Insect management

Se zájmem jsem si přečetl Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů s názvem Nová dohoda pro opylovače. Ještě jednou, čtete dobře: Nová dohoda pro opylovače…

Upřímně, dokument nasvěcuje reálný problém. V některých místech zmiňuje skutečně nečekané souvislosti: „Úbytek opylovačů dlouhodobě snižuje produktivitu zemědělství a dále prohlubuje trend ovlivněný dalšími faktory, zejména současnou geopolitickou situací v souvislosti s ruskou útočnou válkou proti Ukrajině.“ Nepochybně všechno souvisí se vším, ale takové krátké spojení zní opravdu poněkud kuriosně a spíš to ve čtenáři budí dojem, že autor moc stál o to, aby právě tahle souvislost zazněla. Nicméně, celkově je po mém soudu analýza relativně střízlivá a vlastně se dá říct, že kdyby se celý New Green Deal orientoval na podobné otázky, napáchal by podstatně méně škod. Přesto je i tento směr zarážející – zejména mírou detailu.

Pro mě jako pro včelaře je jistě pozoruhodné, že se Evropská komise (EK) takto zajímá zrovinka o opylovače, ale je těžké se ubránit úvaze, že podobně se EK zajímá (nebo by se tedy měla zajímat, pokud se náhodou nezajímá a u opylovačů to shledáme žádoucím…) o různé skupiny ptáků, ryb, stromů, keřů, trav,… Vezměme např. pasáž: „Strategické plány Společné zemedělské politiky vypracované členskými státy zahrnují řadu opatření s vysokým potenciálem pro ochranu opylovačů. Některé plány se například zaměřují na vytvoření potravních oblastí pro volně žijící opylovače, jako jsou květinové pásy, pěstování jednoletých medonosných rostlin nebo jiné vhodné krajinné prvky. Další závazky se týkají zřizování neproduktivních ploch na orné půdě, aby se mimo jiné zlepšil stav opylovačů a zvýšila nabídka potravy pro opylující hmyz.

Věcně s tím není třeba polemizovat, ale ze zkušeností s centrálně řízenou ekonomikou je známo, že i ty nejlépe míněné plány krachují na nezamýšlených důsledcích, kterých z toho centra prostě není možné dohlédnout (opakuji: není možné). Pokud bych se držel zemědělství, tak bych jako příklad nabídnul podporu tzv. biopaliv první generace… Nepochybuji, že „na první dobrou“ zněly dokumenty, které tento směr propagovaly, také samy o sobě celkem rozumně. Kromě toho, nechci ignorovat, že v té výše uvedené pasáži se zmiňují plány vypracované na úrovni členských států, ale vážně vyžadují nějaké evropské zastřešení? A to nemluvím o tom, že „Komise vypracovala pokyny pro města přátelská k opylovačům…

Klimatická změna nesmí chybět!

Diskutovaný dokument krom jiného také praví: „Změna klimatu mění místní povětrnostní podmínky, pokud jde o teplotu a srážky, a proto může snížit zdroje dostupné pro opylovače (např. v důsledku sucha) a narušit společně vyvinuté vztahy mezi rostlinami a opylovači, jako je načasování kvetení a výskyt specializovaných opylovačů. Zejména se očekává, že mnoho druhů změní svou oblast výskytu, aby se přizpůsobily změněným klimatickým podmínkám, což by vyžadovalo jejich přesídlení do nových oblastí. Přestože EU zavedla řadu politik a strategií v oblasti klimatu, aby se do roku 2050 stala prvním klimaticky neutrálním a klimaticky odolným kontinentem, evropské ekosystémy budou v nadcházejících desetiletích změnou klimatu nevyhnutelně ovlivněny. Proto bude důležité zvážit dopad změny klimatu na opylovače a jejich stanoviště a určit v této souvislosti nejzranitelnější oblasti pro opylovače, aby bylo možné navrhnout a provést cílená zmírňující opatření.

Budu stručný. Ano, samozřejmě, pokud se všeobecně oteplí, hranice pěstování vína se posune severním směrem. Tím chci zjednodušit to, že i další flóra i fauna se nějak „pohne“ směrem k pro jejich život optimálním podmínkám, které jsou zatím někde a nově mohou být kdesi jinde… S tímto obecným triviálním konstatováním bychom ale neměli vystačit – a celkem alarmující je, jak ledabyle věda postupuje tam, kde by se měla nacházet její nejvlastnější role.

Hmyz hmyzu vlkem

Zato skutečným ohrožením pro naše včelstva je asijská sršeň. O invazních druzích probíraný dokument také pojednává (citaci si odpustím), ale při už jen trochu bližším pohledu na tuto otázku je patrné, jakým nesmyslem by bylo očekávat, že „Brusel“ může nějak významněji přispět k zastavení jejího šíření Evropou. Myslíte, že Francouzi (protože právě tam byl přibližně v roce 2004 zaznamenán její první evropský výskyt…) nevěděli, že asijskou sršeň doma nechtějí? Že kdyby byla na nějakém zvláštním celoevropském seznamu, tak by byli pečlivější? A že úsilí vyvíjené ke zpomalení či zastavení jejího šíření (rollback se zatím neuvažuje…) bude úspěšnější, když sršni asijské vyhlásí válku Evropská komise? Tak úplně to vyloučit nelze, ale já bych si na to nevsadil, ani kdyby mi někdo sliboval dvanáctinásobek…

Navzdory tomu, že se jedná o jev, který nerespektuje a ani nezná hranice států, se domnívám, že zdaleka nejdůležitější a každopádně rozhodující je v takových situacích spolupráce těch, kterých se to nejvíc týká, tedy řekněme v tomto případě včelařských organizací sousedících zemí. Takové spolupráci samozřejmě EK nesmí stát v cestě; nabízí se úvaha, že by zde mohly být užitečné „evropské peníze“, kdyby si člověk hned neuvědomil tu absurdní míru přerozdělování: proč by prostředky, které jsou k účinnému boji proti škůdci také potřebné, měly protéct „Bruselem“?

Najdi tři rozdíly…

Andreji Babišovi se mj. vyčítal a vyčítá jeho přístup, který by bylo možné shrnout do termínu mikromanagement. A vyčítá se mu právem: z chaosu, který jako premiér generoval, čněl jak šídlo z pytle jeho zájem o to, aby to byl on sám samojediný, kdo v okamžiku pocitu naléhavé potřeby splaší chybějící roušky, ventilátory, vakcíny (atd. atp., dosaďte si co si pamatujete – já se snažím raději zapomenout…). Přitom měl veškerou svoji energii vkládat do řízení strategického a aby k tomu měl co nejvolnější ruce, měl delegovat, delegovat, delegovat… a ještě jednou delegovat.

Při pohledu na Evropskou komisi nesmíme zapomínat na zásadní rozdíl: EK není žádnou skutečnou výkonnou mocí, která by se v konečném důsledku odpovídala voličům (zářným příkladem je paní předsedkyně von der Leyenová – když dostane příležitost, také se podle toho chová…). EK by přinejlepším snesla srovnání s vládou úřednickou, která je však vždy uvažována jako řešení nouzové a dočasné a také proto se předpokládá, že není-li postavena před nějaký opravdu bezodkladný úkol, podniká kroky výhradně údržbářského charakteru… Ale to jsem odbočil – Evropská komise jednoduše není vládou, už proto, že Evropská unie není stát.

Otázky, ke kterým směřuji, jsou vcelku prosté. Čím se tak zásadně liší mikromanagement v podání pana Babiše coby (ex)premiéra ČR od snahy řešit z úrovně „Bruselu“ úbytek opylovačů? Je tohle uplatňování principu subsidiarity v praxi? Když si připomeneme to podstatné, co od Evropské unie právem stále očekáváme, tedy volný pohyb osob, zboží a kapitálu, jak daleko jsme se tímto insect managementem ocitli? Neliší se – z pohledu opylovačů – situace (řekněme) v Itálii od situace ve Švédsku příliš na to, abychom se snažili obě narazit na jedno kopyto?

Nesnesitelná lehkost nezobecňování

Ve filmu Muži v černém se objevuje úvaha o nepřenositelnosti některých vlastností z jedince na skupinu: chytří nejsou lidé, chytrý je člověk. Klasicky tato námitka proti zobecňování zní: každý člen klubu má maminku – má proto i klub maminku? Jenže z toho, že v některých případech jednoduše zobecňovat nelze, neplyne, že zobecňování je nemožné či nevhodné ve všech případech – takto (meta)zobecňovat nelze.

A zdá se, jako by nám něco ve zobecňování skutečně bránilo. Možná by pomohlo, kdybychom si fixovali, že ono zobecnění je velmi často pouhou hypotézou, která třeba platí jen statisticky a tak z ní existují výjimky (jakkoli mohou být málo četné…). Jako příklad mě napadá jedna (snad) středopravicová politická strana, u které platí, že na místní úrovni je pohled „pod pokličku“ často dost nevábnou podívanou, přičemž takové zprávy o tomto stavu „místní úrovně“ pocházejí z dost různorodých míst naší země. A přesto voliči odmítli zobecnit to, co vidí „doma“, a na úrovních vyšších vzali tuto stranu na milost. Nad zkušeností tak vítězí naděje, že to, co ten konkrétní volič vidí ve své obci, ve svém městě, je exces a jinde to není tak hrozné… a není v silách běžného občana sledovat (navíc se stejným porozuměním) kromě dění v jeho „domácí“ obci i dění v nějakém statisticky významném vzorku dalších obcí.

Kozel zahradníkem

Jiným příkladem je výše pojednaný insect management Evropské komise. Není v silách člověka sledovat, o co vše se EK snaží v nejrůznějších oborech lidské činnosti. Jen sem tam – jako já nyní – se odhodlá otevřít něco, o čem má nějaké povědomí a/nebo se jej nějak bezprostředně dotýká. Samozřejmě můžu doufat, že to jen v případě hmyzu se EK zabývá pro mě neuvěřitelným detailem a v jiných oblastech to není tak hrozné…

Jenže ozvěny (jako třeba rybářská olůvka…) naznačují, že takové doufání je čirou naivitou. Co považuji za nepochybné, že i ty nejlépe míněné aktivity EK tohoto druhu jsou kontraproduktivní – v tom smyslu, že stavějí čím dál větší počet občanů členských zemí proti EU jako takové. Přitom myšlenka spolupráce evropských zemí je sama o sobě skvělá. Uvedený insect management je dalším příkladem mikromanagementu, který tuto myšlenku spolehlivě zabíjí. A lidé, kteří tyto aktivity na úrovni EU provozují a prosazují, mají sice plná ústa evropské spolupráce, ale oni sami jsou jejími největšími škůdci.

 

Autor je předsedou Konzervativní strany a včelařem.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme