Izraelské kibucy – jeden z největších sociálních experimentů 20. století

Poznámka: Článek čerpá z přednášky vědecké pracovnice Sociologického ústavu Akademie věd prof. PhDr. Dany Hamplové, PhD. (zdroj).

Jak dopadl jeden z největších marxistických, levicových experimentů v Izraeli, podařilo se kolektivistickým družstvům změnit „lidskou přirozenost“? Zemědělské osady v Izraeli, takzvané kibucy, vznikaly v minulém století jako kolektivistická družstva, která zde založili emigranti z východní Evropy ovlivnění komunistickou revolucí a utopickým feminismem.

Tato družstva chtěla úplně zrušit rodinu a zrušit základní vztahy nebo základní definice toho, co je muž a žena. „Děti se odevzdávaly po narození do kolektivní výchovy, potlačovaly se tam jakékoli znaky odlišnosti pohlaví, ženy se měly oblékat stejně jako muži, dělaly úplně stejnou práci. V podstatě šlo o to, opravdu vymazat pohlaví,“ vysvětluje profesorka Hamplová.

O vývoji této komunity máme velmi dobré záznamy

Izraelské kibucy měly plán „osvobodit člověka od zkorumpované buržoazní kultury, osvobodit ženy od tradičních rolí a od mateřství, což bylo vnímáno jako biologická tragédie žen,“ vysvětluje profesorka Hamplová.

Existuje něco jako lidská přirozenost? Podle profesorky Hamplové to není pouze filozofická otázka, ale také reálná zkušenost každého, kdo v rodině vyrůstal.

„Pojetí lidské přirozenosti prostupuje celou společností, naším myšlením, celou politickou kulturou. Bez toho si nemůžeme vůbec představit naše diskuse,“

– říká profesorka Hamplová.

Dnes se různá novodobá politická hnutí znovu snaží změnit vzorce chování muže a ženy v rodině, proč se o to pokoušejí a jak to dopadlo s kibucy?

V Evropě existují dvě historické tradice. Židovsko-křesťanská tradice věří, že člověk byl stvořen k obrazu božímu, byla mu dána určitá přirozenost. Naopak tradice spojovaná se jménem Johna Locka, která sahá až do starého Řecka, vidí člověka jako tabula rasa – nepopsaný list, který teprve výchovou a socializací přijímá svoji podstatu.

Marxismus, komunistická hnutí, utopický feminismus a podobné proudy, se oddávají představě, že lidská přirozenost je velmi tvárná, je možné ji do značné míry měnit. „V konečném důsledku se vlastně jedná o představu, že něco takového jako lidská přirozenost neexistuje,“ upřesňuje profesorka Hamplová z Akademie věd.

Od samého začátku obsahovala marxistická nebo marxisticko-leninská hnutí velmi silný důraz na otázky postavení mužů a žen – respektive snahu změnit chápání muže a ženy.

Kibucy – marxistický experiment

„Marxistický, nebo řekněme levicový experiment, o kterém se už dnes nemluví, ale je v podstatě podle mého názoru naprosto zásadní, jsou izraelské kibucy,“

– vysvětluje Hamplová.

Izraelské kibucy jsou kolektivistická družstva, která se stala „jedním z největších sociálních experimentů 20. století, nebo nejenom 20. století, obecně si myslím, že to je jeden z největších sociálních experimentů v historii, protože tam v podstatě došlo ke snaze úplně zrušit rodinu a zrušit základní vztahy nebo základní definice toho, co je muž a žena.“

Děti se odevzdávaly po narození do kolektivní výchovy, potlačovaly se tam jakékoli znaky pohlavního dimorfismu (rozdíly dané pohlavím), ženy se měly oblékat stejně jako muži, dělaly úplně stejnou práci. V podstatě šlo o to, opravdu vymazat pohlaví.

„O vývoji této komunity máme velmi dobré záznamy, protože americký antropolog Melford Spiro navštívil kibuc dvakrát za sebou, v 50. letech napsal takovou, řekněme, téměř oslavnou knihu (zdroj), která popisuje to, jakým způsobem se to prostě podařilo změnit, tu lidskou přirozenost. Prostě se ukázalo, že ono to jde,“

– vysvětluje Hamplová.

„Problém byl v tom, že Melford Spiro byl čestný člověk, kterého zajímala pravda více než ideologie, takže on se do toho kibucu vrátil po více než 20 letech a napsal novou knihu, která se jmenovala Kibucké ženy – revisited (zdroj),“ cituje z práce antropologa Hamplová. „Tehdy dospěl k závěru, že kibucy uspěly ve všem, kromě reformy rodiny.“

Zajímavé na celé věci je to, že v některých kibucech byly tři generace lidí. Byli tak lidé, jejichž rodiče vyrůstali v kolektivní výchově v kibucu a neznali ty vzorce předcházejících generací nebo okolní společnosti.

„Kibucy měly samostatné školy, takže oni se nesetkávali ani s většinovou společností mimo kibuc,“ vysvětluje profesorka. „Nakonec se tam vytvořily takové dosti tradiční genderové role.“

„Opravdu, když čtete to, jak to v kibucu vypadalo, je to naprosto fascinující, protože se ukázalo, že v kibucech se rekonstituovala rodina podle biologických vazeb,“

– říká Hamplová.

Dnes už po dalších několika desetiletích můžeme podle profesorky říci, že kibucy „neuspěly vůbec v ničem, ani v tom kolektivním vlastnictví“. V těch 70. letech to v kibucech s kolektivním vlastnictvím „ještě vypadalo poměrně pozitivně“.

Kolektivní hospodaření izraelských kibuců se od 80. let 20. století dostávalo do stále větších ekonomických problémů. V roce 1989 došlo k velké dohodě mezi organizacemi kibuců a bankami. Přibližně 160 kibuců získalo nový splátkový harmonogram a byla jim odmazána část dluhů (další část dluhů odepsala izraelská vláda). Dohoda sice dočasně umožnila stabilizovat ekonomickou situaci kibuců, ale postupně se ukázalo, že ani nové podmínky oddlužení nejsou zvládnutelné a kibucy se znovu ocitly v rozpočtových problémech.