Jeden z nich má na sobě dres, míč však u sebe nemají. Muži popíjejí brusinkovou tinkturu a svačí vepřovou pečeni. Plně podporují „speciální operaci“.

„Manželka kamaráda je v Charkově. Zrovna nedávno ho bombardovali, ale teď už je tam klid,“ říká jeden z nich. „Zdá se, že [ruští vojáci] to tam už ovládli. Ta jeho manželka kontaktovala známé – podle všeho se tam schovávají v nějakém sklepě. Říkají, že se tam střílí. Ale to nejsou naši lidi, kdo střílí, proč by naši lidi měli střílet? Upřímně řečeno, už mě to unavuje, ani o covidu teď neslyšíš. Jdeš do kuchyně, tam tvoje žena o válce, v televizi to samé, bla, bla, bla, bla, bla, bla…“

– Znáte někoho, kdo je proti válce?

– Všichni jsou proti válce! Co si myslíš? Že jsem pro válku? Já jsem taky proti! Tihle politici, Zelenskyj… Ten dokonce rozdává zbraně, to je hrozné. Samozřejmě, že jsem proti! Život máš jen jeden, jak můžeš válčit?

– Myslíte si, že lidé na Ukrajině podporují svou vládu?

– Myslím, že ne.

– A jak oni berou naši invazi?

– Soudě podle televizního vysílání jsou rádi, – odpovídá druhý z nich. – Všechno to bylo naplánovaný dopředu. Invaze do velký země, která nasrala celý svět. Nejsem politik, to je můj vysoce subjektivní názor.

Tuto větu jsme pak slyšeli ještě mnohokrát. Lidé opakovali propagandu z televize a dodávali, že jde čistě o jejich osobní názor. Stejně jako většina našich respondentů se tito muži dušovali, jak jsou proti válkám, ale tuto konkrétní válku velmi podporovali – a neviděli v tom žádný rozpor.

Později jsme se ptali, co přesně dotyčný cítil v různých konkrétních okamžicích: když se dozvěděl o začátku „operace“, když o ní mluvil s příbuznými nebo právě teď. To obvykle u našich respondentů vyvolalo jistý zmatek a pokaždé jsme viděli nechápavý pohled. Bylo zřejmé, že to, co lidé říkají, má jen velmi volnou vazbu na to, co cítí.

„Jak jste se cítil?“

„Plně podporuji kroky našeho prezidenta!“

Tuhle pořád stejnou a poměrně zvláštní odpověď na otázku „Jak jste se cítil?“ jsme slýchali pořád dokola, v osmi případech z deseti. Obvykle to bylo vysloveno s podrážděním, trochu zamračeně, jako bychom se s dotyčným už začali hádat. Když jsme se ptali na podrobnosti, dotyční začali mluvit o hrozbě ze strany NATO a „nacistech“ na Ukrajině.

Když jsme ale zapátrali hlouběji, zjistili jsme, že každý tyto formulky používá z jiného důvodu. Lidé si sestavují obraz světa z cihliček podstrkávaných propagandou, ale každý to dělá trochu jinak, a za tím obrazem vystupují jejich osobnosti.

Existuje názor, že podpora války je výsledkem propagandy. To je jistě pravda. Ale proč tomu lidé věří? Její formulace fungují, protože rezonují s potřebami lidí. Lidé nejsou jen oběťmi propagandy, ale také jejími zákazníky.

My jsme nezaútočili. Nebo vlastně jo…

Téměř všechny rozhovory byly plné protichůdných tvrzení, což nás zpočátku zarazilo.

„Všichni se radují a mnou si ruce, že poštvali jeden národ proti druhému,“ řekl mi jeden moskevský taxikář. „Válčete spolu, vyhlaďte se navzájem! Jejich cílem vždy bylo Rusko vykrvácet, zničit ho. Ano, situace je špatná, je to těžké, ale myslím, že nebylo jiné cesty.“

„Dnes jsem si vyměnil peníze, koupil jsem si dolary. Bude dobře, odstřihneme se od dolaru.“

Rusko zaútočilo na Ukrajinu?

„Ne. Teda jo, ale nebyli jsme první.“

„Jiná možnost nebyla!“

A co měsíc před válkou, věděli jste, že je to nevyhnutelné?

„Nepřemýšleli jsme o tom.“

„Osvobozujeme je.“

A když je tamní obyvatelstvo proti?

„No, možná jsou. Nebojujeme proti civilistům. Jen se stalo, že žijí na území, na němž se to odehrává…“

Měli jste pocit, že by na nás Ukrajina mohla zaútočit?

„Samozřejmě, na sportovních akcích křičeli protiruská hesla. A taky mohli sestavit atomovku.“

„K Ukrajincům máme my Rusové úplně normální vztah.“

Hodně lidí říká, že musíme Ukrajince potrestat.

„To je pravda, musejí být potrestáni!“

„Různé státy ať si mají v Americe, ale u nás ať jsou všichni pohromadě: Ukrajina, Čuvašsko, všichni dohromady, bratrské národy, zhruba jako republiky za SSSR. Ale to bylo všechno rozbito, roztříštěno… Jako velké podniky – rozkouskovali je a koupili skoro zadarmo.“

Takže vy si myslíte, že Ukrajina není suverénní stát?

„Já si myslím, že DLR a LLR jsou suverénní státy. Chtějí svou nezávislost – tak jim ji dejte. Proč ne?!“

V jednom z prvních dnů války jsem jel tramvají z Novokuzněcké do Čistých Prud. Naproti přes uličku seděla asi sedmdesátiletá žena, která najednou z ničeho nic začala nadávat na „zrádce“ – ten den se někde v centru konalo protiválečné shromáždění. Řekl jsem jí, že jsem jeden ze „zrádců“, a ona okamžitě vyjela. Otočila se ke mně a dlouho něco šíleně a strašně vztekle křičela.

„Já bych vás prostě všechny postřílela! Jste sobci! Prý nemají rádi válku! Proč nejdeš do války ty, co? Jdi do války! Ukrajinci byli vždycky takoví! Já jsem pracovala v Ternopilu, tam byla jedna ženská, ta mi tenkrát řekla: ‚Já bych vás všechny, Moskaly, postřílela.‘ No je tohle normální, to mi řekněte?!“

Babička byla odpudivá, její křik byl absurdní, plný rozporů. Ale nemělo smysl chytat ji za slova. Naopak, to, co se snažila vyjádřit, v nich bylo.

Přišli jsme na to, že skutečné pocity lidí se neprojevují ani tak v tom, co promyšleně říkají, jako spíš v nenápadných poznámkách jen tak mimochodem, výhradách, zádrhelech, úkrocích, rozporech, intonacích, pohledech, postojích.

Jeden starší úředník, kterého jsme zastavili v obchodním centru s jeho ženou, se ode mě odvrátil jako dítě, kdykoli jsem mu položil nepříjemnou otázku, a postavil se ke mně zády. Byl to velmi dojemný pár, ti nejmilejší lidé, jaké si dovedete představit, kteří by nikdy v životě nikomu neublížili. Válku podporovali horlivě a upřímně. Manžel s ustaranýma očima naslouchal mým otázkám o bombardování Charkova.

A pak vytáhl propisku a pečlivě si opsal údaje z mé novinářské bumážky.

Chudáci sportovci…

Jdeme do kavárny v malém městě v Kalužské oblasti. U protějšího stolu sedí dvě elegantní mladé ženy z radnice. Vůbec jim nevadí si povídat s novinářem, berou to jako zpestření oběda.

– Válka vás neděsí?

– Ne, já jsem vlastenka, – řekne vesele baculatá dívka. – Jediné, proti čemu jsem, je válka proti ruským sportovcům. Není mi líto branců, Ukrajinců, Rusů, vojáků ani civilistů – je mi líto sportovců! Nikam nesmějí! Svůj život zasvětili tomu, aby přinášeli pýchu své zemi, trénovali 14 hodin denně…

– A to vás rozčiluje víc než smrt civilistů?

– Ano!

Dívka mluví hlasitě a dívá se přitom do prostoru, jako kdyby dávala prohlášení. Chlubí se svým cynismem a její přítelkyně mě pozoruje zvědavýma očima.

Nářky nad osudy sportovců jsme slýchali často. Je to velký důvod k rozhořčení. Nemusíte přemýšlet, co si myslíte o bombardování měst. Stačí si vzpomenout, jak bylo ublíženo našim sportovcům nebo Valeriji Gergijevovi (je to skvělý dirigent!), a válka ustupuje do pozadí.

– My přece nemáme válku! Probíhá vojenská akce v rámci speciální osvobozovací operace. Kdyby nevstoupila naše vojska tam, vstoupila by jejich [vojska] k nám!

Dívka vymýšlí fráze a znatelně se vyžívá v jejich rétorické síle. Působí dojmem, že možnost hlásat pravdy s úředním razítkem jí dělá dobře. Poslouchám její intonaci: je drzá a lhostejná.

Proč si myslíte, že by nás Ukrajina napadla?

– Vanga předpověděla, že do roku 2026 se Rusko stane světovým impériem. No, jiná cesta, jak se stát velmocí, neexistuje. Vždy v historii to bylo za cenu záboru území.

Na Vangu se odvolávali čtyři respondenti. (Baba Vanga byla bulharská jasnovidka, která v 70. letech 20. století předpověděla, že Rusko bude vládnout světu a v jeho čele bude stát muž jménem Vladimir. V Rusku je dodnes velmi populární.)

– Takže zabíráme Ukrajinu?

– Ne, my ji osvobozujeme. Nemáme za cíl zabírat jejich území. Jen ať se s tím jebou sami.

Vyjadřuje pohrdavý postoj k Ukrajině, který je, jak jsme si všimli, velmi populární.

Dívka se nestydí za to, že si protiřečí. Pro ni je to jen ping-pong, nezávazné trollení soupeře. Všechny ty otázky o válce jsou nepřátelským diskurzem a její práce je prostě odpinkávat míčky.

Přesto mám pocit, že za všemi těmi rozpory vystupuje nějaký psychologický smysl.

„Američané chtějí ovládnout Ukrajinu, podívejte se na tu zemi!“. – „Tuhle zasranou Ukrajinu nikdo nechce! Jsou to chudáci…“

„Obyčejní lidé čekají, až ty nacisty vyženeme!“. – „Ukrajinci nás vždycky nenáviděli!“

„Jsme jeden národ!“ – „To ani nejsou lidi!“

„Je správné, že [Putin] začal válku, je nejvyšší čas udělat pořádek!“ – „Amerika si mne ruce a štve Slovany proti sobě.“

„Situace je těžká, ale myslím, že jsme neměli jinou možnost!“ – „Evropané se nás snažili vyprovokovat: Putine, no, kdy zaútočíš na Ukrajinu? No tak!“

„Kdyby nebylo nás, zaútočili by první!“ – „Neumějí válčit, schovávají se za civily…“

Jsou jako v nějakém transu, když něco říkají a vzápětí to popřou. Zdá se, že je to reakce na zoufalou situaci. Psychika neví, jak se vztahovat k tomu, co se děje, a když si protiřečíte, je to pokus o vystoupení z reality; jako kdyby se vás to netýkalo.

– Opravdu se vás smrt lidí nedotýká? ptám se dívky.

– Podívejte, naše slova stejně nic nezmění. I když teď změníme své názory, co se tím změní? Nic. Tak jaký to má smysl?! Proč o tom vůbec přemýšlet? Myslete na svou rodinu a přátele. Dejte jim víc lásky.

Večer jsme ve stejné kavárně potkali stylového mladíka s bradkou.

– Nemáš rád strýčka Vovu? Fandíš hlupákovi Zelenskému? To je v pořádku, strýček Vova je vyřeší. Podporuji ho.

Když ten frajer odešel, jedna známá říkala, že ho zná: byl to velkoobchodník s drogami, podnikal mimo Moskvu, aby „nebyl na očích“. „Strýčka Vovu“ podporoval člověk, kterého by zavřel na patnáct let.

„Prostě se mu dobře daří, má v pohodě život,“ vysvětlila mi kamarádka.

Později jsem se dlouze dohadoval s mladým pravoslavným jáhnem, který byl také podnikatelem. Tvrdil, že Rusko je nejsvobodnější země na světě, protože mu nikdo nebrání, aby tu vydělával peníze. I on plně podporoval „operaci“ a přirovnával Ukrajinu k „dospívajícímu narkomanovi“, kterého je třeba „násilně léčit“.

S úřednicí a dealerem měl společné to, že všichni popisovali svůj život jako běžný a normální, zdůrazňovali, že se jim nic špatného neděje. Měli co ztratit a nechtěli myslet na nic nepříjemného. A viditelně jim imponovalo stát na straně mocných, byla to výhodná strategie: člověk se postavil na silnější stranu a bylo mu dobře.

Oni chtěli válku!

Setkal jsem se pouze s jedním člověkem, který si vůbec nebyl vědom toho, co se na Ukrajině děje. Byla to třicetiletá žena, která pracovala v pekárně na malém městě. Cítil jsem, že ji mé otázky upřímně překvapily.

– Co si myslíte o Ukrajině?

– Rusko vyhraje.

– A co se tam děje?

– Prý tam likvidují fašisty. Sousedé mi říkají, že tam za nás bojují Čečenci. Všechno je v pořádku. Určitě zvítězíme.

– Bombardují tam města?

– Naše města? – Žena se na chvíli zamyslí. – Myslím, že ne. Oni [Ukrajinci] všechno nastražují, natáčejí falešné reportáže.

– A co cítí obyvatelstvo?

– Všichni utíkají do Ruska. V Rusku jsou chráněni. Tam [na Ukrajině] jsou teroristé, bombardují. Jim je to úplně jedno: dítě, žena… To je jedno. Doslova – teroristé, fašisté. Ale my jsme pro mír, ne pro válku. My jsme tu válku nechtěli. Oni tu válku chtěli.

– Ukrajina poslala vojáky do Ruska?

– Na tuto válku se připravovali osm let. Kopali zákopy, shromažďovali zbraně. Připravovali se, že ano?

– Na útok na Rusko?

– Ani ne tak na útok… Ale chtěli by, ne? Vy jste pro Ukrajinu? Abych byla upřímná, už o tom nechci mluvit.

Bylo vidět, že opravdu netušila, že její představy nemusejí odpovídat realitě. Prostě věřila televizi a ani ji nenapadlo, že je možné zajímat se o válku jako o nějakou realitu, myslet si o ní něco jiného. Vyděšeně se na mě podívala, jako bych jí nabízel nějakou drogu.

Opačným extrémem byli dva dobře oblečení mladíci, které jsme potkali v obchodním centru. Ti si byli dokonale vědomi toho, co se děje, a byli pro válku, bombardování měst a zabíjení civilistů. Jeden z nich, statný chlápek s chladnýma očima, klidně řekl, že půjde a zabije „všechny“ sám.

– Myslel jsem si, že strýček Vova rozbije Ukrajinu v roce 2016, když tam pochodovali s obrázky Bandery. Měli je posypat kaťušemi z Gradů a nestarat se o to, že jsou to civilisté.

– Opravdu je vám to jedno?

– Samozřejmě je mi to jedno. Proč se nacisté nestarali o naše civilisty?

– Možná proto, že to nebyli civilisté.

– My jsme fašisti pro ně, oni jsou fašisti pro nás.

– Můžeme obětovat životy civilistů?

– Ano. Můžeme v 21. století tolerovat fašismus? Ohrožuje zbytek světa.

V naprosté většině případů jsme se nesetkali s takovou prostoduchostí. Lidé tušili, co se děje, a bránili se proti tomu zhruba takto: „Je mi těch lidí líto, ale co naděláš. Když se kácí les, létají třísky.“

Jsou to parchanti!

Mezi „neochvějnými“ bylo několik naštvaně vypadajících žen kolem šedesátky, které si byly podobné. Věřily v jaderné a bakteriologické zbraně na Ukrajině (jedna z nich dokládala, že už na nich pracují) a obecně byly nápadné tím, že v jejich projevech nebylo nic než televizní fikce. Hermeticky uzavřená fikce.

„Naši zacházejí s [ukrajinskými] vojáky lidsky, dávají jim jíst, pít. Myslím, že se s nimi zachází příliš lidsky. A naše zajatce stahovali z kůže zaživa. Je to normální?“

„Měla jsem velký strach, že [ukrajinská armáda] začnou bombardovat Rostov, Cimljansk. Ta technika, ty zbraně, to nekonečné hecování ‚Zabij Rusa, zabij Rusa‘,“ vyprávěla další návštěvnice obchodního centra, šedesátiletá žena s taškou na nákupním vozíku. „Vím, co se děje v Kyjevě, je to nekončící hrůza. Není tam žádná vláda, je tam totální anarchie, Ukrajinci by byli jedině rádi, kdyby naši lidé přišli a odstranili ty soudruhy, kteří se připravovali zabít všechny Ukrajince do posledního. To je jejich cíl – vyčistit území od Ukrajinců.“

Překvapivě všechny tyto ženy měly na Ukrajině příbuzné nebo přátele. Během války s nimi dokonce telefonovaly, ale rozhodně odmítaly věřit tomu, co jim říkali.

„Myslím, že Ukrajinci jsou parchanti,“ pokračuje žena s taškou na vozíku. „Mám kamarádku, která tam žije, a ta mi napsala: Nevolej. Protože tam jsou pronásledováni, pokud se ukáže, že jsou proruští. Kdyby řekla dvě dobrá slova o Rusku, skončilo by to s ní špatně.“

S velkými obtížemi se nám podařilo zjistit, co přesně příbuzní těmto ženám řekli.

„No, všechno negativní…“

To slovo jsem už slyšel, v trochu jiném kontextu, od své vlastní matky.

Třetí den války jsem ji přišel navštívit a ona najednou začala mluvit o cílených úderech a o tom, „jak to vypadalo těch osm let“. Začal jsem jí vyprávět o bombardování, o kamarádce z Charkova, která mi uprostřed bombardování vyděšeně volala. Vysvětlil jsem jí, že probíhá skutečná válka a že nechápu, jak to, že lidé tu zrůdnost nevidí. Matka seděla strnule a dívala se na podlahu.

„Lidé jsou unavení z negativismu,“ vydechla.

Tomu jsem se nedivil. Pokaždé, když jsem za posledních dvacet let náhodou zaslechl televizi, šlo o nějaké zastrašování: migranty, „Gayropu“, banderovce, ale hlavně prostě „cizí“ lidi. Asi to diváci chtěli. Možná byl strach z konkrétních věcí únosnější než strach z neznámého, který lidé zažívali v devadesátých letech.

Vždyť jim vymývají mozky…

Všechny tyto ženy teď raději věřily vymyšleným hrůzám než těm skutečným, o nichž jim vyprávěli vlastní příbuzní.

„Nepíše, co si skutečně myslí,“ říká o své ukrajinské kamarádce žena v moskevském obchodním centru. „Píše negativní věci. Říká negativní věci a ukazuje mi…“ Žena dělá rychlá, neuchopitelná gesta a grimasy a naznačuje, že její kamarádka záměrně nemluví pravdu, protože se bojí, že bude odposlouchávána.

– Máte na Ukrajině příbuzné? – Ptáme se druhé ženy.

– Ano, mám. Velmi důkladně jim vymývají mozek. O Doněcku a Luhansku nic nevěděli, všechno bylo podle nich v pořádku. A teď padne granát pět kilometrů od nich na letiště a to je najednou – ‚Bože můj, bože můj!‘. Opravdu doufám, že mě přijede navštívit moje sestra [z Ukrajiny] a já ji posadím ke sledování Rossija-24, a za týden snad něco pochopí.“

– A co kdybyste jela za ní, na Ukrajinu?

– Já bych tam nejela! Tam probíhá velmi chytré vymývání mozků!“

Ukázalo se, že jedna z žen, které horlivě podporovaly válku, měla manžela z Ukrajiny.

– Jak se teď cítí? ptali jsme se.

– Jak asi! Má strach o matku, obavy.

– Co myslíte, že cítí Ukrajinci?

– Proč mě provokujete? Už jsem řekla, že jsem pro!

„Mám kamarády ze školy, mají příbuzné na Ukrajině,“ vyprávěla manželka vysloužilého úředníka, zjevně milá žena. „Přišla jsem k nim a oni byli tak negativní!… Díky bohu, že tam nemáme žádné příbuzné.“

Věděla, že kdyby tam měla příbuzné, narazila by na neřešitelný rozpor a nedokázala by se s ním vypořádat. Takže ne – a bohudík.

„Napište: Podporuji operaci! Oni mají svou propagandu, my svou. Já věřím tomu, co se říká u nás,“ vysvětlil mi upřímně muž, povoláním vrátný, na moskevské tržnici. „Odjela tam moje kamarádka ze školy, žije v Kyjevě. Dopisovali jsme si, málem jsme se vzali. A najednou jsme měli opačné názory. Někdo tam střílel do sanitky. Myslí si, že to udělali Doněčané, schválně. Copak my střílíme do sanitek? Vůbec to nechápu! Přečetl jsem si její zprávu a přestal odepisovat. Je to jiný člověk…“

Překvapilo mě, že se tak snadno vypořádal se ženou, do níž byl zamilovaný. Jednoduše se vzdal svých osobních plánů, jen aby se cítil dobře.

Ukrajinci se stále ptají: copak Rusové nevědí, co se děje? Ano, většina z nich to neví. Ačkoli to chápou. Po patnácti minutách všichni příznivci „speciální operace“ mimoděk přiznali: no ano, asi ano, bombardují se města, umírají lidé a všichni na Ukrajině nás nenávidí. Na určité úrovni to chápe každý – ale neví to. A odmítají to zjistit – i když mají důkazy přímo od svých blízkých.

Chtěl jsem je všechny postřílet!

Zjistil jsem, že slova „bratrský národ“ už většině lidí nic neříkají. Je to čistá rétorika. Lidé v Charkově a Mariupolu stále mluví rusky, ale nikdo je v Rusku nepovažuje za „své“. Bratrství, pocit jednoho národa nevzniká z jazyka, ale z každodenní zkušenosti lidí, z milionů drobných kontaktů, telefonátů, společných záležitostí, živých známostí. To vše po rozvratu SSSR začalo upadat.

– Přihlásil jsem se, šel jsem na vojenskou správu – svěřil se mi muž, který na trhu prodával oblečení. – Nevzali mě.

– Proč jste chtěl bojovat?

– Bojovat, střílet.

– Zabíjet lidi?

– Jsem mechanik-řidič, co je mi do toho? Šel jsem tam, kam mi bylo řečeno.

– Opravdu byste zabíjel Ukrajince?

Muž se na mě podívá, jako bych mluvil anglicky.

– Nechci, aby šel do války můj syn. Ať vychovává své děti a já půjdu namísto něj. Má dceru, dítě narozené v prosinci, moje vnouče. A já už si to můžu dovolit.

„Že nás [Ukrajinci] nenávidí? Mají na to právo. Chocholové toho mají upřímně řečeno plné zuby,“ řekl mi vojenský veterán v nákupním centru. „Ale málokdo se už stará o to, co si myslí.“

A hned dodal: „Kdo by chtěl sedět ve sklepě, v mrazu a o hladu? Vím, jaké to je, když vás zasáhne hurikán – nikomu bych to nepřál. Nemůžete se před ním nijak chránit. Je to děsivé. Vím, jaká je válka.“

Byl horlivým zastáncem ‚speciální operace‘. Myslím, že kdyby se od Ruska odtrhla za perestrojky Sibiř, lidé by dnes byli stejně smíření s bombardováním Novokuzněcku nebo Kemerova.

Lidé v rozhovorech s námi opakovaně vzpomínali na své zkušenosti se setkáním s „ukrajinským nacionalismem“. Každá nepříjemná zkušenost byla interpretována jako systémová záležitost.

„Když v Egyptě vyhodili do povětří naše letadlo, měla jsem tam kamaráda, který byl na hotelu s Ukrajinci,“ říká žena v obchodním centru. – Říkal: „Byli celí šťastní. Chtěl jsem vzít samopal a všechny je postřílet.“

„A proč je nemůžeme bombardovat?“ rozčiluje se starší robustní muž, který prodává med na trhu v Kalužské oblasti. A vypráví, jak se v mládí na pozvání svého přítele vydal do okolí Lvova. „Bylo mi řečeno: ‚Poslouchej, ty Moskale. Kdybys nebyl hostem u našich, tak bys odsud neodešel.‘ A to byla 80. léta. Od té doby to ještě narostlo, ta nenávist k nám.“

Tento refrén – „vždycky nás nenáviděli“ – se opakuje ve dvou rozhovorech ze tří. Ve společnosti „je to náš bratrský národ“ a „takový národ vůbec neexistuje“.

„Co je to sakra Ukrajina? Kdy vůbec vznikla? Zcela umělá entita!“ Moskevský taxikář je rozhořčen.

– Všichni jsou Rusové a to, že jim teď vymyli mozky, je jen dočasné,“ přesvědčovala mě horlivě žena, která má na Ukrajině sestru. – Staneme se ještě silnějšími bratry!

– Po válce?

– Žádná válka není!

Bombardování Charkova nebo Mariupolu je samozřejmě možné jen díky osmileté propagandistické práci. Přesvědčení, že nás Ukrajinci odedávna nenávidí, umožňuje lidem uzavřít se před strašlivou pravdou. V myslích Rusů koexistuje představa, že „jsou to cizinci, lze je bombardovat“, s představou, že Ukrajina je součástí Ruska, kterou je třeba získat zpět.

Všeobecný pocit katastrofy a úpadku země v 90. letech je podbarven národnostně: bylo to období ponížení ruského národa. A propaganda v posledních letech přesně tento pocit rozdmýchávala. „Ukrajinská rusofobie“ musí být pro Rusy obzvlášť urážlivá: „Vědí, kdo jsme, ale teď s námi chtějí přestat mít cokoli společného: odvracejí se, zrazují a odcházejí.“

Mám pocit, že jejich obraz nepřítele je neuvědomělý a podvědomý. Nevidí žádný rozpor ve směšování nacistů a průvodů homosexuálů. Nezáleží na tom. Hákový kříž a duhová vlajka jsou jen vnější projevy něčeho cizího: „Jsou naši a pak jsou nějací cizinci, kteří byli vždycky proti nám.“ Ukrajinci „zradili“ „nás“ a stali se „jimi“.

V tomto obraze nemůže být ani řeč o žádné nezávislé Ukrajině. Je naprosto dichotomický: pouze „my“ a „oni“. Propaganda usilovně pracuje na tom, aby tento archaický pocit vytáhla z hlubin podvědomí. Ale lidé to asi potřebovali, aby zastřeli ještě hlubší znepokojení z nové, naprosto nepochopitelné doby.

Rusko odedávna žije v legendě o konfrontaci se silami zla a chaosu: 90. lety, teroristy, Západem. Tato legenda určuje smysl ruské existence. Dnes, kdy se Putin rozhodl vyzvat toto „zlo“ na poslední bitvu, je pro lidi obzvlášť těžké začít pochybovat. Protože by to rozbilo celý jejich pohled na svět.

Nevýslovná ruská dobrota…

Kdo může za válku? ptám se moskevského taxikáře.

„Vina byla a vždy bude na naší straně. S tím nic nenaděláme. Vždy nás budou odsuzovat. Vůbec nás nemohou vystát.“

Lidé se brání proti obviněním. Ospravedlňují se, jako manžel, který bil svou ženu: „Donutila mě k tomu sama, jinak to nešlo, nebyl jsem tak drsný, chtěl jsem to jen pochopit.“

Je to jednání člověka, který ve svém srdci ví, že udělal něco, co nemůže ospravedlnit. Ví to, ale nepřiznává to. Když jsme mluvili o smrti civilistů, naši respondenti okamžitě odpovídali: „Copak Donbas není bombardován už osm let?“. Nenechali si ani vteřinu na přemýšlení o problému, okamžitě hledali viníka.

„Všechno jsme udělali dobře. Amerika udělala to samé v Kosovu, “ řekl mi pětatřicetiletý právník v obchodním centru.

„Takže udělala všechno dobře?“

„Ano! Tedy ne.“

Tolik lidí mi vyprávělo o naší nevýslovné dobrotě.

„Víš, proč nás nemají rádi? Kvůli naší dobrotě. Jsme důvěřiví, a proto s námi tak zacházejí, podvádějí nás a my jim pořád odpouštíme. Rusové mají příliš laskavou duši.“

„Mají nervy na pochodu, pořád napadají Rusko. Když jsem byl školák, pomáhali jsme všem.“

„Bombardujeme [ukrajinská města]? A proč odřízli Krym od vody? Zásobovali jsme je benzínem a jídlem. Vždyť tam jsou lidé! To nemůžete, lidi potřebují nakrmit. Jsem prostě ohromen naším humanismem.“

Válka vyvolává v myslích lidí otázky, které je třeba umlčet něčím drastickým.

Jde jen o to, že jsme abnormálně dobří. V rámci takového pohádkového obrazu lze válku ještě nějak vysvětlit.

– Jak jste se cítil, když začala válka? – Zeptal jsem se jednoho muže.

– Západ nás nikdy neměl a nebude mít rád.

Role se prohodily. Emoce, v nichž náš respondent žil posledních několik let, byla jeho obranou proti obviněním.

V televizi neustále ukazovali, jak nespravedlivě se k nám všichni kolem chovají. Dotyčný tím byl už unaven a válku, která znamenala rozchod se Západem, vnímal jako dlouho očekávané vysvobození z tohoto toxického vztahu.

Když procházíme malým městem, vidíme minivan plný harampádí, kolem nějž se motají dva učitelé. Jeden odjíždí do Arménie, druhý mu pomáhá balit.

„Mnoho lidí si uvědomuje, že něco není v pořádku,“ říká učitel dějepisu, „a snaží se hledat výmluvy, aby se necítili tak beznadějně. Z televize opakují: ‚Pokud přijde NATO….‘ Ale je vidět, že čistě emocionálně je to pro ně těžké. Není to jako za Krymu. Uhýbají očima.“

Musíme jít do plných…

„Nejhorší je, že se zase mluví o těch dohodách, jako byly chasavjurtské dohody… Hlavně zastavit válku, dohodnout se…. Když operace začne, nesmíme se jim dívat do očí. Musíme jít do plných!“ má jasno moskevský taxikář.

„Myslím, že bombardujeme vlastní lidi. Jako kdybychom bombardovali Voroněž,“ odpovídám.

Když v vystupuji auta, taxikář mě pozoruje s podivným výrazem ve tváři. V posledních dnech jsem tento pohled viděl několikrát – vnímám, že se cítí v nebezpečí a považují mě za nepřítele. Po několika mých otázkách se se stejnou intonací ozvala i naivní prodavačka v pekárně, která neměla tušení, co se na Ukrajině děje, a moje otázky ji překvapily.

V jiném případě jsme oslovili muže, který seděl u stolu v obchodním centru. Představili jsme se jako novináři a můj kolega se ho začal vyptávat. Muž se na nás podíval tím samým intenzivním pohledem, řekl „naprosto podporuji kroky našeho prezidenta“ a zakryl si tvář papírovou taškou z fast foodu. Ustoupili jsme a pak jsme si všimli, že muž poodešel za strážným. Identifikoval špehy a spěchal to ohlásit na příslušné místo.

– Odkud vlastně jste? Moskvané?

Muž přimhouřil oči a postavil se vedle strážného, který si prohlížel naše dokumenty.

– Já jsem z Rostova – odpověděl můj kolega.

– Jaká je hlavní ulice v Rostově? – zeptal se v naději, že nás odhalí.

Stejným pohledem se na mě teď díval i taxikář, jako by také přemýšlel, jestli mě má někam nahlásit. Zdálo se mi, že ho pohání strach. Strach ho přiměl, aby se postavil na jednu ze stran.

– Úzkost převládá. Lidé umírají zbytečně. No, důvod to má, ale je mi těch lidí líto – řekl jeden muž na trhu v Kalužské oblasti. – Je samozřejmě nutné vymýtit všechen tento banderovismus. Ale nikdo není ušetřen, ani děti, ani ženy, že? I když NATO se přibližuje k našim hranicím, že? Ukazují to v televizi.

– My ukazujeme jednu stránku, oni druhou – odpověděl jsem.

– Můj bratr je tam. Střela zasáhla vedlejší vchod, šest osob bylo zabito. Obvinili z toho Rusy.

O bratra se bál a váhal mezi vysvětleními.

„Včera jsem mluvil s tátou po telefonu,“ říká můj kolega. „Je teď velmi zapálený pro věc, i když se o politiku nikdy nezajímal. Ale pak na mě najednou začal dotírat: ‚Co je pro tebe Putin? Putin ti taky dal vzdělání! Ti nacisti tam [na Ukrajině]!‘ Ptal jsem se: ‚Tati, co je s tebou?‘ Nikdy nevěřil úřadům, říkal: všechno jsou to lháři. Ale lidé teď mají strach a nevědí, co mají dělat. Nepokládají si otázky, řeknou první hotovou odpověď. Můj otec se také velmi bojí, že já a moje sestra půjdeme do vězení, a snaží se nás přesvědčit, abychom se přidali na bezpečnější stranu.“

Lidé nejednou odpovídali, že cítí úzkost. Byly to většinou ženy, které válku nepodporovaly. Zdálo se mi však, že podpora „operace“ je také paradoxním projevem této úzkosti. V takové situaci není pro lidi důležitý jejich vlastní názor, ale možnost prožívat společenství s ostatními, pocit sounáležitosti. Nepřekvapuje mě 80% podpora Putina. Nemyslím si však, že to znamená masivní podporu války – naopak, je to strach z ní.

Chudáci Rusové

„Každý nás ponižuje, jemně řečeno,“ usmál se prodavač bot a kalhot na trhu v Kalužské oblasti. „Všichni nerusové nás vždycky ojebávali: jako děti, vždycky. Válka… Zabíjejí se Rusové s Rusy. A všichni ti Angličané, Američané… Vystřelil bych raketu na Anglii. A na Ameriku – aby nás nerozdělovali. Ne, nejsem pro válku, ale mám už dost toho, jak si o nás otírají nohy!“

Motiv nevysvětlitelného ponížení byl velmi častým důvodem podpory války, zejména u starší generace.

„Ruský člověk byl zesměšněn. Je to jen ňouma, morálně vyšinutý… Mně stačilo několik posledních olympiád. Žádná vlajka, žádná hymna. Ale tohle nemůže trvat věčně!“

„Žádná hymna, žádná vlajka, chudáky invalidy nepustí na paralympiádu…“

„My Rusové jsme si nikdy nežili dobře,“ řekl podrážděně včelař na kalužském trhu. „Všechny ty okraje [republiky SSSR] si žily za sovětských časů mnohem lépe. Já jsem nikdy neměl klid! Vždycky tu byl Černobyl, pak perestrojka, všechno to svinstvo. Já jsem nezávislý člověk! – trval na svém a zvyšoval hlas. – Je mi jedno, jakou má tahle země vládu. Komunisté, demokraté, kdokoli! Vždy se zařídím a nikdo nade mnou nemá moc.“ Včelař křičel a bylo jasné, že mu vůbec nejde o to, co říká.

– Co právě teď cítíte?

– Není co cítit! Musíme to ukončit vítězně. Jiné možnosti zde nejsou. Neměly by být.

Bylo jasné, že jeho touha po vítězství je přímou reakcí na roky ponižování.

– Názor Ruska nebyl nikde slyšet, – pokračoval včelař. – Všude kolem se ozývalo pohrdání.

Už mnohokrát jsem slyšel stížnost, že nás nikdo nemá rád. Je to směs komplexů méněcennosti a oběti. Vidím, že si chce, jako mnozí, vymyslet vnějšího žalobce a hádat se s ním. Proč? Možná proto, abychom se cítili správně. Nebo jen existovali v očích někoho jiného.

– Jsem rád, že se k tomu můj prezident konečně odhodlal! Lidi, dost! Pokud nechcete respekt, budete se bát!

– Bombardujeme Charkov, aby se nás na Západě báli? – ujišťuju se.

Ve včelařově pohledu vidím směs zděšení i pochopení. Není ani blázen, ani darebák.

– V době, kdy je moje země ve válce, by se o činech mého prezidenta nemělo diskutovat! Pokud ruský lid nebude souhlasit s mým prezidentem, moje země prohraje, a to nechci dopustit.

Zhruba chápu, v co doufá. Teď konečně všem dokážeme, že jsme drsní a vítěze nikdo nesoudí.

Lidé už léta utíkají od pocitu ponížení k realitě, v níž jsme dosáhli něčeho velkolepého. Posvátnost vítězství a záchrany světa před fašismem dává pocit spravedlnosti jednání státu a nás všech. Válka sjednocuje, dává pocit sounáležitosti. Je to odpověď na krizi smyslu, na osamělost.

„Jsem křesťanka, takže operaci plně podporuji,“ řekla nám žena, která byla provdaná za Ukrajince. „Antikrist musí přijít, to víte. Antikrist přijde v Německu, v Evropě, to ví každý křesťan.“

Zdálo se mi, že na tu apokalypsu čeká; čeká na to, až se vnější svět bude shodovat s její přetrvávající vnitřní noční můrou. Slyšel jsem to i v jiných rozhovorech: no, konečně bude mít něco smysl. Bylo to, jako by válka ukončila léta nejistoty.

„Pro psychiku je válka úlevou po letech stagnace,“ vysvětlil mi jeden známý psycholog. „Jako požár ve vězení. Alespoň se něco děje.“

(Konec první části)

Přeložila Lucie Sulovská

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!