Na portálu Seznam zprávy vyšla v úterý glosa Evy Soukeníkové o tom, že bychom si měli před vyvěšením izraelské vlajky odpovědět na tři otázky. Její pointa byla nakonec ale v tom, že ideálně bychom neměli vyvěšovat žádnou vlajku. Na jednotlivé otázky jsem si pokusil odpovědět a dovolím si říct, že já bych si izraelskou vlajku s klidem v duši vyvěsit mohl.
Na začátku glosy zaznělo, že hádka o izraelsko-palestinský konflikt u nás prý rozděluje hospody, kamarády, pracovní týmy, a dokonce i rodiny. Chápu, že se zde jedná spíše o novinářské klišé, ale opravdu někomu přijde, že se tohle děje? Já jsem mimo Facebook a Twitter nic takového nezaznamenal a myslím si, že v současné době drtivou většinu lidí zajímají úplně jiné (vnitropolitické) otázky. Velká část občanů naší země dnes řeší, zda přežijí do další výplaty, zda ještě otevřou svůj podnik nebo u těch šťastnějších, zda pojednou na dovolenou do zahraničí. Možná by bylo dobré si častěji připomínat, že Twitter opravdu nezrcadlí reálné nálady ve společnosti.
První otázka je celkem jednoduchá. „Proč Česká republika stojí za státem, který anektoval cizí území? Proč se na stejný krok Ruska na ukrajinském Krymu díváme rozdílně?“
Odpověď je prostá; prostě proto, že se jedná o úplně něco jiného. Po rozpadu Sovětského svazu vznikly mj. dva suverénní státy Rusko a Ukrajina. Dlouhou dobu se spolu přátelily a Rusko se dokonce zaručilo respektovat a ctít územní suverenitu Ukrajiny výměnou za to, že se Ukrajina vzdá jaderných zbraní. Po více než dvaceti letech Rusové anektovali Krym jen kvůli tomu, že se Ukrajina rozhodla vydat západní cestou. Naproti tomu palestinská strana na myšlenku dvou států nikdy nepřistoupila, po vyhlášení státu Izrael na tento stát Palestinci společně s okolními arabskými okamžitě zaútočili a proti menšímu, méně početnému nepříteli na celé čáře prohráli. Ve stejném duchu se pak nesly všechny další územní ztráty Palestinců – v důsledku válek a konfliktů, v nichž Izrael nebyl nikdy agresorem. V současnosti už řada arabských států Izrael uznává, Egyptu byl vrácen Sinajský poloostrov výměnou za uznání Izraele, existuje nespočet návrhů na palestinsko-izraelské vyrovnání, ale palestinská „reprezentace“ stále nechce o ničem slyšet. I kdybychom přistoupili na verzi, že oba -Izrael i Rusko – si vytvářejí nějaká nárazníková pásma pro svoji bezpečnost, je nutné také říct, že na rozdíl od Ruska jde Izraeli o samotné přežití a existenci státu, jak se ve válkách několikrát ukázalo. U Ruska tohle rozhodně neplatí. Zde bych zase doporučil nehledat nutně paralely tam, kde opravdu nejsou. A nebo jde ze strany Evy Soukeníkové o instinktivní snahu současných liberálů dostat Rusko do každé debaty jako ultimátní argument (jakýsi nový argument „ad Hitlerum“.
Druhá otázka: „Z jakého důvodu Česká republika podporuje stát, který blokuje fyzicky i ekonomicky palestinské Pásmo Gazy, kde se podle nezávislých organizací odehrává jedna z nejhorších humanitárních krizí na světě?“
Pojďme si ale položit i otázky, proč Izrael Gazu blokuje? Proč své hranice s Gazou někdy zavírá i Egypt? Proč se celá palestinská samospráva v průběhu času ocitá v čím dál větší izolaci i ze strany dalších arabských států? Jednu z odpovědí můžeme vidět právě teď v podobě stovek raket. Pravdou také je, že Gazu absolutně ovládá teroristická organizace Hamás, která často násilím vyhání i konkurenční palestinské politické organizace. Od roku 2006 nejsou v Gaze ani volby. Já souhlasím s tím, že absolutní izolace nic dobrého nepřinese a myslím, že si to uvědomuje i Izrael, který se podílel na očkování obchodníků z Gazy, aby mohli cestovat přes Izrael na západní břeh za podnikáním. Pojďme si ale říct, že blokáda Gazy není žádným bezdůvodným rozmarem Izraele.
Poslední otázka se týká EU. „Jak je možné, že naprostá většina unijních zemí, včetně vysokého představitele, šéfa unijní diplomacie Josepa Borrella, zmiňuje celý kontext konfliktu a nestaví se hlasitě na jednu, nebo druhou stranu a Česká republika ano?“
No zkrátka je to tak, že Česko má často velmi odlišné názory od jiných států EU, v zahraniční politice to platí dvojnásob. A není na tom nic špatného, různé státy prostě mají různé názory. Není to žádná ostuda nebo známka nevyspělosti, jak se nám pokaždé snaží někteří komentátoři a politici namluvit. Jak je možné, že máme odlišný postoj než Borrell? Asi je to tím, že Borrell je španělský proruský socialista, který svůj „celý kontext“ uplatňuje i v mnoha jiných otázkách. Pravdou však je, že Česko ve svém postoji není rozhodně samo, podobný názor mají i vlády Slovinska, a dokonce tradičně neutrálního Rakouska. Maďarská vláda dokonce zastává stanovisko ještě více proizraelské, podobné jako USA. Raketové útoky Hamásu důrazně odsoudila i vláda Německa s tím, že Izrael má právo se bránit. Naopak demonstranti v Paříži, Římě a Berlíně měli heslo že podporovat Palestinu = být člověkem. Názory se různí.
Můžeme se klidně bavit o tom, zda je Netanjahu toxický populista, který už jen destruuje izraelskou politiku, nebo zda je to „geniální politický stratég Bibi“. Můžeme se bavit, zda organizace Hamás opravdu reprezentuje palestinský lid, nebo zda se jedná o partu samozvanců a teroristů, kteří neumí nic jiného, než odpalovat rakety a odmítat jakoukoli konstruktivní politiku a kteří palestinskému lidu nepřinesli nikdy nic dobrého. Berme ale jako fakt, že Izrael se má právo bránit a nepřistupujme na moderní progresivní poučky, kdy automaticky platí, že bílý rasista utlačuje hodné barevné menšiny. Právě na tomto konfliktu vidíme, jak je toto dělení na černé a bílé chybné.
Autor je členem ODS.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!